Přestože včera dočuměl jeden z čumilů, ráno nebylo tak krušné, kdyby ale do lázní nezačaly proudit davy turistů. Všchni na nás podivně koukali, ale suverénně nejotravnější byl podčlověk, který si až k jednomu z bazénů nesl obrovskou reprobednu, ze které se už po cestě ozývaly otřesné tóny. Jelikož se to nedalo vydržet, aspoň jsme zrychlili odcigáňování.
Byli bychom vyjeli celkem brzy, kdybychom nemuseli řešit pár závad na Jimbově zidanu. Ale o tom až v technickém okénku.
Jednou z hlavních zastávek bylo město Gjirokaster. Je to jedno z nějkrásnějších albánských měst. Rozkládá se v okolí stejnojmenného hradu na dost strmé skále, takže je lemováno starými úzkými uličkami dlážděnými kameny. Kameny jsou samozřejmě za ta léta pěkně uklouzané, takže zatočit nebo zabrzdit těžkého zidana je místy výkon hodný akrobata.
Po jídle jsme se k hradu samozřejmě vydali, kousek pod ním jsme nalezli kryté parkoviště, kde to vypadalo, že by mohlo být bezpečno.
Zde bychom se mohli s vyprávěním zastavit u albánské digitalizace. Ačkoliv už existují různé platební automaty, automatické závory či turnikety, vždy u nich stejně sedí obsluha. Ta někdy vybírá poplatek za parkování či vjezd, a nebo ručně otevírá bránu. V případě nově postaveného několikapatrového parkoviště to bylo tak, že na vjezdu si vezmete lístek, automaticky se otevře brána a o kousek dál v budce sedí člověk, který zkontroluje zda lístek máte. Při výjezdu mu jej odevzdáte, zaplatíte poplatek a on vám ručně zmáčkne tlačítko a otevře závoru. Přitom u té závory je čtečka, takže závora by se urcitě uměla otevřít i automaticky! Stejně tak to bylo i u vchodu do hradu, u pokladny jsou turnikety. V pokladně, cca 1 metr před turniketem, zaplatíte vstup (400 lek za osobu) otravnému pánovi a o metr dále odevzdáte lístek člověku, co stojí u turniketu. Ten lístek vezme, protáhne jej čtečkou, tím odblokuje turniket, lístek přetrhne, půlku si schová a druhou vám podá s tím, ať si jí schováte. Prostě bizár…
Hrad byl postaven někdy ve 12. století a dále postupně rozšiřován. Sloužil vládcům od králů, přes diktátory až po prezidenty po mnoho let.
V samotném hradu toho moc není, vstup je však celkem majestátní, v první chodbě je spoustu děl a jiných kanónů z různých válek. Zároveň jsou asi 3 různá vězení, u toho nejpozději používaného (asi do 70. let 20. století) je stálá expozice zbraní. Za tu je třeba zaplatit 200 lek na osobu navíc. “To je šílený, tady to vypadá pořád stejně, snad ještě hůř než před těma 12 lety, co jsem tu byl”, okomentoval to Jimbo snažíc se rozluštit, o jaké kvéry se v jedné vitrýně jedná. Hlavním problémem je, že zbraně nejsou nijak označeny, pokud tedy neznáte všechny typy zbraní užívaných převážně tureckou armádou, absolutně netušíte, co jsou zač. Klasické Mauser 98k, MG42, MP40 či Sten pozná asi skoro každý, ale ty ostatní, ty možná už ani nepoznají zaměstnanci muzea. Naprosto všechny jsou ale v žalostného stavu, o žádné raritní kusy se nejedná a patří spíš tak do šrotu než do muzea. Možná proto na ně ani nesvítí skoro žádná světla, takže při zájmu o nějaký kus si návštěvník musí zapnout vlastní baterku. Ta na telefonu ale může způsobit problém, protože by si někdo mohl myslet, že zbraň fotí. A v celém hradu je focení přísně zakázáno!
Zbytek hradu jsou v podstatě ruiny, několik místností je opraveno, často železobetonem, ale jsou většinou prázdné, nebo se v nich válí nějaké haraburdí.
Nějvětším zážitkem z hradu je však výhled. Protože je postaven na vysoké skále nad městem, do celé krajiny je vidět skoro z každého místa.
Na hradbách je také stíhačka. Jedná se o Lockheed T-33 US Air Force, který na tiranském letišti zanechal americký pilot v roce 1957. V 70. letech byl následně prevezen na hrad na výstavu. Tehdejší komunistický režim Envera Hodži tvrdil, že lidově demokratická armáda odhalila americký špionážní letoun, který donutila přistát. Dle amerického tisku se však pilot, startující ve Francii, ztratil při letu do Itálie v mlze, a protože mu docházelo palivo, byl nucen v Tiraně přistát. Pilot se pak vrátil do Spojených států. Kde je pravda, se už asi nedozvíme. Letadlo zde již minimálně 50 let chátrá a brzy z něj nezbyde ani směrovka. (Jedná se básnický obrat, protože směrovka už je dávno pryč.)
Z hradu jsme se vydali na prohlídku tunelů, které byly vyhloubeny ve skále pod hradem a za studené války sloužily jako protiatomový kryt pro samotného diktátora, starostu Gjirokasteru a dalších cca 200 pohlavárů. Vstupné bylo 200 lek na hlavu a při komentované prohlídce jsme se dozvěděli hlavně to, že kryt byl po pádu Hodžova režimu rozkraden nenechavými sběrači všeho cenného. Skoro nic v něm nezůsalo, nicméně asi kilometr chodeb je sám o sobě dost zajímavý.
Další zajímavostí je, že sám Hodža, který vydal rozkaz k jeho postavení, se otevření krytu nedožil, kryt se hloubil a stavěl asi 10 let, ale v jeho průběhu Vůdce zemřel. To bylo v roce 1985. Nachází se zde také generátor elektrické energie, tedy už jen blok motoru s válci a ventily, který byl v té době darován Československem. Tak jsme také přispěli troškou do albánské historie.
Počasí nám konečně dnes začlo přát, svítí slunko, je teplo, ale ne zas tak moc. Ideální stav. I přes mírnou nepřízeň počasí v uplynulých dnech se celkem držíme plánu. A proto jsme jej i dnes splnili a dojeli až do nejjižněji položeného města na pobřeží, Ksamilu. Všude se o něm píše jako o nejkrásnějším místě na pobřeží v Albánii. Moře je opravdu pěkné, ale to okolí, hotel na hotelu, bordel na bordelu (myšleno nepořádek), a kempy, které tu dle mapy ještě nedávno byly, jsou buď rozbourané buldozerem, nebo místo nich stojí hotely.
A tak v jednom z nich sedíme a hrajeme karty. Pivo jsme si nakoupili a čumil čumí v kufrech na zidanech.
Stav tachometru: 132 846 km
Najeto: 156 km
Spootřeba: 5,3 L / 100 km
Slovní zásobu rozšiřujeme o důležité slovo udhëheqës, tedy vůdce.
Jimbovo technické okénko: ráno jsem postavil zidana na hlavní stojan, abych zkontroloval Schrödingerův olej. Bylo mi totiž divné, že by zatím nebylo potřeba dolévat. Bylo tam něco pod “měrkou”, tak jsem tam hrneček (cca 250 ml) přidal. Uvidíme, jaký bude stav oleje zítra. Poté, co jsme se u lázní odcigáníli a už měli nastartováno k odjezdu, objevil jsem, že mi nějak moc nedrží boční stojan. Chvíli jsme to zkoumali ze všech stran, protože on tak nějak nedrží už od přirození, ale teď plandal nějak moc. Jediným řešením bylo, zkrátit pružinku, která jej drží. Pružinka byla odborně kleštěmi chirurgicky ošetřena, ruzuměj přihnuta a tím problém se vyřešil, aspoň prozatím, protože teď večer už zas nějak plandal víc. Zárveň jsem musel sundat kryt víka ventilů, jelikož je po loňské nehodě pochroumaný a nevydržel narovnání. Uklepaly se tak dva šrouby ze tří, které jej drží a hrozilo jeho ztracení. Tak ho teď až domů budu vozit někde přitáhnutý gumicukem k zavazadlům, protože ač malá, je to zatraceně neskladná věc.
