Rubrika: Zidan Tours

Horské slunce probudilo oba zidanisty z komatu. Při obvyklé snídani – párky s chlebem a hořčicí – sledujeme hlouček starších turistů s hůlkami, kteří přijeli v offroadech a zmizeli v lese zaminovaném desítkami lidských exkrementů. Nacigánili jsme zidany, v lese taky nechali pár dárečků a vyjeli směr Ukrajina. Večer jsme totiž debatovali nad tím, jak moc nemáme rádi jízdu Maďarskem, protože je to ukrutná nuda. Cesta zpět do Košic přes Ukrajinu se ukázala výborným nápadem. Skoro bychom tento trip měli přejmenovat na Ukrajina 2024, jelikož zde trávíme snad více dní než v Rumunsku. K hranicím to bylo kousek, asi 30 km. Rumunská část přechodu proběhla hladce, celkem i bez čekání.

Za to ta ukrajinská, to zas bylo něco. Řidič musí projít celkem pěti kontrolami: na vjezdu dostane papírek, do kterého celník vypíše značku a SPZ zidana, pak popojede o kus dál, kde se ho ujme další celník (v našem případě celnice), který chce otevřít všechna zavazadla a kufry. Po úspěšné kontrole, že neveze žádné zbraně, drogy nebo uprchlíky, se musí odebrat na passportnyj kontrol. Zde začíná ta pravá zábava, protože se lidé ve frontě různě předbíhají a celníci mají na všechno moře času.

Když úspěšně proběhne passportnyj kontrol, jde se k dalšímu okénku – mýtnyj kontrol. Ostrými lokty držíc si osobní prostor a místo ve frontě, doklepe se k okénku, kde zase všechny dokumenty s papírkem předá ještě unavenějšímu celníkovi. Co tenhle celník dělá je nám záhadou, s každým zidanem strávil snad 15 minut. Do okénka není vidět, takže je klidně možné, že tam na monitoru sjíždí pornhub zatímco se ukrajinychtiví cestovatelé topí ve vlastní šťávě na ostrém slunci. Když to všechno skoukne, dá i svoje razítko na papírek a může se konečně vyrazit. Nebo vlastně nemůže, protože před námi stojí netrpělivý tlustý rumun, co svým vozem zablokoval cestu přes celnici.

Konec dobrý, všechno dobré, na poslední kontrole je odevzdán papírek, zkontrolován, zda jsou na něm tři razítka, načež se brána na Ukrajinu otevírá.

Taháme směr Mukačevo, hned z kraje nás mapy.cz zavedou v Solotvinu na offroad cestu mezi jezery, asi si myslí, že je to hlavní. Na jedné z benzínek se Jimbovi podařilo ukořistit ukrajinskou MPZtku, takže slavil úspěch. Opět jsme obnovili soutěž my vs. ukrajinská armáda na checkpointech. Vyhráváme celkem s přehledem 12:6. 

Kousek před Mukačevem nás stíhá déšť, už se i připozdívá, takže u burgru v místní hospodě usuzujeme, že nejbezpečnější bude zůstat tady v nějakém ubytku. Mimochodem, na Ukrajině každý strávník dostane k burgru rukavice, aby si neumazal při jídle ruce. 

“Jesť u vas svobodna komnata?” Ptá se Jimbo bábušky v ubytování Zlatá Praha, které našel Don na bookingu. “U nas jesť nomer, ili začekajtě 30 minut.” Musíme počkat, až paní pokoj pro nás uklidí. Máme dvě postele, sprchu, záchod, ledničku, zidany za plotem a částečně pod střechou. A bude to stát 1100 hřiven, takže asi pětikilo, co víc si přát?

Zideníček píšeme v hospodě, kde čepují asi 88 piv, bůh ví, jak tohle zase dopadne.

Horilku jsme ještě nekoupili, koupíme ji zítra v Užhorodu, přejdeme hranice na Slovensko a hurá do Košic na večerní spoj. 

Stav tachometru 137276 km

Najeto: 168 km

Nepršelo. Natáhli jsme radši plachty, ale bylo krásně. Na vrších v rumunských horách u bleskem zničených stromů byl klid.

Místo to bylo famózní, projelo okolo nás několik rumunských Patrolů, ale nic, co by nás vzbudilo. 

Vyrážíme asi v 11 dopoledne, Don se výjimečně vzbudil dřív než Jimbo. Snídaně, tedy párky s chlebem a hořčicí připravily krásný den.

Večer u horilky jsme řešili, kam dál? Jet na východ už z časového hlediska nedává smysl, takže jsme našli několik bezvadných cest přes rumunské hory. Na obědě v místní kolibě padlo rozhodnutí, že pojedem tam, kde to známe. 

Vesnice Mara, resp. Hory nad ní se nám tak líbily, že to musíme dát znova. Okolo stavařů projíždíme na vrcholy vyřízení, ale šťasní. 

Znova jedeme okolo tunelů, jeden z nich bude asi sloužit jako náhon. Sesedáme zidany a vydáváme se přes dobře zabepečenou závoru (zajištěna zámkem za 15 kč a řetězem, který používáme na zavěšení špuntu u umyvadla) dolů k tunelům. Do toho na nás štěkají místní psi, kteří místo hlídají. Dva pesani jsou v pohodě a vlastně chtějí pohladít. Třetí je opravdu velký a jde z něj strach. Toho ignorujeme, jako že jsme vzduch. Jeden tunel bude sloužit jako náhon, druhý je pro odklon řeky, která tu teče. Celou dobu nás přitom pozorují dělníci, kteří pracují na vršku hráze. Všude jsou kamery, no a co?! Stavba je to opravdu monstrózní. Hustý zážitek. 

Jedeme dál s tím, že zacigáníme nahoře. Osud chěl jinak, našli jsme dokonalé místo mezi horami. Don se jel projet, byl pryč asi dve hodiny. Přijel šťastný jak blecha k Jimbovi, co tam celou dobu stál a čuměl na tu krásu s pivem v ruce. Dvakrát se vykoupal a bylo mu dobře. 

A tak tu teď cigáníme. Vypili jsme zbytek horilky, ale to neva, zítra si koupíme novou!

Dnešek jsme si moc užili, žádní turisté k tomu zatáčková zábava.

Odo: 137108 km

Najeto: 122 km

V noci ještě asi 2x pršelo, ale to už byli zidani zalezlí. Don v ein-mann stanu a Jimbo pod plachtou. Ráno to sice nevypadalo, ale nakonec se čerti a ďábli odebrali honit jinam.

Po suché silnici se jede lépe, takže volíme únikovou strategii a dle radru vybíráme, kde by to snad bylo fajn. Z města Dorsa, kde se Jimbovi povedlo na benzínce OMV sehnat MPZtku (hurá!) a ještě zadarmo (dvakrát hurá!), vyrážíme kousek po DN18 a dále po DN17C až na odbočku do vesnice Bichigiu, ze které vede minicesta k nějakému monastiru o pár set výškových metrů výše. Počasí přeje, šotolina je příjemná a my máme v plánu si nahoře uvařit oběd. Čekali jsme, že u jezírka bude jen nějaká kaplička, ta tam i byla, ale rumuni se zase vyznamenali a vedle ní staví obludný komplex bůh ví na co. Navíc jsou všude toulaví psi, tak radši pokračujeme dále do vesnice Suplai. Tam se k toulavým psům přidali toulaví cikáni, taháme za plyn co to dá. Ani se nenadějeme a lítáme v dokonalých zatáčkách na sluníčku mezi horami po krásném, ostatních účastníků provozu prostém, asfaltu. Přístřešek se stolem ve starém ovocném sadu u cesty posloužil jako restaurace dokonale, díky slunečním paprskům mohl Jimbo i usušit mokrou plachtu a nepromok.  

Dále po DJ172, v Mocodu do prava na DN17C a ve vesnici Piatra zas do prava na bezjmennou cestu na Mires a Perisor. Zatáčky dokonalé, slunce svítí, provoz minimální, srdce zidanisty zaplesá. Cestou mluvíme o tom, že nezávisle na sobě pociťujeme významné zlepšení výkonu našich zidanů s rumunským benzínem. Až k OMV jsme totiž jeli na ten ukrajinský. Odkud teď Ukrajina bere benzín nevíme a co do něj přimíchává také ne. Každopádně ten rumunský je opravdu lepší bez ohledu na to, že spotřeba zůstává stejná – Jimba s cca 7,5 litry na 100 km mírně provokuje Don s 5,3. Šotolinou jsme se přiblížili na silnici DJ171 a vydali se na sever s plánem cigánění, pokud počasí vydrží. A vydrželo! Proto za ještě báječnějšími zatáčkami nad vesnicící Agriesel po nákupu proviantu cigáníme tam, kam jsme si odspodu ukázali prstem – u toho bleskem roztříštěného dubu na vršku.

Vycigánili jsme se a Don chytil slinu, tak že se jede projet. Jezdil sem a tam po okolních políčkách, když tu Jimbo z dálky slyší vytočený motor a spojkování, jak se snaží z něčeho dostat. Blbnul tak, že ho brázda vykopla ze sedla a vyválel se. U toho si trochu poškodil uchycení kufru, takže zítra budeme shánět nějakého rumuna se závitníkem. 

Tady chybí fotka, to zas bude Fidel nadávat. Dáme ti zejtra aspoň fotku strženýho šroubku.

Máme oheň, koupili jsme maso a koření, horilka už je taky připravena, tak to vypadá na zábavný večer. Jen Don se právě podíval na počasí a prý nás něco zastihne okolo 21:30. Tak uvidíme.

Stav tachometru: 136986 km

Najeto: 170 km

Donovo technické okénko:

Jak již zaznělo, Don jede na svém novém motocyklu Honda Africa Twin. Jízda je to velmi příjemná a na Balkáně Zidanista rád využije nabízený výkon motoru (75Kw). Tento výkon se velmi hodí při předjíždění traktorů, povozů tažených koňmi nebo vozů Lada Samara, v prachbídném stavu. Při jednom takovém předjíždění v kopci Don hlásí do interkomu Jimbovi: “Hele, mám pocit, že mi klouže spojka, když jedu na doraz (plný výkon).” Po krátké debatě o záruce zidana, nájezdu 6000 km od výroby, Don povoluje spojkové lanko, aby mohla dobře zavírat a i po uvolnění páčky plně zabrala. Trochu to pomohlo, ale pořád při přeřazení v maximálních otáčkách ze 3. kvaltu na 4. spojka lehce klouže a až pak zabere v plné síle. Jimbo radí, aby Don už moc nejezdil do bahenních lázní a spojku více netrápil. Stejně to Donovi nedalo a jal se situaci řešit. Zavolal do Honda Lety, odkud si zidana na MDŽ tohoto roku přivezl domů (děkuji Kristinko). Prodejce sdělil, že je to naprosto normální projev, který má vlastně chránit motor a převodovku před poškozením a velkými rázy. Takže je vše v pořádku a spojka může spokojeně hltat další kilometry na východě.

Noc na dnešek byla zatím nejteplejší, nebylo ani nutné mít do spacáku Jägerovo teplé prádlo. Nevýhoda toho, když se člověk utáboří vedle široké šotolinové cesty, je provoz. Že tam budou jezdit auta, to jsme čekali, že jich bude hodně, to by se taky dalo očekávat, ale že okolo nás o půlnoci projede tahač s podvalníkem na tank a asi 20 koly, to už bylo moc. Nad ránem tam pak začaly lítat náklaďáky z nedalekého kamenolomu a korunu tomu nasadili dva rumuni na skůtru bez výfuku, který měl nějaký problém, tak ho tam asi půl hodiny startovali u našich hlav. I tak se ale spalo dobře. Posnídali jsme tradičně párečky s trochou rumunské hořčice a vydali se do města Sapanta prozkoumat proslulý Veselý hřbitov. 

Ptáte se, jak může být hřbitov veselý? V Rumunsku je možné cokoliv. Místo plné modrých náhrobků, na kterém je vždy vyobrazen pochovaný člověk v pozici, která jej chrakterizuje nebo třeba zobrazuje okolnosti jeho smrti. Procházením mezi náhrobky najdeme nespočet traktoristů, švadlen, pianistů, písařů, pijáků a dalších profesí. Dvě nabouraná auta zřejmě připomínají, jak daný člověk zemřel. Tříleté děvče, kterou srazilo auto, nebo pán v ruce držíc nůž míříc na krk jiného. K smutku vtipné. Na každém náhrobku je vyřezaný i jakýsi epitaf, ale rumunsky luštit bohužel neumíme. Je zvláštní, když na hřbitov vybírají vstupné a chodí po něm desítky turistů. Neměli by mít mrtví po smrti klid? 

Veselí vyrážíme ze hřbitova zpět cestou okolo našeho cigáplatzu offroadem na vrcholky hor. Don se kasal, že cestu zná, že ji jel na svojí číze s Jardou před pár lety, a že je to v pohodě. Vlastně i docela bylo, jenom jsme dvakrát zabloudili, Jimbo lehce zahodil zidan a drápali jsme se asi 30 km po šutrech do kopce. Tu tekl po cestě potok, tu zas byla hluboká louže nebo gigantický šutr. Nebylo to ale tak strašné, jak to zní a rozhodně to stálo za to.

Odměnou za asi 30 km nepohodlí byly dechberoucí výhledy a jako dárek malý urbex – opuštěná stavení na polonině. Tip na ně jsme obdrželi od projíždějícího rumuna v Defenderu s volantem na špatné straně. K čemu sloužila je nám stále záhadou, ale první byl určitě hotel s restaurací a druhý dům obsahoval asi 65 malých bytových jednotek o dispozici cca 2+kk s balkonem. Obě budovy byly zjevně po delší čas využívány, přestože ta s byty nikdy neměla fasádu. Dodnes jsou však v některých bytech skříně, záclony a kamna. Pokud je tedy už nezničili a neodnesli sběrači kovů.

Široko daleko není kromě westernového vodojemu vůbec nic. Cesta na pláň je otřesná i pro offroad a stavení jsou odhadem 40-50+ let stará. Důvod jejich existence na takovém místě se asi nikdy nedozvíme. Dojem z přírodních krás i prozkoumávání budov kazí kromě rumunského bordelu ten zjevně český. Nespočet poházených plechovek od piva značek Kozel, Plzeň, Radegast (dvanáctka i Ratar) nebo Svijany připomněl, že tu nejsme první češi. Několik samolepek s nápisem gumbalkan pravděpodobně vysvětluje, kde se tady tahle prasata z naší domoviny vzala. “Jako je tam fakt bordel, ale nemusíš na půdě ve čtvrtym patře najít plechovku Svijany,” okomentoval to Don. 

Dolů z hor to šlo ráz na ráz, cesta už skoro není offroad, neboť vede okolo stavby nové přehrady. Stavět se začala v roce 1987 a ještě není dokončena. Z jedné strany jsou na sebe postupně pokládány betonové bloky a ze strany druhé je skládána břidlice do vysokých schodů. Zajímavé je, že k ní neteče žádná větší řeka a nemá žádný přepad ani výpust. Naším tipem je, že má pouze přehradit údolí, které bude zatopeno odjinud. Odkud, nám ale mapa neprozradila. Tuto hypotézu trochu nahlodává fakt, že úplně dole je jakýsi tunel. Do něj jsme se však nedostali, protože všude byli dělníci, psi a zákazy. Snažili jsme se o ní dohledat nějaké další informace, avšak Google mlčí. Třeba bude vědět nekdo ze čtenářů, poznatky prosíme do komentářů. 

Dolů do vesnice Mara vede panelová cesta až k silnici, začíná nepříjemně pršet, takže se snažíme  nepřízni počasí ujet. Když už to vypadá, že se to povedlo, zkoušíme místní stánek s pizzou. To, co nám přistálo na stole opravdu nevypadalo jako na obrázku v menu. Pizza Donovi letos opravdu nejde. Hlad je ale nejlepší kuchař, se sebezapřením to spořádáme a valíme směr město Borsa, před kterým nás osud dostihl. Nasazujeme nepromoky a dalších 20 km jedeme v dešti, když už to dál fakt nejde, jako dočasné útočiště poslouží zastřešený vchod do Kauflandu.

Bouřka naštěstí rychle přešla a po mokré silnici pokračujeme dále. Po cestě uvažujeme, jak vlastně dnes budeme spát. Chceme cigánit, ale je zima, prší a nebezpečně rychle se stmívá. Proto je jedna z možností i nějaký penzion. Zkoušíme první vytipovaný cigánplatz a ono to vychází. Vede k němu nepřijemný kus cesty po šutrech, ale nic co bychom po dnešku nezvládli. 

Parkujeme na malém travnatém plácku nedaleko domu. “Mně se to moc nelíbí, nerad takhle cigánim někomu pod okny,” povídá Jimbo. “Hele, když někdo přijde, dostane 30 Lei a bude to,” rozhodně reaguje Don. Rozřešení na sebe nenechalo čekat, rumun s čelovkou se přišel podívat, kdo mu to tu loupe perníček. 

Zde útržek konverzace:

Don: “Možno, kemp, tady, my?”

Rumun: “Kemp, bla bla.” A kýve u toho hlavou. 

Don: “Super, díky, počkej, počkej.” A jde do tašky s pivem, ze které bere dvě plechovky. 

Jimbo: “Dej mu ještě samolepku.”

Don nese dvě piva, rumun je nejdřív s úsměvem odmítá, Don je neoblomný, tak nejdříve bere jedno, a pak i druhé. Samolepka se mu taky líbí. 

Tak jsme tu dnes dokonce i legálně. Sedíme pod plachtou, protože nad našimi hlavami se honí čerti s ďábly a střídavě prší. 

Kam zítra? To určí počasí až ráno. 

Horilku jsme včera nechali spát, dneska máme pivo Ciucas (asi jelen) a Ursus, což znamená medvěd. Ani jednoho z nich jsme ještě nepotkali. 

ODO: 136816 km

Najeto 162 km z toho 57 km offroad

PS.: Snad je to, Jardo, dost dlouhé, kdyby ne, dej vědět a tady máš přídavek. 🙂

Příprava masa a cibule: Hovězí maso nakrájejte na kostky (asi 2×2 cm). Cibuli nakrájejte nadrobno.

 2. Smažení cibule: Na sádle (nebo oleji) osmahněte cibuli dozlatova. To je klíčový krok pro chutný guláš. Dále přidejte kmín a krátce orestujte.

 3. Přidání masa a papriky: Do osmahnuté cibule přidejte nakrájené maso a restujte, dokud se maso nezatáhne (získá zlatavou barvu). Pak přidejte mletou sladkou papriku a rajčatový protlak, zamíchejte a nechte krátce opéct (asi 1 minutu, aby paprika nezhořkla).

 4. Vaření guláše: Zalijte vývarem nebo vodou tak, aby bylo maso potopené. Osolte, opepřete, přidejte utřený česnek a přikryté vařte na mírném ohni 1,5 až 2 hodiny, dokud maso nezměkne. Občas promíchejte a dolijte vodu, pokud by se guláš příliš zredukoval.

 5. Zahuštění: Když je maso měkké, zahustěte guláš lžící mouky rozmíchané ve studené vodě. Přilijte směs do guláše a nechte ještě asi 10 minut provařit.

 6. Dochucení: Na závěr přidejte majoránku a případně dosolte a opepřete podle chuti.