Dnešní den začal pomalu, především kvůli tomu, že jsme měli před sebou pouhých 219 kilometrů do Villachu.

Ráno proběhla káva, kterou připravil Jarda, zavolali rodinám a pozdravili maminky s dětmi. Poté nastalo balení. Náš start proběhl bez problémů až kolem desáté hodiny dopoledne.

Cíl byl jasný: překonat Rakouské Alpy a dostat se do Villachu, kde nás čekal autovlak směrem do Tureckého Edirne. Dnes jsme zdolali nadmořskou výšku 1829 metrů. Naše parta je ekologicky smýšlející, po dovršení vrcholu jsme vypnuli motory a sjeli dolů na neutrál. V průběhu cesty se nám naskytla možnost sjet kopec s 23 stupňovým klesáním. Magneťák řval do interkomu, že jedeme 104 kilometrů v hodině dle GPS bez zapnutého motoru, ale neboj se, mámo, já jel s nastartovaným motorem, taky 104.

Nebudu vás zdržovat podrobnostmi o jídelní přestávce, ale stojí za zmínku, že celou dobu se Jarda ptal, jestli v okolí není nějaké jezírko, kde by si mohl zaplavat. Naštěstí po cestě bylo krásné horské jezero Brennsee a Jarda mohl okusit jeho krásy.

Poslední kilometry byli klidné, a stačilo najít správné nádraží a nástupiště. Nádraží se sice našlo snadno, ale nástupiště byl oříšek. Trvalo nám přes půl hodiny jej najít.

Optima Express je příběh sám o sobě. Po příjezdu na místo si pán vzal naše cestovní pasy, technické průkazy od motorek a informace o pojištění. Za tuto výměnu bylobdržen papír, který jsme museli předat asi 50 metrů od prvního stanoviště. Tam jsme opět odevzdali stejné dokumenty a navíc dostali nový papír s neznámými, ale důležitými informacemi pro místní vlakovou správu. Po potvrzení check-inu nám bylo řečeno: „Kluci, teď si připravte věci, které chcete mít ve vlaku v kupé, a nechte je na zemi před kanceláří.“ To byl náš první okamžik, kdy jsme pocítili, že jsme opravdu v Turecku. Následně proběhlo vyložení věcí z motorek a podle pokynů obsluhy došlo k přesunu strojů k vagonu kam se ukládaly motorky.

Při nakládce motorek do vlaku rychle poznali, že nejsme běžní cestovatelé, když pečlivě prohlédli naše staré československé stroje. Vznikl mírný spor ohledně toho, jak správně upevnit motorky ve vagónu. Oni chtěli použít malý stojan(policajt), ale my je přesvědčovali, že hlavní stojan bude lepší varianta. Po dohodě s místními dělníky bylo aplikováno naše řešení.

Jelikož nás čekalo 36 hodin cesty vlakem, vyrazili jsme do místních supermarketů. Bohužel nastalo zjištění, že kromě benzínových pump je vše zavřené. Naštěstí mezi obsluhou takovací stanice byla Češka, která nám hned dala jasné instrukce, které pivko máme vzít.

Po návratu s nákupem na nádraží začala opravdová jízda. Otevřeli jsme si piva, a kluci z Německa hned začali zjišťovat, co budeme dělat v Turecku. Po seznámení a předání našich nálepek nás překvapil kluk jménem Ulm, který se s námi začal bavit v českém jazyce i přesto, že to byl kluk z Vídně, tak prý studoval jeden rok ze zábavy češtinu na vysoké. Celkově to byla legrace čekat na vlak, protože jsme poznali mnoho zajímavých lidí, například chlapíka ze Švýcarska, který žije nedaleko Backenridu, kde jsem se naučil lyžovat. Svět je opravdu malý.

Byli jsme překvapeni, když jsme nastoupili do vlaku, protože místní nápisy byly ve slovenštině. Vlak totiž původně pochází ze Slovenska a nyní jej provozuje společnost, která nás převáží. Opravdovým překvapením bylo, že stevardi ve vlaku jsou stejní lidé, kteří nám před pár hodinami pomáhali uskladňovat a kurtovat naše motorky. S pivem v ruce očekáváme, co se ve vlaku stane dál, protože nám přijde, že to bude opravdu divoká jízda.

English:

Today started slowly, mainly because we had only 219 kilometers ahead of us to Villach.

In the morning, we enjoyed coffee made by Jarda, called our families, and greeted our mothers with children. Then the packing began. Our departure went smoothly around ten in the morning.

The goal was clear: to cross the Austrian Alps and reach Villach, where we would catch an auto train to Turkish Edirne. Today we conquered an altitude of 1829 meters. Our group is environmentally conscious; after reaching the summit, we turned off our engines and coasted downhill in neutral. During the journey, we had the opportunity to descend a hill with a 23-degree slope. The GPS indicated we were going 104 kilometers per hour without the engine running, but don’t worry, Mom, I was driving with the engine started, also at 104.

I won’t bore you with details about the lunch break, but it’s worth mentioning that Jarda kept asking if there was a nearby lake where he could swim. Fortunately, along the way, there was a beautiful mountain lake called Brennsee, and Jarda was able to enjoy its beauty.

The last kilometers were calm, and all we had to do was find the right train station and platform. We found the station easily, but the platform was a challenge. It took us over half an hour to locate it.

The Optima Express is a story in itself. Upon arrival, a man took our travel passports, motorcycle technical certificates, and insurance information. In exchange, we received a paper that we had to hand over about 50 meters from the first station. There, we again submitted the same documents and received another paper with unknown but important information for the local train authorities. After confirming our check-in, we were told, „Guys, now prepare the things you want in your train compartment and leave them on the ground in front of the office.“ That was our first moment when we felt like we were really in Turkey. Subsequently, our belongings were unloaded from the motorcycles, and following the instructions of the staff, the motorcycles were moved to the wagon where motorcycles were being loaded.

During the loading of the motorcycles onto the train, they quickly realized that we were not ordinary travelers as they carefully inspected our old Czechoslovak machines. There was a slight dispute about how to properly secure the motorcycles in the wagon. They wanted to use a small stand (policeman), but we insisted on the main stand. After an agreement with the local workers, our solution was applied.

Since we were facing a 36-hour train journey, we headed to local supermarkets. Unfortunately, we made the discovery that everything was closed except for the gas stations. Fortunately, there was a Czech woman among the station staff who gave us clear instructions on which beer to take.

Upon returning to the station with our purchases, the real journey began. We opened our beers, and the guys from Germany immediately started finding out what we would do in Turkey. After introductions and handing over our stickers, we were surprised by a guy named Ulm, who started talking to us in the Czech language, even though he was from Vienna. He said he had studied Czech for a year just for fun. Overall, it was fun waiting for the train because we met many interesting people, such as a guy from Switzerland who lives near Backenrid, where I learned to ski. The world is indeed small.

We were surprised when we boarded the train because the local signs were in Slovak. The train originally comes from Slovakia, and it is now operated by the company that is transporting us. The real surprise was that the train stewards were the same people who helped us store and secure our motorcycles a few hours ago. With beer in hand, we await what will happen next on the train because it seems like it’s going to be a truly wild ride.