Rubrika: Zidan Tours

Dnešní cíl byl jasný, dostat se z Bosenského národního parku Una do chorvatské Cirkvenice. Cesta sice měří 180 kilometrů, ale pro naše Zidany je to celodenní výprava.

Vyrazili jsme v deset ráno z kempu Buk směrem “Japonské cosi” (edit Jimbo: Japodski otoci) u Bihaće. Úchvatný soubor ostrovů na řece Una. Pravdou je, že místní restaurace byla také úchvatná, ale především díky nekvalitní práci mladého číšníka. Objednávka byla následující: dvakrát burger, jednou burger se smetanou a čevapi. Přišel čtyřikrát burger a ne ledajaký, velký pita chleba s ultraslanou podrážkou uvnitř a cibulí vedle. No co, sedli jsme na zidany a vyrazili přes Bihać na státní hranici přejít na území Chorvatska.

Na státní hranici proběhla důkladná kontrola všech nejen tělních otvorů, za kterou byl jeden náš nejmenovaný člen odměněn chorvatskou celní správou dost mastnou pokutou za neúmyslné pašování tabákových výrobků.

Dalších 127 kilometrů v Chorvatsku proběhlo bez významnějších nástrah, krom toho, že Vojta na mém Zidanu měnil svíčky. Aleši, ta vytažená fajfka držela až sem! Příjezd do Cirkvenice proběhl až v devět večer.

Po rychlém skoku do moře a sprše sedíme s pivem v ruce a plánujeme zítřejší odjezd zpět do vlasti.

Dnes jsme museli z ekonomicko-finančních důvodů vyslat Pírka do Bihaće pro místní měnu. Nikdo nechce karty a místní BAMbule už nemáme. Mezitím se zbytek party vydal do lesů sjíždět offroadové cesty. Nesmírně nás zaujala místní architektura, na rozlehlých pláních je, obvykle za hřbitovem, jednou za čas velká hacienda, která je buď zabedňená nebo rozpadlá. A dost často se za ní nachází hrad.

S pírkem jsme se potkali v kempu Buk a nasledně se dali na cestu k vodopádu na řece Una, který se nazývá Štrbački Buk. Následně nás Zidany zavedly na zrušenou železniční dráhu, kde jsme prolezli dva tunely a prozkoumali zastávku v Martin Brodu a příhraniční zastávku na řece Una. Za ní už se řeka stáčí do Chorvatska, takže nás na malém motsku zastavila cedule „nepřecházejte most, státní hranice“.

Pírko nás bohužel musel před obejevením místních železničních zastávek opustit a střetli jsme se s ním až v kempu.

Teď jsme na večeři s rakijí v ruce a pomalu se loučíme s Bosnou a Hezregovinou.

Dnes ráno proběhlo opětovné rozdělení naši party. Já jel ráno s Vojtou hledat autoservis, ve kterém by mu svařili utrhnuté lešení a Jimbo s Tomem vyrazili později za námi. Z Kamzíků se stali Bastlíři a z Delfínků zas Speleologové.

Abychom sehnali rychlý a kvalitní servis, vzal jsem si své šťastné tričko, ve kterém jsem udělal papíry na motorku. A opravdu to fungovalo! Hned ve vedlejším městě Drvar byl autoservis, kde Vojtovi odzJawili stroj a řádně jej vyspravili. Následně proběhla oslava kafem v nedalekém Bikers Kafe. Mezitím se kluci odcigánili a jeli za námi, bohužel jsme se nedomluvili úplně dobře a crew Bastlířů odjela do Martin Brodu, kde navštívila místní restauraci a vodopády.

Družina speleologů jela prozkoumat jeskyni Ledenica. Obrovský jeskynní komplex se nachází asi 18 km od Drvaru a podle toho, jak vypadá, byl ještě před válkou otevřen veřejnosti. Avšak od té doby chátrá. Ke vchodu vede zarostlá asfaltka, pak stačí sejít pár schodů a portál s otevřenou mříží je na dohled. Mříž je zjevně otevřena již léta, stejně jako ta, která je o pár metrů dál, uvnitř. Fun fact: Google píše, že je otevřeno do 18:00, a že se platí vstupné. Nikoho jsme nepotkali a uvnitř jsme strávili asi hodinu a půl úplně sami. Celý komplex sestává z mnoha dómů plných stalagmitů, stalagtitů, jakož i stalagnátů, jezírek a totálně rozpadlých lávek a schodů. Po dlouhé době v absolutní tmě s čelovkou, se Speleogové vydali stíhat Baslíře do kempu Buk ve vesnici Kulen Vakuf.

První přistála naše posádka s Vojtou a v tu ránu přišel majitel kempu a lámanou němčinou nám říká, že měl kdysi dávno Jawu Californian a hned nás pozval na domácí rakii. Rodiče nás vychovali dobře, a tak nabídku panáka neodmítáme. V kempu jsme zanechali kufry a další bagáž, abychom se mohli jet projet na lehko.

Jelikož Jimbo a Tom vyrazili později, tak ještě neměli oběd. Tím pádem se naše cesty zase rozešly a kluci vyrazili do Kulen Vakuf na oběd. My s Vojtou jsme se dali po místních lesních cestách a neuvěřitelně se vyřádili.

Naše skvadra se nakonec potkala podvečer u hradu Ostrovica. Finální bod pro nás byl zase kemp Buk, kde teď sedíme s pivkem v ruce a koukáme na peřeje řeky Una.

Dnešní cesta nebyla dlouhá, ale za to intenzivní. Od jezera Buško jsme vyrazili přes město Livno do Glamoče, kde proběhl tradiční oběd, Čevapi a Mješano maso.

Náš dnešní cíl byl Veliky Vitorog. Kdo by čekal krásné asfaltové silnice, ten by se mýlil. 21 kilometrů brutální cesty s vysokým sklonem. Totální dehonestace Zidanu. Mohli bychom Vám vyprávět o tom, jak jsme se dostali na vrchol, kde má být stará radarová základna. Ale ne. Vojtovi devět kilometrů před cílem vibračně praskl šroub, který mu drží lešení na boxy. Tak vzal sichrpásky a zJawil to. Z toho důvodu, musela naše banda s pochroumaným Zidanem pomalu sestoupit zpět do civilizace. Bohužel byla již pozdní podvečerní hodina a náš ochromený gang musel hledat cigánplatz, jelikož v okolí nebyl žádný bosňák se svářečkou.

Cesta vedla přes krajinu kráterů, o kterých jsme byli přesvědčeni, že to jsou následky války. To nám bylo po chvíli vyvráceno, když náš invalidní Jawa gang přijel na cigánplatz. U jezera, u kterého jsme zacigánili, se nacházela rybářská kuča, ve které seděli místní rybáři. Ti nás vyvedli z omylu, krátery jsou prý přírodního charakteru. Bohužel jazyková bariéra nám nedovolila zjistit více.

Hned vedle nás bivakovali lidi z Čech s terénními vozy. S fajn partou od teréňáků jsme pokecali, dali panáka a pivko.

Teď sedíme s dalším pivkem v ruce hned vedle rybářské kuči, u které budeme spát a připravujeme večeři.