Rubrika: Zidan Tour 2023 – Albánské off-dobrodružství

5. 7. 2023

Po několika dnech v Albánii začnou člověka překvapovat věci, které jsou pro něj obvykle naprosto automatické a vůbec by se nad nimi nepozastavil. Například když jiný účastník silničního provozu jede správně ve svém směru, nevjíždí do protisměru, případně nekličkuje sem a tam přes plnou čáru. Nebo třeba když se člověk ubytuje v kempu, kde jsou čisté záchody, udržované vybavení a upravený terén. A to se nám stalo. Už večer jsme byli konsternováni tím, jak je kemp, který jsme našli úplně náhodou prostým ježděním prstem po mapě, perfektní. Je vidět, že o kemp Lake Shkodra Resort u Skadarského jezera se majitel velmi dobře stará a navíc ví, co kempeři potřebují. Je rozdělen na několik části, ta největší je plocha velikosti takřka fotbalového hřiště, která je lemována místy pro kempování. Všechna místa jsou přirozeně kryta konstrukcemi, na kterých roste zeleň, a to vše je schováno mezi vzrostlými stromy. Mezi campplatzy je velká travnatá plocha, kde se dá dělat všechno možné, od opalování přes hraní nejrůznějších her či ježdění na kolech. Na kratší straně pomyslného obdélníku je přístup k jezeru, molo a vyžití pro menší děti s několika houpačkami, hamakami či stoly a lavicemi. V rohu se nachází restaurace s točeným pivem, která večer vypadá jak luxusní podnik pro majetnější klientelu. Tady bude stát noc ledvinu, pomysleli jsme si. Ani omylem, osoba je teď za 7,50 EUR a zidan k ní za euro. Nic víc není třeba platit, v ceně je voda, sprcha, elektřina, prostě všechno. V restauraci je možné si dát i dražší jídla, ale taky pizzu v průměru za 6 EUR. Kromě “fotbalového hřiště” je ještě několik dalších klasických kempovacích slotů v okolí, je možno si i pronajmout chatičku na kuří nožce. Jediné, co by se snad dalo vytknout, je nedostatek odpadkových košů.

Nám se odtamtud ani nechtělo, hlavně se nám ale nechtělo z Albánie. Tak jsme si ještě udělali radost nádhernou motorkářskou trasou po silnici SH20 směrem na Černou horu. Tato silnice ještě nedávno byla šotolinou, podobně jako silnice do národního parku Theth, nyní je ale v celé své délce nová a jízda po ní je blaho pro každého zidanistu. Je to takový malý albánský Grossglockner, relativně pozvolna se silnice kroutí asi do 750 m.n.m. odkud ostrými serpentinami klesá k řece, okolo které pokračuje až k hranicím.

Řeka je v létě horskou bystřinou lákající okolo jedoucí motoristy k vykoupání. A my neodolali. Ve vhodném místě jsme odstavili zidany pod stromy, svlékli ze sebe propocené oblečení a s nadšením se šli osvěžit. Voda má teplotu asi tak tři centimetry, což bylo okolo poledne na smažícím slunci přesně to, co jsme potřebovali. Vůbec nám nevadilo, že jsme pro smích autům, naopak jsme byli inspirací pro další zidanisty.

Po zchlazení už nás čekala celkem krátká cesta k hranicím s Černou horou. Užili jsme posledních albánských zatáček a zabrzdili na hraničním přechodu, tvořeným několika dřevěnými budkami a dřevěnou závorou. Albánský celník si znuděně vyžádal pasy a za 5 minut se s nimi vracel zpět z celnice. Těch 5 minut akorát stačilo Jimbovi, aby vylepil zidanskou samolepku na jeden ze sloupů držících střechu budky. Závoru nikdo otevírat nemusel, je asi otevřená permanentně. Černohorská strana vypadala prakticky stejně, takže přechod hranic proběhl naprosto hladce a bez potíží.

Protože jsme poslední albánské peníze utratili za dvě samolepky v sedle přejížděné hory, na oběd už nezbylo. Proto první zastávkou za hranicemi byla restaurace. Obvyklé balkánské maso tří druhů – kuře, prase, kráva, k němu salát a pivo. Ani jsme nestihli dojíst, když tu z hor přišla bouřka, místy pršelo i v kolmém směru. Neplánovaně jsme tedy v restauraci zůstali asi o 2 hodiny déle, zidany byly pod střechou a rozhodovali jsme se, zda vyrazit nebo ne. Fidel se šel zeptat, zda je možné se připojit na WiFi kvůli předpovědi počasí, obsluha mu sdělila, že Wifina by byla, kdyby fungovala elektřina. Nakonec se počasí umoudřilo a po mokré silnici jsme pokračovali dále přes města Andrijevice, Berane až do Mojkovacu, kde jsme uhnuli do národního parku Durmitor.

Nyní cigáníme na místě, které bylo nalezeno na historicky první Zidan Tour v roce 2016. Po cestě sem ještě jednou trochu sprchlo, ale nyní už jsou zase vidět hvězdy. Snažíme se udělat oheň, ale vše je úplně mokré, takže je to boj. Ale nic, co by dva pyromani na cestách nezvládli.

Pivo nakoupeno, čumil už možná nebude čumět tak smutně, neboť Skanderbeg, místní čumil, je opravdu nedobré pití. Nicméně s ledovým čajem se to celkem dá.

Stav tachometru 128 744 km, najeto 223 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.

4. 7. 2023

Pojedeme trajektem, zněl dnešní plán. A není to spíš přívoz? A nepoplujeme spíš? Je to tak. Sice tomu hodně lidí říká trajekt, ale přestože se jedná o loď převážející kromě osob i vozidla a zidany, tak pokud pluje po řece, je to vždy přívoz. A tak jsme jeli přívozem, ehm pluli.

Ale abychom navázali na konec včerejšího zideníčku, šotolinový kopec od cigánplatzu jsme úspěšně vyjeli. Oběma to sice málem přivodilo infarkt, protože představa zidanu padajícího se srázu nebyla úplně příjemná, ale povedlo se. “Zapnutá kontrola trakce, vypínající motor uprostřed kopce není eso v rukávu,” hlásí Fidel po úspěšném výjezdu.
K přívozu to nebylo daleko, stačilo ujet asi 20 km a ladnými serpentinami klesnout asi o 400 výškových metrů až do městečka Fierze, nacházejícího se pod velkou přehradou, která slouží jako vodní elektrárna.

Pak stačilo jen počkat, až naše loď přirazí k improvizovanému molu na břehu řeky Driny. Mezi tím jsme si krátili čas diskusí se slovinskými zidanisty, kteří okolo nás projížděli již včera na cestě horami. Vyklubali se z nich fajn chlápci, jeden z nich žije v Mnichově a je na cestě už měsíc, jeho kamarád se k němu v průbehu připojil.

Přívoz měl odrážet ve 13:00. S ohledem na dosavadní zkušenosti z této krásné země jsme čas pokládali za velmi orientační, avšak ukázalo se, že místní bocmani mají plavbu velmi dobře zvládnutou. Okolo 12:00 loď přistávala ke břehu, doslova se zakousla do hlíny a nedočkaví pasažéři začli vybíhat ven, řidiči připlavených vozidel nezůstali pozadu a snažili se prokličkovat mezi vybíhajícími pěšími. Stejně překotně, jako se všichni hrnuli ven, začali se hrnout všichni plavbychtiví na palubu. Tomu učinili přítrž lodníci, kteří proud zastavili a mávli na nás. Jelikož zidan má výhodu nejen v kolonách, ale i k lístku na malý přívoz dostane priority boarding. Lodníkům je třeba přičíst k dobru, že všechna vozidla umí mistrně zaparkovat na centimetry tak, aby se jich do lodi vešlo co nejvíce. Plavba stála asi 600 Kč za zidana se zidanistou, nemile nás ale překvalilo, že před vjezdem na loď jsme museli každý zaplatit 100 LEK údajně jako port fee. Je pravda, že na palubním lístku je napsáno, že port fees are not included, ale celé to bylo divné. Přišel chlápek s ruličkou bankovek v ruce a z ničeho nic si od nás žádal peníze. Nehledě na to, že prakticky o žádný přístav nejde, loď jednoduše přirazí ke břehu, nájezdovou rampu zapíchne do něj, a pak asi metr před sebou tlačí hlínu. No nic, jde v přepočtu asi o 50 Kč, tak jsme to dál neřešili a dali mu je.

Po celou dobu plavby jsme koukali na majestátní masivy okolo nás, se slovinci probírali všechno možné a hezky po albánsku popíjeli pivko. Ani slovinští chlapci s pivem nezaháleli.

Fun fact: Víte jak se močí ve vlaku? Tak na přívozu je to významně příjemnější, protože frekvence otřesů je o hodně vyšší, takže to nehoupe, jenom třese.

Plavba trvá 2,5 hodiny a člověk se opravdu nenudí, tohle se prostě neokouká, více ve fotkách. Loď má dokonce i mezistanici! Asi 30 minut před cílem zase zapíchne rampu do hlíny a mohou nastoupit či vystoupit pěší pasažéři. Mají na to asi tak 2 minuty. Přistoupilo několik lidí, od pohledu spíše místních, a vystoupila pouze dvě děvčata s batohy. Dvě samotné turistky na cestě Albánií, to je odvaha hodná obdivu.

Výjezd z lodi proběhl bez obtíží, až na několik albánců, kteří zatarasili svými Mercedesy cestu z lodi. Hned za přístavem pokračuje cesta do tunelu ve skále, kterým se objede přehrada s další vodní elektrárnou a na dohled je městečko Koman. Od něj vede jediná cesta směrem do Skadaru, kterou Jimbo okomentoval slovy: “Jo, pořád stejně v hajzlu jako před 12 lety.” Našim zidanům horší cesty moc nevadí, zato slovinci měli trochu problémy. Na cestu Albánií nezvolili vhodné stroje – Honda VFR a Yamaha Tracer 900GT jsou spíše silničního rázu, a to se tu moc nenosí. Asi po hodině lehčího offroadu nám konečně skřížila cestu restaruace s možností platby kartou, kde se naše cesty po vydatném obědě zase rozdělily. Slovinci pokračovali nejkratší cestou do hotelu v černohorské Podgorici a my zacigánili v kempu u Skadarského jezera.

Zítra nás čeká poslední den v této divoké zemi a dále budeme pokračovat po silnici SH20 do národního parku Durmitor, který už je na území Černé hory.

Od zítra to bude se zideníčkem zřejmě trochu složitější, podobně jako včera, ovšem důvodem nebude nedostatek signálu, ale absence místních SIM karet.

Pivo máme, čumil bude čumět smutně, neboť máme Skanderbega, což je místní brandy (čumil).

Stav tachometru 128 521 km, najeto 102 km po silnici a 31 km po řece, celková průměrná rychlost 61 km/h.

3. 7. 2023

Přes všechny antipatie k přímořskému cigánplatzu bylo probuzení příjemné. Pláž vypadala sice stejně jako včera, ale spalo se dobře. Vstávali jsme dnes opravdu celkem brzy, takže v 9:00 už jsme startovali zidany a vyráželi na rychlostní silnici směr Tirana.

Zabralo nám nějaký čas, se na zmíněnou silnici vůbec dostat, neboť už včera navigace od Mapy.cz neměla svůj den. Tvdošíjně nás totiž stále přesvědčuje o tom, že nejvýhodnější cesta je vzdálenostně i časově delší (čehož si je vědoma) a jediné, co netuší je, že povrch rozhodně není vhodný pro nás ani pro naše stroje. Z toho vyplývá, že často jedeme po silnici, která se náhle stává šotolinou, pak rozbředlou bahenní lázní a dále v podstatě neexistuje. Řešení situace je zřejmé, navigaci bedlivě kontrolovat a v případě nouze jí naprosto ignorovat. Albánské hlavní město jsme však nakonec úspěšně objeli a ještěže tak, provoz i na předměstí stál za to. Všude auta, kamiony, chodci, jezdci na zvířatech nebo cyklisté v protisměru. Nic takového jako přednost na křižovatce, znamení o změně směru jízdy nebo bezpečný odstup zde neznají, počet a směr jízdních pruhů nerespektují, jede ten, kdo je větší, nebo se méně bojí. Což je ve většině případů kamion. Pro malého zidanistu velmi nehostinné prostředí.

Dnes jsme snad poprvé splnili plán na 100 %, dojeli jsme vlastně tam, kam jsme si naplánovali. Severně od Tirany teče řeka Mat, vedle které vede silnice (chvilku i dálnice) na Kukes. Nám se po dálnici nechtělo, takže jsme zvolili zábavnější trasu po staré silnici, ovšem moc dlouho se to vydržet nedalo, takže jsme nakonec vyměkli a na dálnici najeli. Sice to byla zábava, ale trvalo by nám to o 3 hodiny déle než po dálnici. Po 20 minutách a 20 km sjíždíme u města Reps, protože dnešním dílčím cílem je bývalá věznice – pracovní lágr Burgu i Spacit. Zde vězni, vetšinově političtí, těžili měděnou rudu.
Areál sestává z ubikací, kuchyně s jídelnou, společenského sálu a dalších budov, jejichž účel nám byl skryt. Věznice byla otevřena v roce 1968 a v roce 1974 se vězni vzbouřili a vyvěsili do třetího patra vlajku Albánie bez rudé hvězdy. Není se čemu divit, v malých místnostech cca 3×3 metry se jich najednou tísnilo 54 (celkem v celém vězení bylo na 2000 lidí), návštěvy jejich blízkých byly velmi krátké, každý den je někdo honil po buzerplacu a do toho dostávali málo jídla. Bohužel vzpoura byla krvavě potlačena a trýznění pokračovalo. Každý z vězňů musel denně vyrubat 7 tun (!) rudy, jinak jej čekal trest svázání rukou, bití a ponechání v mrazu. Dodnes jsou v okolí hroby umučených. Lágr byl definitivně uzavřen až po pádu Hodžova režimu v roce 1991 a od té doby budovy chátrají. V podstatě z nich zbyly jen ruiny, které se v posledních letech snaží nějak udržet pohromadě. Na několika místech jsou tabulky s vysvětlivky, co se zrovna tam dělo. K věznici vede příjemná cca 8 km dlouhá šotolinka, kterou jsme si užili hned dvakrát.
Ruda se zde dodnes těží, avšak k těžbě už prý politické vězně nepoužívají, ale těžko říct, důl je teď Turků, takže to ví jen Erdogan.

Z věznice nás čekala zatím snad nejkrásnější a nejzidanštější cesta Zidan Touru 2023. Jedná se o silnici č. SH40, v české mapě nesprávně označenou jako SH30. Asi 30 km zatáček nahoru a dolů přes hory a několik vesnic s fajnovým povrchem, člověk by si hlavu ukroutil nad dechberoucími výhledy. Silnice je navíc celkem široká, takže ani tolik nehrozí srážka s Mercedesem, ale zdání klame, albánci za volantem jsou schopni čehokoliv. Zde se zidanista musí mít na pozoru pořád.

Ze silnice SH40 jsme pokračovali kousek po SH5, abychom zase po 10 km uhnuli do hor na SH22 směrem do Fierze. Tady je to trochu jiná káva, silnice je dost úzká, takže je s podivem, že jsme přežili až do její půky, kde nyní cigáníme. Asi je to tím, že po ní skoro nikdo nejezdí. Zato ale nabízí ještě více kýčovité výhledy do albánských potažmo kosovských dálav.

Najít v kopcovitém terénu cigánplatz nebylo úplně zadarmo, po několika neúspěšných výjezdech a sjezdech po šotolině a horších površích se však za libé vůně Jimbovy spojky zadařilo. Snad ten kopec ráno vyjedeme.

Pivo nakoupeno, otevřeno, čumil zase blbě čumí.

Stav tachometru 128 419 km, najeto 229 km, celková průměrná rychlost 63 km/h.

2. 7. 2023

Z důvodu deficitu zidanění, a taky z důvodu omezeného času, bylo třeba se dnes zase posunout o kus dál. Čekala nás vcelku dlouhá cesta, takže bylo dobré vyjet brzy. Povedlo se, už v 11:30 jsme nahodili motory a vydali se směrem zpět k naší domovině. Chtě nechtě nás opět čekala albánská dálnice, co není moc dálnice, ale naše zidanské duševní zdraví vylepšil opětovný průjezd přes Llogarský průsmyk. Jako cíl jsme vybrali poloostrov nad městem Durres. Nevíme, jak se jmenuje, ale leží na něm vesnice Drač. Na konci poloostrova má být spoustu bunkrů a hrad Rodoni. Mysleli jsme, že bychom se vycigánili na pláži mezi bunkry, avšak jsme byli zastaveni nějakým vrátným kousek od pláže a otočeni s tím, že tam nemůžeme. Nevíme proč, to nám sděleno nebylo. Snažili jsme se hledat nějaké kempy, Google mapy jich nalezly docela dost, ale v realitě neexistují, až na jeden. Jmenuje se Dioni-bar camping a je přímo na pláži.

Nyní si ctěný čtenář jistě představil nějakou z “instagramových” fotek se západem slunce, krásnou písčitou pláží, azurovou vodou a beach barem. Tak přesně takhle to tady nevypadá, písčitá pláž tu je, ale je na ní tolik bordelu, že člověk nedojde čistou nohou do vody, všude je tu smrad z hořících odpadků a na kráse nepřidají ani obrovská krvežíznivá hejna komárů co se zjevně rodí v nechutném žabinci hned vedle pláže, ze kterého jako bonus vytéká nevoňavá voda přímo do moře. Se slovy: “za takovej hnus odmítám platit” jsme do kempu ani nedojeli a vycigánili se v podstatě před jeho branou. Sice se nám tu vůbec nelíbí, je to suverénně nejošklivější místo, na kterém jsme dosud spali, ale už je pozdě a navíc má celkem strategickou pozici pro zítřejší výjezd do hor.

Dneska jsme však měli výborný pozdní oběd v nedaleké restauraci, dali jsme si grilované hovězí maso, jehož zvláštností bylo, že jsme si mohli dát minimálně půl kila. Všechno ostatní měli taky jen na kila. Takže objednávka zněla půl kila grilovaného hovězího a kilo salátu s chlebem plus dvě piva k tomu.

Fidel dnešek hodnotí těmito slovy. Dětem radši zacpěte uši i oči.
“Jsem se dneska těšil, že najdeme nějakej pěknej plac, měl jsem radost, že jsme to ujeli celý. Uvaříme si dobrý jídlo s klobáskou, já si namažu řetěz, dám si pivo a půjdu spinkat, aniž by mě žraly nějaký kurvy. A místo toho tady dřepim uprostřed těchhle sraček a žeru čínskou polívku, jsem celej poštípanej, řetěz nenamažu, protože se mi zidan boří do písku, takže jediný, co mi zbylo, je to pivo, který je ke všemu teplý jak @!#?§.“

Neupadáme do depresí a těšíme se světlým zítřkům. Nutno podotknout, že laťka nebyla dneškem nastavena nijak vysoko.

Pivo máme ještě ze včera, čumila necháme asi čumět jinam.

Stav tachometru 128190, najeto 286 km, celková průměrná rychlost 66 km/h.