Rubrika: Zidan Tour 2024 – Albánie …zase

Sedíme v hospodě (úplně omylem v té samé, ve které jsme seděli loni), tak je třeba sepsat poslední letošní zideníček.

Dnešek už byl jen poslední tečkou za celým výletem. Spát se šlo zase se svítáním, ale vstávalo se lépe než včera. 200 km jsme domů ujeli jak nic a dokonce se nám i podařilo ujet dešti. Pořádná průtrž mračen přišla asi 2 minuty po zaparkování v garáži, výjimečně.

V průběhu uplynulých 18 dní jsme projeli celkem 10 států: chronologicky Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonii, Albánii, Černou horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko a Českou republiku, a tak je čas bilancovat.

Nejdelší část cesty vedla Albánií, což bylo také cílem. O této zemi jsme již napsali mnoho, vzpomeňme loňský závěrečný zideníček. Na něm bychom neměnili vůbec nic, stále platí, že se Albánci posouvají v kvalitě své infrastruktury, službách i turismu. Stále také platí, že jsou to strašná prasata. Odpadky na náměstí to začíná a podřezanými ovcemi v plastových pytlích v potoce to rozhodně nekončí.

Stejně jako loni ale musíme zmínit jejich přírodu, ani si snad neuvědomují, jaký mají na svém území poklad. Jedním slovem je to nádhera. Letos jsme si téhle nádhery užili do sytosti. Zažili jsme desítky kilometrů offroadových silnic, nastoupali a zase sklesali mnoho výškových metrů. Když je zrovna možnost odhlédnout z přímého směru, odměnou jsou gigantická skaliska a zelené loučky plné koz a ovcí.

Naše zidany to všechno zvládly na jedničku i ostaní rychlostní stupně. Sice došlo k několika zádrhelům, ale nic, co by nás vyloučilo z přepravy.

Co se moc nepovedlo, bylo počasí. Květen je sice výborná doba na cestování, protože není sezóna, takže nejsou lidé, všechno je levnější atd. Ale na počasí to teda vhodná doba není. Jednou jsme byli večer nuceni utéct se zahřát do spacáku, na zidanech jsme často pouštěli vyhřívání heftů a v moři se vykoupal jen Jimbo, a to ještě spíše z povinnosti, než že by se mu nějak významně chtělo. Prakticky celou dovolenou jsme hráli kličkovanou s deštěm a občas byli dost rádi za nepromoky, ve kterých jsme málem odjíždeli i z Prahy.

Startem i závěrem tour nás provedl Oberzidantechniker, který byl ve skutečnosti celou dobu s námi, ale nedal nám souhlas s použitím osobních údajů, takže není na žádné fotce ani v zideníčku.

Unavení, smradlaví, ale v pořádku, všichni a s rohlíkem na obličeji přijíždíme domů. Teď už nás čeká se dostat zpět ze zidanského do normálního života a vydělat na další tour. Snad to bude brzy. A kam? Maroko? Turecko? Rumunsko? Turkmenistán? Bůh ví, ale už se těšíme.

Pivo pijem v hospodě, zbytek čumila (asi 200 ml) zůstal v kufru.

Snad se Ti, ctěný čtenáři, naše vyprávění líbilo. Od klávesnice se loučí Jimbo & Fidel & Pírko.

Konečný stav tachometru: 135 477 km

Najeto dnes: 203 km

Fidelova dnešní spotřeba: TBD

Celkem najeto: 4721 km

Celková spotřeba čumila: 2x 0,7 L + 8x 0,5 L – 200 ml = 5,2 litru, což je cca 0,11 L / 100 km

Nejlevnější benzín byl v Bosně za 31,80 kč. Nejdražší opět v Albánii za 45,88 kč.

Jimbova celková průměrná spotřeba: 6,82 L / 100 km, skoro jako čumil.

Jimbova celková spotřeba 240,72 litrů dobrého i špatného benzínu což odpovídá 12 772,04 kč.

Slovníčky ukončí ikonické albánské slovíčko “mbeturina”, tedy odpadky.

Ráno bylo krušné, teda, ráno… Jimbo stavěl spaní už za světla, protože se prospal u ohně v židličce. Na Fidelovo buzení ve 3 ráno nereagoval. Z maďarského cigánplatzu tak odjíždíme asi ve 2 odpoledne, suverénně nejpozději z celé Zidan tour. Jimbo ještě musel zkontrolovat Schrödingerův olej, který tam nejdřív byl, pak zase ne, pak zase jo, tak tam dolil všechno co mu zbylo, asi půl litru. V tu chvíli byla jistota, že tam je aspoň půl litru.

Lehkým offroadem zpět na silnici, mírně společensky unaveni, pokračujeme směr domovina. Před rakouskými hranicemi se zase seběhla mračna. Zkoušíme trik s kondomem. Tentokrát nevyšel, takže jak dva čů…. v tom jedeme navlečeni až k rakouskému McDonaldu. Obsluha musela být opravdu nadšena z řeky, která za námi tekla až ke stolu.

Po loňské zkušenosti jsme se zaměřili na jednu moc důležitou věc. Nikdo tentokrát nechtěl upadnout na Ferrari, takže u každé cedule, na které je napsáno Wien Fidel hlásí “Nechci do Vídně!”. Podařilo se, navigace (credit mapy.cz) se sice dost snažila, stačilo jedno špatné odbočení, jedno přepočítání, ale nedali jsme se. Vídeň jsme úspěšně objeli a po mokrých silnicích pokračovali na západ. Kombinace slunce proklatě nízko a mokré silnice nebyla nic příjemného.

“Chci vidět, jak se mi rozsvítí rezerva,” povídá Fidel asi 50 km od českých hranic. V tu chvíli se nám oběma rozsvítila, celkem asi po 345 km.

Do Čech přijíždíme lehce po desáté večerní, teploměr ukazuje nepříjemných 14 stupňů, hefty jedou na max.

Naplánovaný cigánplatz u pískovny Halámky už je okupován Herr Magnetonem, oheň hoří.

Pivo nakoupeno (nejlevnější byl na rakouské benzínce Kozel desítka), čumil zase blbě čumí. To zas bude ráno. Ještěže už je to domu tak blízko.

Stav počítadla: 135 274 km

Najeto: 364 km

Spotřeba: 4,9 L / 100 km

Předposlední albánské slovíčko: dimrit – zima. Ta nám dneska zase byla.

Jimbovo informačně-technické okénko: v Albánii se s taháním kabelů fakt neserou. Mezi vesnicemi mají natahanou optiku dost spartánským způsobem. Podél silnice prostě přes stromy a kameny tahají kabel úplně bez chráničky. Je sice venkovní s dost pevnou ochranou, která skoro nejde ohnout, ale stejně jako okolo silnice, nechají jej položený i na všech vjezdech a výjezdech z ní. Přejíždění autem asi moc dlouho nevydrží. Optické vany, ve kterých ho spojují, se válí někde v pangejtu, nebo jen tak pohozené na stráni. Takto vede optika třeba z Korče až do Tepelene (cca 170 km). Ve městech to zase tahají vzduchem, snad na každé lampě je něco připomínající optickou vanu a rezerva kabelu. Každý si to táhne jak chce a jak se mu hodí, dům provrtá tam, kde mu kabel vyjde. Tady Věra Pohlová ty internety nezakázala.

Už se loučíme několik dní. Začalo to rozloučením s Albánií před několika dny, to jsme skoro obrečeli. Včera jsme se rozloučili s mořem, stejně nám nebylo studené a mokré k ničemu. Ale hezké to tam bylo, to jo. A dneska jsme se hned z rána rozloučili s Pírkem. Čeká jej totiž v pátek velký skok, takže musel letět domu. O své cestě jistě pohovoří později. “Odjíždím v pět ráno, jdu spát,”zněla jeho poslední věta, než se cca ve 2:30 odebral do postele. Že se to tak přesně nestane, bylo jasné. Nakonec odjížděl okolo sedmé, vstávat musel před šestou, což je při našich cestách naprosto raritní věc. Toho bychom s Fidelem schopni nebyli, tedy, vstát možná, ale odjet rozhodně ne.

My jsme vstali celkem na pohodu a odjížděli jako obvykle okolo jedenácté. Bosnou už zbývalo jen asi 50 km, takže čas byl jen koupit ovoce u cesty a tradá do Chorvatska. Na hranicích nám bylo ještě celkem vedro, ale po pár kilometrech už jsme byli zase zmoklí jako ty slepice.

Na benzínce natahujeme nepromoky, protože jakmile se zidanista do toho kondomu navlíkne, pršet přestane a vysvitne sluníčko. To se samozřejmě stalo, takže nepromoky ze sebe stahujeme o cca 40 km dál.

Přestože jsme od té doby zmokli ještě asi třikrát, proceduru natahování a stahování už jsme odmítli. “Nějak to dopadne, ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo,” hlásí svou oblíbenou větu Fidel.

Cesta Chorvatskem byla jako obvykle dost úmorná, nevíme proč, ale dostat se z Bosny do Maďarska nebo naopak, je vždycky tak těžké. Přitom je to jen asi 120 km, jsou tam sice nižší hory, ale vždycky je to hrozná otrava.

Do Maďarska vjíždíme přes hraniční přechod Terezino polje, který poprvé vidíme bez kontrol, tedy i bez razítek v pasu.

V letošním roce se nám na razítka vůbec dařilo, Jimbo napočítal tři chorvatská, a to Chorvati razítka už vůbec nedávají. Naposledy dnes, když o něj Chorvata na hranici s Bosnou poprosil, odpovědí bylo jen znuděné: “Tak když ho teda chceš,” a pas mu orazil. Před pár dny naopak jednomu Bosňákovi razítko nerazilo, škoda.

V plánu bylo cigánění nedaleko Balatonu, což se ve finále zdařilo. Po drsnějším offroadu skrz les, kdy jsme se poprvé objevili v dopadišti na skryté střelnici, jsme dojeli k bývalému lomu. Ten byl sice zavřený závorou, ale teď píšeme zideníček za zvuku jelena v říji a praskání ohně někde v maďarských lesích.

Fidel se už od včerejška snaží sehnat medici, což je jakýsi medový likér, který zamlada v Chorvatsku objevil. Dokonce i jednu v Orebiči koupil, ale byla tak hnusná, že jsme jí přidali k 8 litrům domácí raki, kterou nám přinesla majitelka ubytování na Pelješacu. Doslova nám řekla, ať si to ideálně vezmem všechno domů, protože jí delá její matka a jí to nechutná. Ochutnali jsme a víme proč. Takže místo 8 litrů má teď 8,5 litru nedobrého chlastu. Každou zastávku tak hledáme, kde by se dala medica koupit, avšak zatím se nezadařilo, takže překvapení u Fidelů doma nebude. Stejně tak shání maďarskou papriku, to zatím taky nevyšlo, ale naděje umírá poslední, stále jsme na jejich území.

To se ale zítra změní, máme v plánu cigánit už někde v domovině.

Pivo koupeno v sámošce u Balatonu, čumil čumí s námi. Letos ho máme díky Willymu opravdu dost.

Kilometráž: 134 910 km

Najeto: 334 km

Spotřeba: 5 L / 100 km

Albánské slovíčko pro dnešní den: “gjahtar”, tedy myslivec.

Pírkovo vracecí okénko:

Zideníček

Úkol na dnešek zní jasně “dojet domů za každou cenu”. Jít spát ve 2 ráno mi to moc neulehčilo, budík na 5 reálně vstávačka 5:30. Hodit Henka, vyčistit zuby, obléknout se, vzít věci a jít vyparkovat Zidan, zavřít garáž a vrátit klíče klukům na byt.

Jedno cígo před startem a jedem. Cesta na Bosensko-chorvatské hranice byla lambáda, v podstatě celá cesta po “dálnici”, která teda dle webu pro letošek měla být zdarma, ale Bosňáci jsou šikovný a už mají hotové brány takže platím už to jinak nejde. Před hraničním přechodem ve městě Gradiška přichází dotankování PHM a nákup pár krabiček velbloudů (ofiko mohu převézt 2 krabičky) vezu jich 5. Když bych tušil, že po obdržení razítka do pasu a následném zastavení u okénka na celní záležitosti, celník mávne rukou tak vezmu ty dva kartony rovnou tady.

Cesta přes Chorvatsko super, silnice dobrá, suchá. Teplota mírně stoupá z 13 stupňů, když jsem vyjíždel, k nějakým cca 16, to už je příjemnější. Cestou zastavuji na první cígo pauzu ve městě Daruvar a uvědomuji si, že jsem debil nespustil měření na hodinkách. Tak ho pouštím holt až odsud…zároveň mě sere to věčný ticho, páč nemám na interkomu připojený ty dvě hovada a dost se nudím. Tak začínám Spotify a jedu poslední 3 díly opravdových zločinů, které jsem ještě nestihl poslechnout. Mám zhruba na 3 hodiny zábavu ve sluchátkách tak dobrý.

Dálší zastávka hraniční přechod mezi Chovatskem a Maďarskem u města Barcs.

Musím v Chorvatsku vzít ještě benzínku, ale ne kvůli benzínu, ale cigaretám. Už jsem v unii takže žádné kontroly a cigarety se tu kupodivu stále vyplatí koupit. V domění benzinové pumpy před hranicemi, přijíždím k hraničnímu přechodu a ejhle, všechno zavřené. No nic přece to tu nenechám… Takže následoval simír a jedu zpět asi 10 km na velkou čerpací stanici kterou jsem míjel. Kupuji dva kartony a hurá směr Maďarsko.

Další zastávka na okraji Balatonu, spotřeba po okreskách stále super držím to kolem 3 litrů na 100. U Balatonu dělám trochu delší pauzu na protažení a naplánování další trasy. Nechce se mi platit dálniční známka, tak si říkám, pojedu po větších okreskách směr Györ. Ještě mi nesvítí hladové oko, ale i tak koukám po nějakých čerpačkách po cestě kdyby náhodou. A taky že jo, zhruba v třetině cesty se to rozsvítilo, jedu pořád okresky, tak to asi nebude ještě tak horký…no mrknu do mapy a říkám “tady je cestou pumpa tu beru” ani hovno, benzínka už dlouhá léta nefunguje (připadal jsem si znovu jako v Albalnii) kouknu na mapu a přehodnotím trasu, jedu sem tady je další pumpa. No a co se nestalo zase nefunguje. Sakra tady někdo chce abych začal srát atomový hřiby…už se trochu začínám bát o dojezd. Tudíž měním plán, dle jedné webovky silnice M86 je rychlostka, ale bez známky, tak toho využiji, u nájezdu je další čerpací stanice a vypadá o dost větší tak snad tam.

Benzínová pumpa vyšla (MPZtku bohužel zase nemají) mám natankováno a radši se ptám, jak je to s tou dálniční známkou. Bylo mi řečeno, že ji mít musím i na tuto rychlostní silnici. Sakra to je čára přes rozpočet, ale už se mi časově nevyplatí se vracet a objíždět to. Tak holt sklopím uši a známku on-line kupuji. Zde tedy najíždím na dálniční režim a rychlost (130-140km/h) stačí. Počasí stále super vítr slábne.

Následuje zastávka na cígo a pití před Slovenskem. Opravdové zločiny už jsem doposlechl před nějakou dobou a co dál. Spotify mi nabídlo podcast “Toulky s Tolkienem” skvělá záležitost kterou poslouchám až domů…(vyprávění příběhu pána prstenů dle knihy s vysvětlivkami a nějakými bonusy).

Ted už to určitě dojedu, už jsem skoro u českých hranic, probíhá další cígo pauza. Vyřízení pár hovorů a zpráv.

Dálniční tempo se promítá na spotřebě a před Brnelí se mi znovu rozsvítilo hladové oko. Držím to ještě až za Brno, něco na tu rezervu přeci najet ještě můžu. Kolona na D1 v Brneli úspěšně ochcána projetím mezi auty a ušetřena minimálně hodina a půl stání v koloně. (Ještě že jedu na Zidanu)

Beru za Brnem shellku a tankuji do plna (tentokrát už naposledy, ty ceny jsou děsný)

Cígo a vylepení nálepky “Zidan Tour” a hurá dál.

Pozn. překladatele: dojel dobře, už se těšíme na další dobrodružství.

Po včerejším menším večírku nám kupodivu nebylo zle. Kvůli krvežíznivím bestiím jsme se ale moc dobře nevyspali a drbeme se ještě teď, přestože se každý z nás v průběhu noci stříkal zyklonem.

Okolo desáté jsme nacigáníli zidany a vydali se na strastiplnou cestu co nejdále na sever.

Z Pelješacu jsme se na pevninu dostali Pelješki mostem, který Chorvaté otevřeli v roce 2022 přes veškerý odpor Bosny a Hercegoviny. Most je dlouhý 2404 m, nad vodou visí ve výšce 55 m a jeho konstrukce by měla odolat všem rozmarům počasí. Po desítkách let si tak Chorvaté spojili dvě území rozdělená Bosnou u přístavního města Neum. Bosňákům se to samozřejmě nelíbí už od roku 2007, kdy se o stavbě mostu začalo uvažovat. Jejich námitky však chorvatská vláda smetla ze stolu s tím, že most je dost vysoký, aby pod ním proplula velká loď. Vztahy v bývalé Jugoslávii jsou stále jako struna.

Nestihli jsme odbočit na odmorište před mostem, takže jej bohužel nemáme vyfocený. Do rubriky albánských mostů by však stejně nepatřil.

Trasa se měnila leckdy i několikrát za hodinu podle toho, kde zrovna radar ukazoval čistší oblohu. I přes kličkování mezi mraky jsme se ale dešti rozhodně nevyhnuli. Jako úkryt před dvěmi největšími bosenskými bouřkami posloužily na strategických místech benzínské stanicje.

Do Bosny vjíždíme u vesnice Metkovič a původní plán cesty okolo Neretvy přes Mostar do Sarajeva měníme kvůli počasí. Jedeme přes Ljubuški, kde se prvně skrýváme pod benzínkou, přes Tomislavgrad a Jajce do Banja Luky.

V Jajce dáváme krátkou pauzu u vodopádů a lepíme letošní samolepku. Díky tomu, že Jimbo má s sebou pár samolepek ze Zidan Tour 2022, vylepil i tu, jelikož tehdy jsme na ní zapomněli.

Silnice okolo řeky Vrbas, která teče do Banja Luky je zavřena, dle Google map je na ní krátký uzavřený úsek. Se slovy “to neplatí pro zidana” už po ní letíme. Za zákazem vjezdu jedeme tzv. na Albánce, tedy pomalu. Když jedete pomalu, tak se přece nemůže nic stát i když couváte na dálnici. Alespoň v Albánii to tak je. Fakticky tam byl uzavřen jeden jízdní pruh asi na 50 metrech, protože tam probíhá sanace padající skály, nic, co by nás zastavilo. Tím jsme si cestu krásně zrychlili o 40 minut a ještě jeli po silnici bez provozu plné zatáček nádherným údolím řeky.

Do Bajna Luky dojíždíme okolo osmé večerní, plán, že bychom dojeli až do Maďarska tím definitivně padá. V průběhu tankování na benzinske stanicji opět začíná bouřit a blýskat se nad našimi hlavami. Tak tak jsme se stihli schovat a tím padl i plán na cigánění u hranic s Chorvatskem.

Ubytování s garáží, které nám podstrčil booking se stalo jasnou volbou. “Napiš mu, ať už tu garáž otvírá, přece tam nebudeme moknout!”, radí Jimbo Pírkovi v konverzaci s hostitelem. Vyšlo to dokonale, za deště přijíždíme k ubytku a hostitel už na nás čeká s otevřenou garáží.

Po ubytování jsme zašli na výtečný burger do Kodiak Buger & Steak bar (https://maps.app.goo.gl/kdqpE6ZvdubaQ9kR6), kde nám sympatická obsluha radila, ať vyzkoušíme Boom Boom Room, což má být nějaká místní diskoška. Na to už dneska fakt nemáme.

S pivem v ruce a čumilem na stole sedíme v obýváku a brzy půjdeme na kutě. Máme toho dneska zase nějak dost.

Stav počítadla: 134 574 km

Najeto: 381 km

Spotřeba: 4,6 L / 100 km

Albánským slovíčkem pro dnešní den se stává “ujëvarë”, neboli vodopád, jelikož ty jsme dnes viděli hned tři. Jeden v Jajce a dva z pod střechy benzínek.

Fidelovo technické okénko: kousek před Jajce jsem opět při jízdě zaslechl nestandardní zvuky. Řešení problému jsem pojal vylučovací metodou. Jako první jsem sprdnul Pírka, protože se přiznal, že už dva dny nemá molitan na mikrofonu interkomu. S přispěním Jimbova remcání a loňských zkušeností jsem ho donutil s tím něco udělat. To se bohužel neukázalo být zdrojem šelestí. Zrychlováním a zpomalováním na všechny rychlostní stupně (ještěže to nemá zpátečku) jsem vyloučil pohonné ústrojí. Zatáčením a vymetáním všelijakých děr jsem vyloučil i podvozek. Plácáním se po hlavě jsem zjistil, že ani přilbou to není. Až po zastavení u vodopádů a prohmatávání všech plastových dílů mého zidana, se jako nejpravděpodobnější jeví uvolněný plexi štít nad přístrojovkou. Vůbec nic jsem s tim neudělal, protože nevim, co bych s tim měl dělat, ale při další jízdě jsem podivné zvuky již neslyšel. Takže buď to tím vůbec nebylo, nebo se to spravilo samo, nebo mi po 15 dnech na motorce prostě jenom hrabe. Je také možné, že si závady na svém zidanu vymýšlím, neboť je závidím svým kolegům.