V půlce výletu má prý být bezpodmínečně rest day. Tak jsme ho udělali pro nás i pro zidany. Cigáníme stále ve stejném kempu Moskato na Livadh beach. Celou noc nás bodali komáři, a přestože ještě večer byl plán, že se pojedeme bez kufrů podívat na bývalou ponorkovou základnu Porto Palermo, nakonec se nám prostě nechtělo.
Jimbův zidan beztak potřeboval mírný servis. Například dolít olej, jelikož olej v jeho GS je jako Schrodingerova kočka. Člověk neví, jestli tam je, a i když to vypadá, že tam je, být tam nemusí. Zároveň i když to vypadá, že tam není, být tam může a rozhodně není jisté, kolik. Hladina na kontrolním okénku absolutně nereflektuje skutečnost, takže tam v jednu chvíli je i není zároveň. Dále bylo třeba utáhnout povolený padací rám, což bude potřeba po cestě ještě několikrát a další drobnosti způsobené nehodou.
Zbytek dne jsme věnovali válení na pláži, zchlazování se dle následujícího plakátu a očistě těla, duše i špinavého prádla. Mimo jiné se zdařilo nahrát video z boje BMW vs MB, příjemnou zábavu!
Zítra se zase vydáme vstříc albánským dálavám.
Piva je tu dosti, čumil čumí.
Stav tachometru jako včera, najeto 0, celková průměrná rychlost jako včera.
Včera proběhlo vše, co jsme slíbili, tedy oheň, pivo i čumil a jako bonus jsme se pokusili zapálit les, což se nám podle všeho nepovedlo. Ráno bylo tedy takové pomalejší, Fidel se probudil v hamace mezi stromy a Jimbo se pokusil si dát matraci tak, aby ho neprobudilo slunce. Což se povedlo jen částečně, protože slunce je v 10:30 už docela vysoko. Jelikož polovinu našich kufrů jsme včera vypili, odcigáňování nebylo zas tak náročné. Na cestu jsme vyrazili v ideální čas, pokud se chceš nechat usmažit zaživa.
Chtělo se nám k moři. Cesta k němu však byla dlouhá, koukali jsme, kolik má už Albánie dálnic! Dneska skoro 150 km. Zvolili jsme cestu přes Tiranu, Durres a Fier po dálnici do Vlore. Nedalo se nic dělat, to se muselo přežít. Ony ty albánské dálnice zas takové dálnice nejsou. Albánci se dělí na levoproudaře, pravoproudaře a středaře, ti jsou nejhorší, jelikož jsou naprosto nepředvídatelní (ne že by tedy ti ostatní byli). Jedou přesně uprostřed a když už nechají vlevo tolik místa, aby se dali předjet, stejně člověk nemá jistotu, že to nestrhnou na jednu nebo druhou stranu v tu nejméně vhodnou chvíli. Z toho samozřejmě pramení mnoho zábavných situací. Obzvlášť, když je na dálnici třeba křižovatka. Jimbo musel po cestě zastavit na odpočívadle, což je v podání Albánie takový ten malý výklenek, které u nás máme na dálnicích jen pro situace s porouchaným vozidlem. O odpočinek nešlo, málem mu uletěl kryt z kufru, který nelze na kufr připevnit jinak, než gumicukem, jež byl přepálen spaliny z výfuku.
Ve Vlore byl ideální čas, dát si něco do žaludku. Na rivieře vybíráme vhodný restaurant Riviera, Fidel pizzu, Jimbo rybu, oba salát. Z Vlore jsme pokračovali po pobřeží, nad nímž se ční vysoké hory, nejvyšší vrcholy mají více než 2000 m.n.m. Přes toto pohoří vede v cca 1000 m.n.m. Llogarský průsmyk, který je nutno projet směrem na Dhermi. Za nedlouho tomu už tak ale nebude, tunel je skoro proražen a na obou stranách hor připravují portály i okolní infrastrukturu. Zřejmě již v příštím roce se ze silnice vedoucí průsmykem stane minimálně používaná cesta, což je pro zidanistu ráj. Obzvlášť tady, člověk by si hlavu ukroutil, když má koukat na silnici, do zatáčky a ještě stíhat výhledy i horské masivy.
Když už nám i tahle cesta přijde únavná, zábavu rozvíří střelba. Ne jak je u nás zvykem z pistole, nýbrž z výfuků našich zidanů. Zdokonalujeme se.
Spíme v kempu přímo u pláže Livadh beach a koketujeme o tom, spát tu i zítra.
Dnešek byl dneškem dobra. Dobra hory, dobra cesta, dobra moře, dobra most, dobra vyhled, dobra kemp, dobra jidlo, dobra zidan!
Pivo jsme pokoupili, čumil čumí.
Stav tachometru 127 904 km, najeto 291 km, celková průměrná rychlost 69 km/h.
Dnešní den byl celkem ve hvězdách, absolutně jsme neměli tušení, co nás čeká. Spali jsme v cimře pro služebnictvo, rozuměj malé komůrce, kde spává Ramiz s jedním ze svých synů, když mají v chalupě hosty. Je to malá místnost se dvěma postelemi, kamny, jedním oknem, bez světla i bez zásuvek. Rozhodně lepší, než spát venku, byla tam fakt zima a ráno mlha. O probuzení se postarali na trek odjíždějící Rumuni a ani se s námi nerozloučili. Ovšem jeden z Ramizových synů, Riza, udělal k snídani vajíčka s rajčetem a přinesl nám je až do postele. Prostě nádhera, škoda jen, že venku stál zkriplený zidan. Pobalili jsme, Jimbo si hodil do věci do Ramizova auta, které jsme před tím museli vyslat z kopce, protože má KO baterii a nestartovalo. Nechal totiž asi zaplé světlo, to jedno, co mu zbylo. S Ramizem byla naštěstí řeč, takže dodal dokumenty k pojistce svého vozu a vypsal s Jimbem formulář o nehodě. Stejně to asi bude k ničemu…
Z chalupy jsme se vydali na cestu do Peshkopi, kde zidana prý vyřešíme. Celkem asi nejsme schopni spočítat, v kolika různých správkárnách jsme byli. V první se okolo zidana slétlo několik chlápků, všichni radili, ale spravit nedokázali. Ramiz zavelel, že tedy nejdřív zkusíme opravit ten zmačkaný kufr. Dojeli jsme do ulice, kde bylo všechno: klempíři, truhláři, soustružníci, lisy, ohýbačky…Nikde se k ničemu moc neměli, takže to probíhalo tak, že Ramiz vzal kufr a šel k prvnímu borci, co měl v garáži přidělanou starou kolejnici k nějaké desce, ten z ní shodil dosavadní práci a jal se mlátit dřevěnou palicí do kufru. Po chvíli uznale řekl, že je to velmi tvrdý materiál (to jsme pak slyšeli ještě asi 8x), a vzal kladivo. Něco málo vymlátil, pak mu to Ramiz sundal z kolejnice a zmizel někde ve víru průmyslové ulice. Od té doby jsme jej asi 30 minut neviděli, s obdivem jsme si prohlíželi práci soustružníka a povídali si s Rizou. Z čista jasna se zase zjeví a v ruce má něco, co připomíná víc hliníkový kufr než papír od salámu. Není to dokonalé, ale zkusíme to. Nejdřív je však třeba srovnat lešení, na které se kufr věší, je totiž celé hnuté do strany i s druhým kufrem, který kvůli tomu nejde pořádně otevřít ani zavřít.
Jedeme tedy do dalšího areálu na druhé straně města. Jedná se o několik polorozpadlých budov s pneuservisem na všechny samochody, opravnou polozidanů, několika Mercedesy, které si postupně bere příroda zpět a malou soustružnickou dílnou. Dle nás existuje jediná cesta, jak to trochu srovnat. Vzít kurtu, na jedné straně jí zaháknout za lešení a na straně druhé za něco jiného, stejně jako včera za sypač. Sypač se však v tomto areálu nenachází, co hůř, nemáme tu kurtu! Přispěchavší pneuservisák zkouší rovnání montpákou na zouvání pneu, vymlouváme mu to, pak někde vyštrachá montpáku na zouvání náklaďáku, což mu taky vymlouváme, následně přinese imbus, že lešení rozebere a srovná jinde, taktéž mu to vymlouváme, už bychom to nikdy nedali dohromady. Všemi směry se snažíme všem okolo stojícím radilům vysvětlit, že potřebujeme kurtu, kterou to prostě musí jít. Stále nás nechápou, až když se do toho vloží Ramiz a zjevně polopaticky mateřštinou vysvětluje to samé. Z hledání stále větších a větších montpák, se kterými to nejde, se přesouváme ke hledání kurty s ráčnou. V areálu je několik starých náklaďáků, rozpadlá ještěrka, míchačka z mixu (ano, toho náklaďáku), nekolik malých míchaček, ale kurta žádná. Nakonec nacházíme dvě ráčny, ale bez kurty! Ručička zoufalosti je zase v červených číslech, slunce pálí, je okolo poledne, zas máme hlad a jsme stále na mrtvém bodě.
Přece není možné, aby se v Albánii nedala ta kurta třeba koupit! Nakonec Ramiz se slovy “Jedu jí koupit” sedá do auta a asi za 15 minut se s ní vrací! Kurta není nová, bůh ví, kde ji najednou tak rychle sehnal. Zoufalost mírně klesá, zidana jsme přikurtovali za lešení ke lžíci z bagru, o kterou jsme jej lešením opřeli a začli ráčnovat. V tu chvíli jsme oba pochopili, proč tu nikde kurty s ráčnou nemají. Oni je nepoužívají, protože nevědí, jak se POUŽÍVAJÍ! Dvakrát starším fachmanům vysvětujeme, jak to funguje, jak tu kurtu zavázat a jak povolit ráčnu. Pak už to šlo ráz na ráz. Lešení se trochu srovnalo, takže už šel i druhý kufr otevřít, přejeli jsme zidanem do stínu a silou tam napasovali vyklempený kufr.
JeštěrkomixRadilovéZleva: Riza se učí s kurtou, zidan opřený o lžíci, Ramiz, Jimbo
Jde to! My snad odjedeme! Kufr sice nejde zavřít, ale co už, pochroumané víko přišpendlíme gumicukem, z Ramizova nabouraného medvěda přecigáníme věci a je to! Následně jsme ještě byli pozváni na oběd do nedaleké restaurace, před níž jsme se pak s Ramizem i Rizou rozloučili. Vyměnili jsme si telefonní čísla a konečně se vydali na další cestu. V centru města Jimbo zahlédl kancelář pojišťovny, u které má Ramiz pojištěného medvěda. Šel se tam zeptat, ale jediná pracovnice na anglická slova pouze krčila rameny. Tak nic.
Peshkopi a jeho okolí je opravdu nebezečný kraj, při výjezdu nás oba šílenou rychlostí předjíždí policejní Transporter T5 (bez majáků), aby se hned před Fidelem čelně střetnul s protijedoucím chudákem. Při tom ještě stihnul napálit do boku vozidlo v našem směru. Tuto čirou nefalšovanou idiocii místních strážců zákona sice nemáme na videu, ale v paměti nám zůstane vyryta hodně dlouho. Když už tady dělají prasárny a zabíjejí spoluobčany i fízlové, jak se člověk může divit, že doprava tady vypadá tak jak vypadá?
Ale konec dobrý všechno dobré! Jsme zase na cestě, sice stále trochu otřeseni a se zbastleným zidanem, ale vcelku!
Musíme kompletně předělat plány, jelikož naším největším nepřítelem nejsou místní řidiči (ti jsou až na druhém místě), nýbrž čas. Sice jsme chtěli pokračovat tak, jak bylo ještě včera v plánu, nicméně z ničeho nic se z hlavní cesty stala šotolina. Za normálních okolností bychom tuto změnu s nadšením přijali, ale hrozba povolení přidrátovaného vstřiku na Jimbově zidanu je bohužel větší než naše offroad touhy. Po dotazu okolo jedoucí albánky, jestli mluvíme italsky (bůh ví, co nám chtěla sdělit) otáčíme zidany a jedeme směr Tirana po silnici č. SH6. V jednom místě se z ní stává nová silnice SH61, na kterou jsme omylem neuhnuli, což se ukázalo jako vítaná chyba. Objevili jsme nejen luxusní silnici, ale hlavně luxusní cigánplatz v horách. Dneska tedy oheň, pivo, čumil a zítra? Bůh ví…
Stav tachometru 127 613 km, najeto 113 km, celková průměrná rychlost 72 km/h.
No. Tak. Kde začít. Jsme v pořádku. Ale od začátku. Jsme v pořádku. Opravdu.
Po posledních třech dnech strávených převážně na dálnici se zidanské duo vydalo poznávat krásy Albánie. Jsme v pořádku.
Chtěli jsme psát něco o tom, co bylo včera večer. Dali jsme si večeři, vybrali peníze z bankomatu, napsali zideníček a šli spát. Jsme v pořádku.
Potřebovali jsme se vyspat, takže Jimbo ráno po probuzení vyřešil neodkladné pracovní záležitosti a potom, co asi v 10:00 vstal Fidel, začali jsme nacigáňovat věci na zidany. Jsme v pořádku.
Pohled z hotelu na „garáž“
Krátký nákup v místním obchodě a šup vyrazit na cestu po silnici SH31 směr Peshkopi. Krása střídá nádheru, výhledy, čerstvý vzduch, zatáčky, naprostá pohoda! Užíváme si to, bavíme se o tom, že to je to, proč jsme sem jeli, občas nějaká sesunutá silnice, díra, nebo kráva na silnici, ale nic, co by nás rozhodilo. Jsme v pořádku.
A pak to přišlo, dojeli jsme na místo, o kterém jsme uvažovali jako o potenciálním cigánplatzu. Místo, kde je z jedné strany silnice, z druhé obrovský horský masiv tak příkrý, že na něm oproti okolním horám prakticky nic neroste. Cigánplatz kam se podíváš. Ohniště připraveno. Jenom se vycigánit. Jsme v pořádku. Fidel v legraci navrhuje: “Tady zacigáníme, zítra zajedem do 20 km vzdálenýho Peshkopi, tam nakoupíme pivo a benzín a pojedem zas zpět. Pak už budem jenom jezdit sem a tam a pozejtří zase.” Myšlenka sice pěkná, ale chceme vidět i nějaká další místa a díky tomu, že jsme si nemysleli, že cesta sem potrvá 40 minut místo očekávaných 4 hodin, jedeme dál. Jsme v pořádku.
Kopli jsme do vrtulí a vyrazili na cestu s tím, že se vycigáníme na dalším, jistě také pěkném, místě, asi 130 km daleko. Jsme v pořádku.
Zapínáme kamery, tohle je potřeba natočit, zatáčka za zatáčkou, vlevo výhled, potom vpravo výhled, co víc si přát. Nadšení nezná mezí. Jsme pořádku.
Pak přišla ta zatáčka, nenápadná, od pohledu stejná jako ostatní. Nic divného, jedna z vraceček, kterejch už jsi dneska projel 256. Před ní přibrzdíš, koukneš do ní, vidíš, že je celkem ostrá, připravíš se na náklon a zpomalíš tak, že jedeš skoro krokem, a pak ji s úsměvem…neprojedeš. Nevyjde to. Ne proto, že bys udělal něco špatně, byls’ dost opatrnej, dostatečně sis najel, rychles’ nejel, techniku přece už aspoň trochu umíš. Stane se to jediné, co ovlivnit nedokážeš. Albánec v protisměru. Kurva! Rána! Skok! Jsem v pořádku? Co zidan? Měl bych ho aspoň chcípnout. Kurva! Jsem snad v pořádku. Jen mě trochu bolí koleno, ale stojim, tak dobrý. Co Fidel? Nenapral to taky někam? Ne. Jsme v pořádku! Posádka Mercedesu, ve složení otec (řidič) a dva synové, skončila taky bez ztrát na zdraví i životech.
Co teď? Zvedout zidan a začít sčítat škody. Dle prvního ohledání se vlastně ještě nic tak strašného nestalo. Padáky mínus, kufr mínus, lešení mínus, ale pivo a čumil v kufru zůstali celí. Co dál, vypadá to, že bych snad mohl odjet. Ne. Nepůjde to, je utrhnutý vstřik od toho jak se do něj opřely padáky.
Všichni okolo jenom bezradně chodí, nikdo s nikým vlastně nemluví a nikdo neví, co v této situaci dělat. Po asi deseti minutách se otřeseně ptám do pléna: “Mluví aspoň někdo z vás anglicky?” Všichni tři celkem otřeseně odpovídají, že ano. Tak to jsem nečekal. Dál se zas nic neděje. Tak co třeba zavolat na pojišťovnu, třeba poradí. Telefon sice stojí majlant, ale za zkoušku to stojí. Vzhledem k ceně za minutu volání by pomohlo, kdyby telefon ze zahraničí nezvedl virtuální asistent, který se ptá, jestli došlo k poškození skel vozidla. No nic, zavěsit a zkusit to znovu. Paní na lince nic moc neví, přepojená paní radí obligátní volání policie pro sepsání protokolů. Jako jo, asi je to varianta, ale tak tu budem stát hodiny a čekat na albánskou policii, která nakonec stejně bude na straně svého občana? Ani on sám je pochopitelně nechce volat.
No, tak to zkusíme dát nějak dohromady. Z nedalekého domu přijel na pomoc šikovnější chlápek, který říká, ať mu to tam dotlačíme, že se na to koukneme, a taky celkem mluví anglicky. Tak takhle si Albánii nepamatuju. Dům je asi 300 m z kopce, tak hodíme zmačkaný kufr k albánci do Mergla a sjedem to dolu.
Bylo potřeba trochu srovnat padáky směrem proti nárazu, aby tam šlo zpátky dát vstřik, který vypadá celkem OK. Za pomoci kurty a místního sypače se to zdařilo (náš nápad) a po chvíli hraní si s drátem a fazetkami se i zdařilo tam vstřik upevnit tak, aby nevypadnul. Je totiž přimontován dvěma šroubky. Teda byl. Kontrolní jízda ukázala, že se zidanem se dá jet. Nicméně zbývá nějak vyřešit ten kufr, prý to všechno opraví zítra v Peshkopi, tam asi dokážou cokoliv. No, to jsme tedy zvědaví.
Albánec, který se nám představil jako Ramiz, navrhuje, že má nedaleko nějakou chajdu a spěchá, protože mu do ní prý přijedou hosté. Tak že nám dá na sebe telefon a zítra pojedeme do města to vyřešit. To se nám moc nezdá, měli jsme jiné plány. Máme hlad, nevíme, kde budeme spát a už vůbec nevíme, jak se tam dostat. Kufr je zmačkaný jak papír od salámu a na zidan jej určitě nedáme. Ramizovi i jeho synům tedy bylo vysvětleno, že chápeme, že má své plány, ale my je měli taky a kvůli němu vyletěly komínem, takže bychom očekávali, že se o nás nějak postará. Například že s námi sjede do toho Peshkopi a pokusí se nám aspoň najít ubytování. Protože sehnat v Albánii někoho, kdo mluví anglicky je celkem kumšt, i když to teď tak úplně nevypadá. Ramiz poté navrhuje, že bychom to vlastně mohli udělat tak, že s ním zajedeme k té chajdě, tam on vyřeší hosty, nás tam někde ubytuje, vyspíme se na to a zítra budeme řešit to ostatní.
Tak jo.
Proběhla rychlá debata o tom, jestli je vlastně dobrý nápad věřit albánci, který tě sejme v zatáčce, že tě nesejme ještě dál ve své vesnici. Usoudili jsme, že vlastně nemáme jinou možnost. Druhá varianta by byla, přeskupit nějak věci a sami dojet do Peshkopi s tím, že se snad zítra s Ramizem spojíme a ještě jej někdy uvidíme.
Berem chajdu i kdybychom tam měli spát na trávě. Po příjezdu zjišťujeme, že to vlastně není žádná chajda, ale normální rodinný dům uzpůsobený pro pronájem. Ihned se stáváme atrakcí pro ubytváníchtivé hosty z Rumunska. Všichni ještě otřeseni odpovídáme na všetečné otázky, abychom se v průběhu aspoň mohli převléci a nějak se uklidnit. K tomu účelu pomáhá čumil, který ochotně ničí stresové receptory v naší i v Ramizově krvi. Dozvídáme se, že je to údajně jeho první nehoda, a že byl dost v šoku, vypadá to, že z něj bude dobrej týpek. Poté probíhá několik hodin zuřivá debata s Rumuny, kteří se na nás sesypali jako vosy na bonbony. Jedná se o tři páry se severního Rumunska, kousek od moldavských hranic. Ukazuje se, že dva z nich jsou taky nadšení zidanisté, takže jim vubec nevadí naše přítomnost, naopak přilévají do ohně trochu domácí cherry.
Mimochodem, dneska jsme vůbec nic nejedlli, když nepočítáme croissant u obchodu. Už šilhavě vyhlížíme Ramizovy syny, kteří svědomitě vaří jídlo. Jeden z Rumunů se uznale podívá na nabouraný Mercedes a povídá: “Nejde mi do hlavy, jak je možné, že toto německé vozidlo utrpělo tolik škody, když jsem jej vždycky pokládal za tank.” No asi proto, že narazilo do jiného německého vozidla, které je také pokládáno za tank. Jen má o dvě kola míň.
Jídlo trvalo věčnost, ale za to bylo výborné. Jednalo se buřtguláš bez buřtů s rajčatovým salátem a chlebem. Teď sedíme v chajdě, píšeme zideníček a doufáme, že se situace se zidanem zítra nějak vyřeší. Pijeme pivo, co domácí přinesli, ale čumila už radši necháme čumět jinam ať máme zítra dost sil.
PS: všechno máme ze dvou úhlů na videu, jakmile to půjde, podělíme se o ně.
Stav tachometru 127 500 km, najeto 76 km, celková průměrná rychlost 77 km/h.
