Rubrika: Zidan Tours

V noci ještě asi 2x pršelo, ale to už byli zidani zalezlí. Don v ein-mann stanu a Jimbo pod plachtou. Ráno to sice nevypadalo, ale nakonec se čerti a ďábli odebrali honit jinam.

Po suché silnici se jede lépe, takže volíme únikovou strategii a dle radru vybíráme, kde by to snad bylo fajn. Z města Dorsa, kde se Jimbovi povedlo na benzínce OMV sehnat MPZtku (hurá!) a ještě zadarmo (dvakrát hurá!), vyrážíme kousek po DN18 a dále po DN17C až na odbočku do vesnice Bichigiu, ze které vede minicesta k nějakému monastiru o pár set výškových metrů výše. Počasí přeje, šotolina je příjemná a my máme v plánu si nahoře uvařit oběd. Čekali jsme, že u jezírka bude jen nějaká kaplička, ta tam i byla, ale rumuni se zase vyznamenali a vedle ní staví obludný komplex bůh ví na co. Navíc jsou všude toulaví psi, tak radši pokračujeme dále do vesnice Suplai. Tam se k toulavým psům přidali toulaví cikáni, taháme za plyn co to dá. Ani se nenadějeme a lítáme v dokonalých zatáčkách na sluníčku mezi horami po krásném, ostatních účastníků provozu prostém, asfaltu. Přístřešek se stolem ve starém ovocném sadu u cesty posloužil jako restaurace dokonale, díky slunečním paprskům mohl Jimbo i usušit mokrou plachtu a nepromok.  

Dále po DJ172, v Mocodu do prava na DN17C a ve vesnici Piatra zas do prava na bezjmennou cestu na Mires a Perisor. Zatáčky dokonalé, slunce svítí, provoz minimální, srdce zidanisty zaplesá. Cestou mluvíme o tom, že nezávisle na sobě pociťujeme významné zlepšení výkonu našich zidanů s rumunským benzínem. Až k OMV jsme totiž jeli na ten ukrajinský. Odkud teď Ukrajina bere benzín nevíme a co do něj přimíchává také ne. Každopádně ten rumunský je opravdu lepší bez ohledu na to, že spotřeba zůstává stejná – Jimba s cca 7,5 litry na 100 km mírně provokuje Don s 5,3. Šotolinou jsme se přiblížili na silnici DJ171 a vydali se na sever s plánem cigánění, pokud počasí vydrží. A vydrželo! Proto za ještě báječnějšími zatáčkami nad vesnicící Agriesel po nákupu proviantu cigáníme tam, kam jsme si odspodu ukázali prstem – u toho bleskem roztříštěného dubu na vršku.

Vycigánili jsme se a Don chytil slinu, tak že se jede projet. Jezdil sem a tam po okolních políčkách, když tu Jimbo z dálky slyší vytočený motor a spojkování, jak se snaží z něčeho dostat. Blbnul tak, že ho brázda vykopla ze sedla a vyválel se. U toho si trochu poškodil uchycení kufru, takže zítra budeme shánět nějakého rumuna se závitníkem. 

Tady chybí fotka, to zas bude Fidel nadávat. Dáme ti zejtra aspoň fotku strženýho šroubku.

Máme oheň, koupili jsme maso a koření, horilka už je taky připravena, tak to vypadá na zábavný večer. Jen Don se právě podíval na počasí a prý nás něco zastihne okolo 21:30. Tak uvidíme.

Stav tachometru: 136986 km

Najeto: 170 km

Donovo technické okénko:

Jak již zaznělo, Don jede na svém novém motocyklu Honda Africa Twin. Jízda je to velmi příjemná a na Balkáně Zidanista rád využije nabízený výkon motoru (75Kw). Tento výkon se velmi hodí při předjíždění traktorů, povozů tažených koňmi nebo vozů Lada Samara, v prachbídném stavu. Při jednom takovém předjíždění v kopci Don hlásí do interkomu Jimbovi: “Hele, mám pocit, že mi klouže spojka, když jedu na doraz (plný výkon).” Po krátké debatě o záruce zidana, nájezdu 6000 km od výroby, Don povoluje spojkové lanko, aby mohla dobře zavírat a i po uvolnění páčky plně zabrala. Trochu to pomohlo, ale pořád při přeřazení v maximálních otáčkách ze 3. kvaltu na 4. spojka lehce klouže a až pak zabere v plné síle. Jimbo radí, aby Don už moc nejezdil do bahenních lázní a spojku více netrápil. Stejně to Donovi nedalo a jal se situaci řešit. Zavolal do Honda Lety, odkud si zidana na MDŽ tohoto roku přivezl domů (děkuji Kristinko). Prodejce sdělil, že je to naprosto normální projev, který má vlastně chránit motor a převodovku před poškozením a velkými rázy. Takže je vše v pořádku a spojka může spokojeně hltat další kilometry na východě.

Noc na dnešek byla zatím nejteplejší, nebylo ani nutné mít do spacáku Jägerovo teplé prádlo. Nevýhoda toho, když se člověk utáboří vedle široké šotolinové cesty, je provoz. Že tam budou jezdit auta, to jsme čekali, že jich bude hodně, to by se taky dalo očekávat, ale že okolo nás o půlnoci projede tahač s podvalníkem na tank a asi 20 koly, to už bylo moc. Nad ránem tam pak začaly lítat náklaďáky z nedalekého kamenolomu a korunu tomu nasadili dva rumuni na skůtru bez výfuku, který měl nějaký problém, tak ho tam asi půl hodiny startovali u našich hlav. I tak se ale spalo dobře. Posnídali jsme tradičně párečky s trochou rumunské hořčice a vydali se do města Sapanta prozkoumat proslulý Veselý hřbitov. 

Ptáte se, jak může být hřbitov veselý? V Rumunsku je možné cokoliv. Místo plné modrých náhrobků, na kterém je vždy vyobrazen pochovaný člověk v pozici, která jej chrakterizuje nebo třeba zobrazuje okolnosti jeho smrti. Procházením mezi náhrobky najdeme nespočet traktoristů, švadlen, pianistů, písařů, pijáků a dalších profesí. Dvě nabouraná auta zřejmě připomínají, jak daný člověk zemřel. Tříleté děvče, kterou srazilo auto, nebo pán v ruce držíc nůž míříc na krk jiného. K smutku vtipné. Na každém náhrobku je vyřezaný i jakýsi epitaf, ale rumunsky luštit bohužel neumíme. Je zvláštní, když na hřbitov vybírají vstupné a chodí po něm desítky turistů. Neměli by mít mrtví po smrti klid? 

Veselí vyrážíme ze hřbitova zpět cestou okolo našeho cigáplatzu offroadem na vrcholky hor. Don se kasal, že cestu zná, že ji jel na svojí číze s Jardou před pár lety, a že je to v pohodě. Vlastně i docela bylo, jenom jsme dvakrát zabloudili, Jimbo lehce zahodil zidan a drápali jsme se asi 30 km po šutrech do kopce. Tu tekl po cestě potok, tu zas byla hluboká louže nebo gigantický šutr. Nebylo to ale tak strašné, jak to zní a rozhodně to stálo za to.

Odměnou za asi 30 km nepohodlí byly dechberoucí výhledy a jako dárek malý urbex – opuštěná stavení na polonině. Tip na ně jsme obdrželi od projíždějícího rumuna v Defenderu s volantem na špatné straně. K čemu sloužila je nám stále záhadou, ale první byl určitě hotel s restaurací a druhý dům obsahoval asi 65 malých bytových jednotek o dispozici cca 2+kk s balkonem. Obě budovy byly zjevně po delší čas využívány, přestože ta s byty nikdy neměla fasádu. Dodnes jsou však v některých bytech skříně, záclony a kamna. Pokud je tedy už nezničili a neodnesli sběrači kovů.

Široko daleko není kromě westernového vodojemu vůbec nic. Cesta na pláň je otřesná i pro offroad a stavení jsou odhadem 40-50+ let stará. Důvod jejich existence na takovém místě se asi nikdy nedozvíme. Dojem z přírodních krás i prozkoumávání budov kazí kromě rumunského bordelu ten zjevně český. Nespočet poházených plechovek od piva značek Kozel, Plzeň, Radegast (dvanáctka i Ratar) nebo Svijany připomněl, že tu nejsme první češi. Několik samolepek s nápisem gumbalkan pravděpodobně vysvětluje, kde se tady tahle prasata z naší domoviny vzala. “Jako je tam fakt bordel, ale nemusíš na půdě ve čtvrtym patře najít plechovku Svijany,” okomentoval to Don. 

Dolů z hor to šlo ráz na ráz, cesta už skoro není offroad, neboť vede okolo stavby nové přehrady. Stavět se začala v roce 1987 a ještě není dokončena. Z jedné strany jsou na sebe postupně pokládány betonové bloky a ze strany druhé je skládána břidlice do vysokých schodů. Zajímavé je, že k ní neteče žádná větší řeka a nemá žádný přepad ani výpust. Naším tipem je, že má pouze přehradit údolí, které bude zatopeno odjinud. Odkud, nám ale mapa neprozradila. Tuto hypotézu trochu nahlodává fakt, že úplně dole je jakýsi tunel. Do něj jsme se však nedostali, protože všude byli dělníci, psi a zákazy. Snažili jsme se o ní dohledat nějaké další informace, avšak Google mlčí. Třeba bude vědět nekdo ze čtenářů, poznatky prosíme do komentářů. 

Dolů do vesnice Mara vede panelová cesta až k silnici, začíná nepříjemně pršet, takže se snažíme  nepřízni počasí ujet. Když už to vypadá, že se to povedlo, zkoušíme místní stánek s pizzou. To, co nám přistálo na stole opravdu nevypadalo jako na obrázku v menu. Pizza Donovi letos opravdu nejde. Hlad je ale nejlepší kuchař, se sebezapřením to spořádáme a valíme směr město Borsa, před kterým nás osud dostihl. Nasazujeme nepromoky a dalších 20 km jedeme v dešti, když už to dál fakt nejde, jako dočasné útočiště poslouží zastřešený vchod do Kauflandu.

Bouřka naštěstí rychle přešla a po mokré silnici pokračujeme dále. Po cestě uvažujeme, jak vlastně dnes budeme spát. Chceme cigánit, ale je zima, prší a nebezpečně rychle se stmívá. Proto je jedna z možností i nějaký penzion. Zkoušíme první vytipovaný cigánplatz a ono to vychází. Vede k němu nepřijemný kus cesty po šutrech, ale nic co bychom po dnešku nezvládli. 

Parkujeme na malém travnatém plácku nedaleko domu. “Mně se to moc nelíbí, nerad takhle cigánim někomu pod okny,” povídá Jimbo. “Hele, když někdo přijde, dostane 30 Lei a bude to,” rozhodně reaguje Don. Rozřešení na sebe nenechalo čekat, rumun s čelovkou se přišel podívat, kdo mu to tu loupe perníček. 

Zde útržek konverzace:

Don: “Možno, kemp, tady, my?”

Rumun: “Kemp, bla bla.” A kýve u toho hlavou. 

Don: “Super, díky, počkej, počkej.” A jde do tašky s pivem, ze které bere dvě plechovky. 

Jimbo: “Dej mu ještě samolepku.”

Don nese dvě piva, rumun je nejdřív s úsměvem odmítá, Don je neoblomný, tak nejdříve bere jedno, a pak i druhé. Samolepka se mu taky líbí. 

Tak jsme tu dnes dokonce i legálně. Sedíme pod plachtou, protože nad našimi hlavami se honí čerti s ďábly a střídavě prší. 

Kam zítra? To určí počasí až ráno. 

Horilku jsme včera nechali spát, dneska máme pivo Ciucas (asi jelen) a Ursus, což znamená medvěd. Ani jednoho z nich jsme ještě nepotkali. 

ODO: 136816 km

Najeto 162 km z toho 57 km offroad

PS.: Snad je to, Jardo, dost dlouhé, kdyby ne, dej vědět a tady máš přídavek. 🙂

Příprava masa a cibule: Hovězí maso nakrájejte na kostky (asi 2×2 cm). Cibuli nakrájejte nadrobno.

 2. Smažení cibule: Na sádle (nebo oleji) osmahněte cibuli dozlatova. To je klíčový krok pro chutný guláš. Dále přidejte kmín a krátce orestujte.

 3. Přidání masa a papriky: Do osmahnuté cibule přidejte nakrájené maso a restujte, dokud se maso nezatáhne (získá zlatavou barvu). Pak přidejte mletou sladkou papriku a rajčatový protlak, zamíchejte a nechte krátce opéct (asi 1 minutu, aby paprika nezhořkla).

 4. Vaření guláše: Zalijte vývarem nebo vodou tak, aby bylo maso potopené. Osolte, opepřete, přidejte utřený česnek a přikryté vařte na mírném ohni 1,5 až 2 hodiny, dokud maso nezměkne. Občas promíchejte a dolijte vodu, pokud by se guláš příliš zredukoval.

 5. Zahuštění: Když je maso měkké, zahustěte guláš lžící mouky rozmíchané ve studené vodě. Přilijte směs do guláše a nechte ještě asi 10 minut provařit.

 6. Dochucení: Na závěr přidejte majoránku a případně dosolte a opepřete podle chuti.

Včera jsme moc nepili. Pivo. Když člověk pije jen ukrajinskou horilku, společně s vodou a něčím k zakousnutí jí může vypít skoro neomezené množství aniž by mu bylo ráno zle. My měli jen dvě sedmičky, takže do růžova vyspaní startujeme zidany už někdy po poledni. 

Cestou mezi horami okolo řeky Tisy, přijíždíme do Jasině. Od Jasině do Aše, republika je naše, říkávalo se za první republiky, neboť v tomto nejvýchodnějším bodě Československa končil rychlík z Prahy. Koleje z Rachova byly dlouhou dobu nepoužívané, ale vlaky už zas jezdí. Nebo tedy do nedávna určitě jezdily, mosty i náspy jsou opravené a po cestě potkáváme hodně strojů, které na trati pracují. 

Vlakem naštěstí nejedeme, a tak pokračujeme přes Vorochtu směr Hoverla. Asfalt končí ve vsi Zavoelja, kde u brány platíme 160 hřiven, aby nám byla otevřena. Paní v budce nám sděluje smutný fakt, že až nahoru se na zidanu opravdu nedostaneme a budeme muset pokračovat pěšky. No tak to nebudeme.

Dalších 8 km vede offroadem až do base campu v cca 1400 m.n.m. Tam cesta končí u hotelu obklopeném stánky se suvenýry. Don nechal jeden suvenýr z vlastní zahrádky na místním WC za shitfee 10 hřiven.

Nahoře jsme seděli asi hodinu a za celou dobu nepřišel jediný turista. Jen nějaký ukrajinský pár prošel okolo, jinak jsme tam byli celou dobu úplně sami mezi asi deseti otevřenými stánky. Smutný pohled na dříve jedno z nejnavštěvovanějších a nejturističtějších míst na Ukrajině.

Něco málo jsme nakoupili v jednom stánku a vydali se zase offradem zpět dolů. 

Plán byl se dostat stejnou cestou zpět do Solotvyna a tam přejít hranici do Rumunska.

Po cestě nás stihnul hlad, který jsme zahnali v kolibě borščem a varenikami. V hospodě nešel proud, asi byl zrovna vypnutý, protože ukrajinci z důvodů šetření vypínají elektřinu na několik hodin denně. Ptali jsme se před objednáním, jestli je možné platit kartou, servírka řekla, že kartou ne, ale že jí to zaplatíme nějakým kódem. Ve finále Jimbo strávil asi 15 minut s ní a telefonem v ruce a musel jí to poslat na její účet přes IBAN kód.

Pak už jen opětovný průjezd Jasiní, Rachovem až do cca 120 km vzdáleného Soltvyna, kde jsme pokoupili zásobu horilky do povoleného limitu pro převoz přes hranice, tedy litr na osobu.

Hranic jsme se celkem obávali, Jimbo výjimečně (snad poprvé směrem z Ukrajiny) nic nepašoval, ale i tak jsme čekali, že nás rumuni svléknou do naha. Ve skutečnosti vše proběhlo hladce. Na ukrajinské straně se nám podíval celník do kufrů, druhý celník zkontroloval papíry od zidanů a třetí naše pasy. Papírek, který každý řidič vozidla dostane při vjezdu do celnice, musí orazit všichni zúčastnění a při výjezdu je odevzdán dalšímu celníkovi, který zkontroluje, zda se na něm nachází všechna razítka. Trošku bizárek.

Na rumunské straně nám zkontrolovali pasy a spztky, celník, který se koukal i ženám do psaníček se podíval na nás a lehce mávnul rukou ať jedem. “Tak takhle jednduchý jsem to teda nečekal,” okomentoval to Don. “To vědět, tak tý horilky vezu plný kufry!” kontruje Jimbo. 

A tak jsme zase zpět v Evropské uhniji.

Zde si dovolíme pár slov o situaci na Ukrajině. Zem je to stále krásná, infrastruktura stále žalostná, ceny oproti roku 2020 cca čtyřnásobné, ale pořád o něco málo nižší než u nás. Některé věci jsou dražší, jiné zase super levné. Půl litru dobré horilky vyjde asi na 100 hřiven, neboli cca 60 kč. Co se válečného stavu týče: všude je vidět, že ukrajinský národ hodně trpí. V každém městě i vesnici stojí na náměstí pomníky padlým s fotkou, jménem a datem narození i úmrtí. Převážná většina padlých jsou mladí kluci, výjimkou nejsou i osmnáctiletí.

Většina obyvatel, kteří se pohybují po ulici, jsou ženy s dětmi nebo starci. Chlapi jsou bohužel na frontě. My tam byli trochu atrakcí, protože není moc pitomců jako my, kteří se vydají do země ve válečném stavu. Je příjemné být v místě, kde se turistovi hned nepřisají na peněženku, protože tu žádní turisté nejsou. Je ale smutné, když za to může válka. Pohybuje se tu všude mnoho vojáků, nesmí se fotit infrastruktura, tedy mosty, tunely atd. Na železnici i na silnici jsou všude checkpointy. Ani jednou se nám nestalo, že by byl nějaký problém, naopak všichni policisté i vojáci jsou přes to všechno usměvaví, pozdraví a popřejí šťastnou cestu. Mimochodem, zidani vyhráli soutěž, konečné skóre je 6:10, tedy pouze 6 zastavení a kontrolování oproti 10 mávnutím, ať nezastavujeme. Celkově jsou všichni obyvatelé milí, usměvaví, jsou očividně rádi, že tam jsme, ať už proto, že jim tam necháme nějaké peníze, nebo prostě jen tak. Dnes nám pumpař na benzínce říkal, že češi jsou supr, že moc děkuje za podporu, kterou jim poskytujeme a rus je suka a chuj. 

Tak sláva Ukrajině!

Jediní turisti už dnes odjeli do sousedního Rumunska, to se ale svou infrastrukturou od Ukrajiny moc neliší. Už za tmy hledáme cigánplatz nad Sapantou, po chvilce offroadu se zadaří na kamenitém plácku u cesty. Oběma se nám vysypala do kufrů sůl, takže máme o zábavu postaráno. A zbytek zařídí horilka.

Stav počítadla: 136 654 km

Najeto: 224 km

Po večerní horilce bylo ráno trochu složitější, ale nic, na co bychom nebyli zvyklí. Dílčím cílem byla nedaleká Koločava, která je takovým českým středobodem Zakarpatí. Kromě muzea Ivana Olbrachta a jeho Nikoly Šuhaje člověk nesmí minout proslulou hospodu Četnická stanice. Ani my jí neminuli, pivo jsme tentokrát vynechali, avšak byli jsme pohoštěni Bogračem – tradiční ukrajinskou polévkou a domácím kvasem.

Hospoda je plná různých českých artefaktů od vlajek přes značky a fotky k různému náčiní, které nám nic neříkalo. “Já vás odněkud znám,” povídá majitel hospody Oleš, když uviděl Jimba. Ten mu připoměl incident s ukradenými rukavicemi z Alešovy motorky při naší návštěvě v roce 2017. Olešovi se rozsvítily oči a ihned přesně věděl, která bije. Je k neuvěření, že si na Jimba pamatoval, vždyť tahle hospoda je narvaná čechy k prasknutí. Jen v této době jsme tu bohužel jedinými hosty. Oleš i jeho maminka, se kterou vedou tuhle českou hospodu na Ukrajině, jsou velmi milí a pohostinní lidé, proto se tu zastavíme vždy, když jedeme kolem. Buďte jako my a dělejte to taky tak. Vedle hospody má Oleš malý krámek se zakarpatskými suvenýry. Něco málo jsme pokoupili, Jimbo dostal od Oleše darem ukrajinskou vlaječku, kterou ihned nainstaloval na zidan a jelo se dál. 

Mapy.cz opět nezklamaly a hned z Koločavy nás poslaly delší, zato horší cestou, když bylo před námi asi 88 km šotoliny, radši jsme to otočili a jeli tou hlavnější. Šotoliny jsme si ale i tak užili dosti, sice v porovnání s dobou minulou jsou tu cesty jako dálnice, ale i tak je maximální rychlost na okresce, tedy spíš slalomu mezi dírami, cca 60 km/h.

Cestou přes Chust a Tjačiv jsme se dostali až do hraničního městečka Solotvino. Jimbo to okomentoval: “Je to pořád stejná cigánská díra.” Aby ne, když je na hranici s Rumunskem. V obchodě neberou karty, takže proviant musel počkat do jiného města. Alespoň pizzu jsme si chtěli v místní restauraci dát.

Číšník přišel ke stolu, po žádosti o menu přinesl dřevěný stojánek s QR kódem. Ten jsme načetli a Don celý šťastný z toho, že menu šlo přepnout do angličtiny, si dal pizzu s kuřecím masem a houbami bez kukuřice. Přišla pizza sice bez kukuřice, ale kuře i houby také chyběly. Když s touto skutečností konfrontoval obsluhu, ta s otazníkem v očích přepla na Donově telefonu menu do ukrajinštiny. Světe div se, pizza se tam jmenovala úplně stejně, ale kuřecí maso ani houby tam napsané nebyly. Asi webmasterův easter-egg.

Dnes bylo původně v plánu přejet už hranici do Rumunska, ale na Ukrajině se nám tak líbí, že jsme se rozhodli tu strávit ještě jednu noc. Zkusíme si vyjet na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu, která byla dříve i naší nejvyšší horou. Jimbo si vzpomněl, že někdy v minulosti viděl fotku z vrcholu, na kterém stála Lada Niva, tak uvidíme, zda se to podaří. Včera nás od toho odrazovali zidanisti na endurech, že prý to nejde, protože je to národní park, jiní lidé zase říkají, že by to jít mohlo. Asi to nevyjde, ale když to nezkusíme, vědět nebudeme.

Cestou podél řeky Tisy, která je přirozenou hranicí s Rumunskem, projíždíme přes městečko Rachov. Celá hranice je na ukrajinské straně nově obtažená žiletkovým drátem, asi aby se nikdo nedostal ne dovnitř, ale ven. Odsud prostě neutečeš. V každém městě jsou na náměstí malé pomníčky s fotkami padlých ukrajinců v této nesmyslné válce. Jak tohle jednou skončí….

Don zatoužil po sprše, a tak našel v mapě kemp kousek před Jasiní. Kemp je hodně nadnesené slovo. Jedná se o zahradu u domu, kde děd Pjotr bydlí i se svou rodinou a zahradu pronajímá jako kemp. Nabízel nám i pokoj, stojí sice jen 400 hřiven na osobu a noc, ale tolik už Jimbo v prkenici nemá, takže spíme hezky venku. Je tu venkovní sprcha a 4 kadibudky. Vedle sprchy jsou kamna, která slouží k ohřevu vody i k vaření jídla. Pjotr nám donesl dvě zakarpatská piva, snad bude těch pár hřiven, co nám zbyly, zítra stačit.

Přes den jsme projížděli přes několik checkpointů, na některých nás zastavili a kontrolovali, na jiných udělali pukrle a pustili nás dál. Nejlepší byl voják, který na Jimba vyhrknul otázku, zda má moto passport. Když už Jimbo sahal do kapsy nevědouc, co guma chce, vojclovi to stačilo a pustil oba zidanisty dál. Tyhle kontroly jsou trochu bizarní, někdy kontrolují oba směry, někdy zase jen jeden, obvykle ten náš. Skóre je po dnešku 3:7, vyhrávají hosté.

Ani dnes nás na frontu nikdo neposlal, tak nám dělá společnost namísto medovovy horilka chortická. Snad bude zítřejší ráno lepší než to dnešní.

Stav tachometru 136430 km

Najeto 201 km