Rychle, rychle zabalit a vyrazit! Spíme přímo pod národním Parkem Theth a vede skrz něj divoká cesta, která nic neodpouští. Přes Theth nás čekalo neskutečných 50 kilometrů, kdy jsme vystoupali až do 1650 metrů nad mořem. Začátek cesty připomíná světově známou Bolívijsou cestu Yungas neboli cestu smrti. Silnice plná štěrku, velkých kamenů a louží, byla z jedné strany zařezaná do hory a zadruhé strany se nacházela propast několik set metrů k řece. Postupně se ráz cesty s výškovými metry změnil, kdy řeka a samotné údolí bylo v nedolehnu a ošlehal nás silný vítr. Po vystoupáni k maximální nadmořské výšce začala cesta klesat a ubírat se k významné turistické destinaci Blue eye.
Theth nám nic nedal zadarmo, jelikož je to cesta pro opravdové offroadové fajnšmekry. Jarda svalil v zatáčce motorku na kluzkých kamenech. Vojta při sjezdu zavadil o šutr a zlomil si hlavní stojan. A já jsem o kus velkého kamene utrhl kufr z lešení, který byl provizorně zajištěn gumicukem. Naštěstí všechny trable se nám staly v nulových rychlostech.
Bylo rozhodnuto, že si dáme oběd u Blue eye v místní turistické restauraci. U číšníka byl objednán tradiční set předkrmů a hlavních jídel. Nejdříve se snažil objednávku zapamatovat a pak si přinesl papír a začal si to psát. Číšník zmizel a řekl nám, že pití si můžeme brát z lednice. Po hodině čekání jsme se ptali, kdy nám jídlo hodlá odnést na stůl. Anglicky bohužel nemluvil a musela nám dělat překlad jeho asi 12 létá dcera, kdy nám říkala, že objednávku nemají a že na to zapomněl. Snažila se nám tvrdit, že za pět minut nám jídlo přinesou, jen jim musíme říct co jsme si objednali. Na to Jarda kontrolovali, že nemáme čas a že chceme slevu aspoň na pití, což se číšník začal rozčilovat a Jarda mu řekl, že za to čekání mu nezaplatíme. K našemu překvapení to číšník přijal a odešli jsme.
Čekal nás ještě přejezd hor, který byl plných klikatých silniček s panoramaty, jak z obrázku. V nově postavené horské restauraci, kterou si šlo lehce splést s moderní evropskou restaurací, byl utišen náš hlad.
Plán byl jasný dorazit do Kopliku, opravit můj box a Jardovi, k té příležitostí, natáhnout řetěz. Jelikož bylo sedm večer moc jsme nedoufali, že ne nám podaří najít nějakou dílnu, ale štěstí se na nás usmálo, když Jarda z volal pojeďme támhle. Byla tam dílna s majitelem, který se chystal zavřít. Po poměrně krátkém laborovaní byl z mého boxu vylomený zámek odmontován a box se zajistil silným drátkem na což přišel Jarda. Hned na to se napnul Jardův řetěz. Když jsme chtěli majiteli díly dát nějaké peníze řekl nám, že má dnes vyděláno a popřál nám hezkou cestu. Bylo to od něj velice milé a tak jsme mu aspoň nechali na památku naši nálepku. Říkali jsme mu že píšeme on-line deník a může si ho přečíst na což nám odvětil, že na tohle nemá čas.
Poslední kilometry nás zavedli na Albánsko Černo horskou hranici, než jí protneme, tak bychom rádi shrnuli Albánii našima očima. Je to země mnoha rozporů, vidíte tu bohatství, které je lokalizováno do drobných bodů, ale zároveň chudobu na každém rohu. Mladí lidé vypadají, že se snaží s budoucností své země něco udělat, mají celkem velkou znalost angličtiny a věnují se svým živnostem. Velice nás zajímalo, proč v Albánii je tak preferovaná značka Mercedes. Zjistili jsme, že je to z historické zkušenosti, jelikož Mercedes bylo jediné auto, které zvládalo místní kamenité cesty a díky tomu je Mercedes národním vozem. Další věc co nás zaujala, že místní vozy byly celkem luxusní na to, jak je na tom Albánská ekonomika špatně. Bylo nám řečeno, že auto je tu status, můžete žít pod mostem, ale musíte mít reprezentativní vůz. Zároveň místní nám říkali, že ty auta jsou v hrozném stavu a že nakonec v nich najezdí málo kilometrů a v nízké rychlosti, což se nám potvrdilo většinou jeli řidiči třicet. Nízký nájezd kilometrů má asi spojitost s cenou benzínu, který se tu pohybuje 44 Kč na litr. Za zmínku stojí, že cena benzínu je podstatě všude stejná. Mysleli jsme si, že se jedná o státní regulaci, ale opak byl pravdou. Pumpaři vykupují benzin v přístavu a všichni mají podobné ceny, jelikož není jiného zdroje.
Rychle se nám podařilo dostat do Černé hory již za tmy a během 20 kilometrů byl naši moto grupou objeven kemp, ve kterém, s pivkem v ruce, plánujeme cestu přes Černou horu do Bosny a Hercegoviny. V dalších dnech se nám trochu zvětší tempo navštívených zemí, jelikož chtě nechtě se pomalu vracíme do naši domoviny.
English:
„Hurry, hurry, pack up and go! We’re sleeping right under Theth National Park, and there’s a wild road leading through it that forgives nothing. We faced an incredible 50 kilometers through Theth, climbing up to 1650 meters above sea level. The start of the road resembled the world-famous Bolivian Yungas Road, also known as the Death Road. The road was full of gravel, large rocks, and puddles, carved into the mountain on one side and with a steep drop of several hundred meters to the river on the other side. As we gained elevation, the river and valley disappeared, and we were hit by strong winds. After reaching the maximum altitude, the road began to descend towards the popular tourist destination, Blue Eye.
Theth didn’t give us an easy ride; it’s a road for true off-road enthusiasts. Jarda tipped his motorcycle in a slippery turn on the rocks. Vojta hit a boulder while descending, breaking his main stand. And I accidentally dislodged a scaffolding box with a large stone, which was temporarily secured with a rubber band. Luckily, all these troubles happened at zero speed.
We decided to have lunch at Blue Eye in a local tourist restaurant. We placed an order for a traditional set of appetizers and main dishes with the waiter. At first, he tried to remember the order, then brought us paper and started writing it down. The waiter disappeared and told us we could get drinks from the fridge. After an hour of waiting, we asked when our food would be served. Unfortunately, he didn’t speak English, and his roughly 12-year-old daughter had to act as our translator. She told us they didn’t have our order and had forgotten about it. She tried to convince us that they would bring us the food in five minutes if we could just tell them what we ordered. That’s when Jarda pointed out that we didn’t have time and asked for a discount on at least the drinks. This made the waiter upset, and Jarda told him we wouldn’t pay for the wait. Surprisingly, the waiter accepted this, and we left.
We still had to cross the mountains, full of winding roads and picturesque views like from a postcard. In a newly built mountain restaurant, which could easily be mistaken for a modern European restaurant, our hunger was finally satisfied.
The plan was clear: reach Koplik, fix my box, and adjust Jarda’s chain. Since it was seven in the evening, we didn’t expect to find a workshop open, but luck was on our side when Jarda called and said, ‚Let’s go there.‘ There was a workshop with an owner who was about to close up. After some short tinkering, the lock on my box was removed, and the box was secured with a strong wire, as suggested by Jarda. Right after that, Jarda’s chain was adjusted. When we tried to give the workshop owner some money, he said he had earned enough that day and wished us a safe journey. It was a very kind gesture, so we left our sticker as a souvenir. We told him we were writing an online diary, and he could read about it, to which he replied that he didn’t have time.
The last kilometers took us to the Montenegro-Albania border. Before we crossed it, we wanted to sum up Albania from our perspective. It’s a country of many contradictions; you see wealth concentrated in small areas, but poverty on every corner. Young people seem to be trying to make a future for their country; they have a good command of English and are engaged in various businesses. We were curious about why the Mercedes brand is so popular in Albania. We found out it’s due to historical experience because Mercedes was the only car that could handle the local rocky roads, making Mercedes the national car. Another thing that caught our attention was that the local cars were quite luxurious despite Albania’s poor economy. We were told that having a car here is a status symbol; you can live under a bridge but must have a representative vehicle. At the same time, locals told us that these cars are in terrible condition, and they generally drive at low speeds, which we mostly witnessed as drivers rarely exceeded thirty. The low mileage probably has to do with the price of gasoline, which is around 44 Czech Korunas per liter, and it’s essentially the same price everywhere. We thought it might be a government regulation, but the opposite was true. Gas station owners buy gasoline at the port, and they all have similar prices because there’s no other source.
We quickly made it to Montenegro in the dark, and within 20 kilometers, our motorcycle group found a campsite where we plan to continue our journey through Montenegro to Bosnia and Herzegovina with beers in hand. In the coming days, our pace of visiting countries will increase slightly as we slowly make our way back to our homeland.“
