Včera jsme moc nepili. Pivo. Když člověk pije jen ukrajinskou horilku, společně s vodou a něčím k zakousnutí jí může vypít skoro neomezené množství aniž by mu bylo ráno zle. My měli jen dvě sedmičky, takže do růžova vyspaní startujeme zidany už někdy po poledni.
Cestou mezi horami okolo řeky Tisy, přijíždíme do Jasině. Od Jasině do Aše, republika je naše, říkávalo se za první republiky, neboť v tomto nejvýchodnějším bodě Československa končil rychlík z Prahy. Koleje z Rachova byly dlouhou dobu nepoužívané, ale vlaky už zas jezdí. Nebo tedy do nedávna určitě jezdily, mosty i náspy jsou opravené a po cestě potkáváme hodně strojů, které na trati pracují.
Vlakem naštěstí nejedeme, a tak pokračujeme přes Vorochtu směr Hoverla. Asfalt končí ve vsi Zavoelja, kde u brány platíme 160 hřiven, aby nám byla otevřena. Paní v budce nám sděluje smutný fakt, že až nahoru se na zidanu opravdu nedostaneme a budeme muset pokračovat pěšky. No tak to nebudeme.
Dalších 8 km vede offroadem až do base campu v cca 1400 m.n.m. Tam cesta končí u hotelu obklopeném stánky se suvenýry. Don nechal jeden suvenýr z vlastní zahrádky na místním WC za shitfee 10 hřiven.
Nahoře jsme seděli asi hodinu a za celou dobu nepřišel jediný turista. Jen nějaký ukrajinský pár prošel okolo, jinak jsme tam byli celou dobu úplně sami mezi asi deseti otevřenými stánky. Smutný pohled na dříve jedno z nejnavštěvovanějších a nejturističtějších míst na Ukrajině.
Něco málo jsme nakoupili v jednom stánku a vydali se zase offradem zpět dolů.
Plán byl se dostat stejnou cestou zpět do Solotvyna a tam přejít hranici do Rumunska.
Po cestě nás stihnul hlad, který jsme zahnali v kolibě borščem a varenikami. V hospodě nešel proud, asi byl zrovna vypnutý, protože ukrajinci z důvodů šetření vypínají elektřinu na několik hodin denně. Ptali jsme se před objednáním, jestli je možné platit kartou, servírka řekla, že kartou ne, ale že jí to zaplatíme nějakým kódem. Ve finále Jimbo strávil asi 15 minut s ní a telefonem v ruce a musel jí to poslat na její účet přes IBAN kód.
Pak už jen opětovný průjezd Jasiní, Rachovem až do cca 120 km vzdáleného Soltvyna, kde jsme pokoupili zásobu horilky do povoleného limitu pro převoz přes hranice, tedy litr na osobu.
Hranic jsme se celkem obávali, Jimbo výjimečně (snad poprvé směrem z Ukrajiny) nic nepašoval, ale i tak jsme čekali, že nás rumuni svléknou do naha. Ve skutečnosti vše proběhlo hladce. Na ukrajinské straně se nám podíval celník do kufrů, druhý celník zkontroloval papíry od zidanů a třetí naše pasy. Papírek, který každý řidič vozidla dostane při vjezdu do celnice, musí orazit všichni zúčastnění a při výjezdu je odevzdán dalšímu celníkovi, který zkontroluje, zda se na něm nachází všechna razítka. Trošku bizárek.
Na rumunské straně nám zkontrolovali pasy a spztky, celník, který se koukal i ženám do psaníček se podíval na nás a lehce mávnul rukou ať jedem. “Tak takhle jednduchý jsem to teda nečekal,” okomentoval to Don. “To vědět, tak tý horilky vezu plný kufry!” kontruje Jimbo.
A tak jsme zase zpět v Evropské uhniji.
Zde si dovolíme pár slov o situaci na Ukrajině. Zem je to stále krásná, infrastruktura stále žalostná, ceny oproti roku 2020 cca čtyřnásobné, ale pořád o něco málo nižší než u nás. Některé věci jsou dražší, jiné zase super levné. Půl litru dobré horilky vyjde asi na 100 hřiven, neboli cca 60 kč. Co se válečného stavu týče: všude je vidět, že ukrajinský národ hodně trpí. V každém městě i vesnici stojí na náměstí pomníky padlým s fotkou, jménem a datem narození i úmrtí. Převážná většina padlých jsou mladí kluci, výjimkou nejsou i osmnáctiletí.
Většina obyvatel, kteří se pohybují po ulici, jsou ženy s dětmi nebo starci. Chlapi jsou bohužel na frontě. My tam byli trochu atrakcí, protože není moc pitomců jako my, kteří se vydají do země ve válečném stavu. Je příjemné být v místě, kde se turistovi hned nepřisají na peněženku, protože tu žádní turisté nejsou. Je ale smutné, když za to může válka. Pohybuje se tu všude mnoho vojáků, nesmí se fotit infrastruktura, tedy mosty, tunely atd. Na železnici i na silnici jsou všude checkpointy. Ani jednou se nám nestalo, že by byl nějaký problém, naopak všichni policisté i vojáci jsou přes to všechno usměvaví, pozdraví a popřejí šťastnou cestu. Mimochodem, zidani vyhráli soutěž, konečné skóre je 6:10, tedy pouze 6 zastavení a kontrolování oproti 10 mávnutím, ať nezastavujeme. Celkově jsou všichni obyvatelé milí, usměvaví, jsou očividně rádi, že tam jsme, ať už proto, že jim tam necháme nějaké peníze, nebo prostě jen tak. Dnes nám pumpař na benzínce říkal, že češi jsou supr, že moc děkuje za podporu, kterou jim poskytujeme a rus je suka a chuj.
Tak sláva Ukrajině!
Jediní turisti už dnes odjeli do sousedního Rumunska, to se ale svou infrastrukturou od Ukrajiny moc neliší. Už za tmy hledáme cigánplatz nad Sapantou, po chvilce offroadu se zadaří na kamenitém plácku u cesty. Oběma se nám vysypala do kufrů sůl, takže máme o zábavu postaráno. A zbytek zařídí horilka.
Stav počítadla: 136 654 km
Najeto: 224 km
