Rubrika: Zidan Tour 2024 – Rumunsko

Jen co včera ve 1480 m.n.m. zašlo slunce, udělala se zima. Hřebeny zakarpatských polonin jsou holé, rostou na nich pouze nízké křáky a tráva, sem tam nějaká malá jedlička. Sehnat tedy dřevo pro otop je kumšt. My našli malý kmen staré břízky, kterou si sem za stejným účelem někdo asi přivezl a pár suchých větví. U skomírajícího ohně jsme se moc neohřáli, a tak už okolo 9. večerní uléháme do spacáků. Došlo i na Jägerovo teplé prádlo, jelikož teploty v noci a ráno dosahovaly bodu mrazu.

O to příjemnější bylo ranní slunce, které svými paprsky rozehřálo mírně omrzlou zem a usnadnilo nám nacigánění všech věcí na zidany.

Vyrážíme až v půl dvanácté, a výjimečně, ale opravdu výjimečně to nebylo kvůli Jimbovi. Ten vstal už před osmou a užíval horského slunce. Když Dona vzbudili bunkr procházející Ukrajinci, dali se dva zidani do pohybu.

Byla by velká škoda, jet rovnou zpátky do údolí. Už večer jsme se domluvili, že si to tu trochu projezdíme. Kdy jindy se člověku poštěstí offroad po hřebenech hor? Tady se stačí podívat, ukázat prstem na blízký vrcholek a najednou, zidan stojí vedle křížku a zidanista s rohlíkem na xichtě kouká do údolí.

Superlativy jsme dnes opravdu nešetřili, počasí vyšlo naprosto dokonale, jiná cesta dolů nevede, a tak nadšeni sjíždíme po panelce přes Lypovec a dále šotolinou do údolí, ze kterého jsme včera vyjeli.

Po malém tankodromu sháníme benzínku v nedaleké Svaljavě a dále hledáme, kde naplnit své žaludky. První vyšlo (benzín za 52 hřiven, asi 31 Kč), druhé se nezdařilo, tak se snažíme najet na státovku M-06 táhnoucí se z Mukačeva na Lvov. Projeli jsme celé město, abychom pak po miniaturní šotolině mezi domy, přes dvě řeky po mostech pro pěší a tunýlkem pod železnicí konečně našli nájezd (credit mapy.cz).

V městečku Nižní Vorota máme uhýbat na Volovec, na benzínce před vojenskou kontrolou zatím bezúspěšně sháníme MPZtku (takovou tu bílou samolepku s Mezinárodní Poznávací Značkou státu), ale ono to vyjde. Kdekoliv se Jimbo ptá, tam vědí, co chce, leč nemají. Před odbočkou musíme vojákovi s AK-74 na prsou sdělit, kam jedeme a proč, zkontroluje razítko v pasu, usměje se a zamává na cestu. “Když to půjde celou dobu takhle, tak jsme v suchu, protože ze 4 kontrol nás brali poprvé,” hlásí Jimbo do interkomu. Chvíli před tím než zastavuje u další kontroly. Skóre je tedy zatím 2:3 pro nezastavení.

Výhled stíhá výhled, obzvlášť výjezd nad vesnici Volovec a následný koch krajinou stojí za to. Už je celkem pozdě, takže po rychlém nákupu v Rukavičce, místním magazinu, a pokecu s místními hodně zabahněnými zidanisty, šlapem na zmizík směr národní park Siněvir.

Cca v půl osmé přijíždíme k bráně na cestě k Siněvirskému jezeru, avšak akcija už se tu nekoná. Závora je zavřena, v budce sedí chlápek, který nekompromisně říká, že dál jedině pěšky. No tak to bohužel dopobáčeňja.

Bereme první fajnový přístřešek u řeky, kde rozbíjíme tábor. Jak jinak než s ohněm, horilkou, česnekem, sýrem a okurkou. Tady se nám bude taky dobře spinkat.

Ani dnes nás přímou cestou na frontu nikdo neposlal, tak to budeme zkoušet zase zítra.

Medovova horilka nám už jedna došla, ale máme naštěstí druhou.

Stav počítadla: 136231 km

Najeto: 218 km

Dneska by to šlo! V mírně podroušeném stavu jsme sjeli ze zidanvlaku a po nacigánění všech cajků se vydali směr ukrajinský hraniční přechod Velykyi Bereznyi. Cesta krásně ubíhala, celou cestu v podhůří Karpat jsme si náramně užili. Před hranicí nebyla prakticky žádná kolona a po sdělení počtu najetých kilometrů a množství benzínu v nádrži (fakt nechápem k čemu jim tyhle informace jsou) slovenskému celníkovi následovala ukrajinská část hraničního přechodu. “To bude pohoda,” povídá Jimbo, ale fronta přechoduchtivých lidí u okýnka napověděla, že to nebude zadarmo. A taky že ne. Naprosto inertní celnice se vrhla na Jimba s tím, ať otevře kufry. To se stalo, jenže se pak začla přehrabovat ve všech zavazadlech. Zajímaly jí zbraně, drogy, lékárna, tu prolezla celou a na každý prášek se ptala, k čemu je. Výsledkem byl prakticky odstrojený zidan okolo kterého se všude nacházely Jimbovy věci. Když se zeptala na co je židlička, podívala se do obalu s tarpem, znova se zeptala na drogy a zbraně, které chtěla opět vidět, nechala Jimba na pokoji a jala se otravovat Dona. Než to Jimbo nacigánil zpět na zidan, Donova kontrola byla u konce. Mezi tím Jimbo předběhl celou tu frontu lidí a odevzdal pas do okýnka jiné paní, která jej opět podrobila kontrole, tentokrát té byrokratické. Po ní přišla na řadu další kontrola o pár metrů dále, její význam nám byl však skryt, celník si vzal pas a asi na 15 minut s ním zmizel někde v útrobách celnice. V průběhu čekání Don projevil po předběhnutí celé fronty lidí opravdové gentlemanství a se slovy: “Tak pojď, kočičko,” pustil před sebe mladou ukrajinku.

Konec dobrý, všechno dobré, přímou cestou na frontu nás neposlali, a tak jsme tu!

Dvakrát sláva Ukrajině!

Hned za hranicí byl plán si dát oběd v nějaké putyce a poté nakoupit proviant na večer. Vesnice Velykyi Bereznyi není vůbec velykyi, jak by se z názvu mohlo zdát. Magazinů s jídlem je tu dost, ale hospoda žádná. Za těžké ukrajinské Hřivny nakoupili jsme jídlo a vydali se směr polonina Runa, na jejímž vrcholu máme v plánu dnes spát. Překvapilo nás, jak je na Ukrajině draho, lidé tu stále jezdí žiguliky, chodí v umolousaných hadrech, ale ceny za jídlo i pohonné hmoty jsou mírně vyšší než v naší kotlině. Po nákupu tedy hladoví vyhlížíme odbočku na vesnici Lypovets, kterou prochází cesta na zmíněnou poloninu. Tato polonina je již zidanům známa, jelikož sem se vydala parta v roce 2017, aby v bunkru, který je na jejím vrcholu složila hlavy. Tehdy nás zde stihla bouřka až apokalyptických rozměrů. A tak teď s lvovským pivem v jedné a Medoff horilkou v ruce druhé sedíme při pomalém západu slunce v bunkru a doufáme, že dnes v noci nepřijde takový mordor jako tenkrát. Poslední Buchanka s turisty odjela asi v 17 hodin, takže je tu božský klid a mír.

Čumila jsme dopili ve vlaku, dalšího jsme nevezli, vždyť jsme v zemi, kam by to bylo jako nosit čumila do lesa.

Stav tachometru 136013 km

Najeto 198 km po silnici a cca 705 km po kolejích.

Tak se to stalo. Odjeli jsme. V 6 hodin večer měl přijet Magneťák k Jimbovi. Z důvodu na straně Jimba se to nestalo a přijel asi tak v 18:45.

V tu dobu byl už byl Jimbo naštěstí připraven, takže se zidanské duo konečně hnulo. Cíl byl jasně daný, Hlavní nádraží.

Po přijedu se potkáváme s lidmi rozličných kultur. Někteří jedou na GSách, jiní zas na Husquarnách. V živém hovoru pokračujeme asi do tří do rána. Cesta vlakem člověku otevírá úplně nové obzory. Například potkáváme chlápka z Německa, který si ve svém voze veze zbraně a náboje pro nějakou loveckou soutěž na Slovensku.

Debata se nevyhnutelně stáčí k úskalím vlastnictví zbraní v Čechách oder v Německu. Němec Karl nám dokola ukazuje fotky svých dvanácteráckých úlovků, což krátí naši dlouhou cestu. Průvodčí, tedy pracovník Jídelních a Lůžkových Vozů se chtěl přidat do hovoru, avšak jeho angličtina nedosahuje takových kvalit, aby to bylo možné. Pěkně upraveni uléháme na připravená lóže, abychom ráno byli fresh na další cestu.

Ráno nás probouzí průvodčí, tedy pracovník Jídelních a lůžkových vozů snídaní. Objednali jsme si párky a slanou snídani, párky se sice nedaly žrát, ale bylo jich šest. Paštika s rohlíkem taky neurazila.

Od Národního dopravce každý cestující dostane starter pack, neboli malou papírovou tašku a v ní mýdlo a bílé trepky. Moc rádi v nich celou noc chodíme po vlaku.

Ráno to šlo ráz na ráz, tak tak jsme se nasnídali a už dojíždíme do cílové stanice, tedy Košice, hlavná stanica. Pak už jen odkurtovat zidany a vyjet ven směr východ.

V noci jsme projednali plán cesty, ne že bychom něco naplánovali, ale pod tíhou zkušeností ostatních spolucestujících zidanistů jsme usoudili, že nejzábavnější to bude přes Ukrajinu.

A tak se teď nacigáňujeme na košickém nádraží a za chvíli vyjíždíme směr Ukrajina!!!

Slava Ukrajině!