V noci byl naší skupinou opuštěn jídelní vůz v pořadí Jarda v 0:30 a já s Donem ve 2:00 ráno.

Přes noc se stalo drobné mezinárodní faux pas. Když jsem uléhávali na kutě, tak Don si šel čistit zuby do nedaleké umývárky a zpět místo aby se vrátil do kupé číslo 8, tak se jal ulehnout do kupé číslo 7, po poměrně rychlé výměně mezinárodních argumentů, se Don vrátil do naší ubikace.

Řekněme si na rovinu tento vlak je čistý Balkán na kolejích. Člověk pozoruje ty malé odlišnosti. Kouřící lidé v jídelním voze, či například vidíte číšníka, který očistí ubrus, plný drobků stylem, že jej vyklepe za jízdy z okna nebo řešení Wi-Fi sítě pomocí ledabyle odložených routerů na madla u oken v chodbách, či odpadkové koše řešeny tak, že to jsou pouhé pytle na odpadky přivázané na kliky dveří.

My jsem tu Balkánskou hru začali hrát s nimi a ranní kafe jsem hořívali na plynovém ohřívač přímo v našem kupé na zemi, když tu zničen nic se otevřeli dveře, ve kterých stál celník a zvolal “Passports”. Pasy se předali ke kontrole a vařilo se bez problému dál.

Následné hodiny jsme strávili popíjením různých jointových nápojů, jako jsou například piva a Morgen, také přišlo na kulturní zábavnou vložku hádání písniček z filmů a seriálů, které pro nás připravil Don. Musí se nechat, že Jarda v první polovině v tematického bloku filmy si držel významný bodový náskok o proti mě, ale v devadesátkových seriálech jsem jej drtil pro změnu já. Jelikož vás nechceme ochudit i o vzdělávací okénko, tak níže přikládáme pár informací, co jsem o našem vlakovém spojení zjistili.

Optima Express je veřejný vlak spojující rakouský Villach a turecké Edirne, provozovaný společností Optima Tours GmbH. Vlak jezdí pravidelně od dubna do listopadu v obou směrech až třikrát týdně. Vlak se skládá z lůžkových vozů Bcm, jídelního vozu WRme a nákladních vozů Laaeilprs pro přepravu automobilů. V našem případě celá souprava měří 450 metrů aa veze celkem 45 cestujících. Trasa vlaku vede z Villachu přes Lublaň, Záhřeb, Bělehrad, Niš a Sofii do Edirne a měří přibližně 1 400 km. Tuto vzdálenost vlak ujede za 34 hodin, což odpovídá průměrné rychlosti 40 km/h. Tato relativně dlouhá doba jízdy je způsobena častými hraničními kontrolami s přestupováním lokomotiv na hranicích a v neposlední řadě neutěšeným stavem především srbské infrastruktury (úsek Dimitrovgrad – Niš). Nakládání silničních vozidel je možné pouze ve Villachu a Edirne, v mezistanicích není možné do vlaku nastoupit.

English

uring the night, our group left the dining car in the following order: Jarda at 0:30, and Don and I at 2:00 in the morning.

Overnight, a minor international faux pas occurred. As we were getting ready to sleep, Don went to brush his teeth in the nearby washroom. Instead of returning to our compartment number 8, he mistakenly entered compartment number 7. After a relatively swift exchange of international arguments, Don returned to our assigned compartment.

Let’s be honest; this train is like the Balkans on rails. You notice these small differences, like people smoking in the dining car or a waiter shaking a tablecloth full of crumbs out of the window while the train is moving. There’s also the casual use of Wi-Fi networks with routers haphazardly placed on handles near the windows in the corridors, and trash cans are essentially just bags tied to the door handles.

We decided to embrace this Balkan experience. We even brewed our morning coffee on a gas heater right in our compartment on the floor. Just when we were in the midst of this, the door suddenly opened, and there stood a customs officer, exclaiming, „Passports.“ We handed over our passports for inspection, and the cooking continued without any issues.

The following hours were spent sipping various concoctions like beer and Morgen. We also had a cultural and entertaining segment, guessing songs from movies and TV series prepared by Don. I must say that in the first part of the movie-themed block, Jarda was leading significantly in points against me, but I managed to dominate in 90s TV shows. And since we don’t want to deprive you of some educational tidbits, here are a few pieces of information we’ve gathered about our train connection.

The Optima Express is a public train connecting Austrian Villach and Turkish Edirne, operated by Optima Tours GmbH. The train runs regularly from April to November in both directions up to three times a week. The train consists of sleeper cars (Bcm), a dining car (WRme), and freight cars (Laaeilprs) for transporting automobiles. In our case, the entire train measures 450 meters and carries a total of 45 passengers. The train route leads from Villach through Ljubljana, Zagreb, Belgrade, Niš, and Sofia to Edirne, covering approximately 1,400 kilometers. This train covers this distance in 34 hours, equivalent to an average speed of 40 km/h. The relatively long travel time is due to frequent border checks with locomotive changes at borders and, last but not least, the dire state of Serbian infrastructure, especially the Dimitrovgrad – Niš section. Loading of vehicles is possible only in Villach and Edirne; it’s not possible to board the train at intermediate stations.

Dnešní den začal pomalu, především kvůli tomu, že jsme měli před sebou pouhých 219 kilometrů do Villachu.

Ráno proběhla káva, kterou připravil Jarda, zavolali rodinám a pozdravili maminky s dětmi. Poté nastalo balení. Náš start proběhl bez problémů až kolem desáté hodiny dopoledne.

Cíl byl jasný: překonat Rakouské Alpy a dostat se do Villachu, kde nás čekal autovlak směrem do Tureckého Edirne. Dnes jsme zdolali nadmořskou výšku 1829 metrů. Naše parta je ekologicky smýšlející, po dovršení vrcholu jsme vypnuli motory a sjeli dolů na neutrál. V průběhu cesty se nám naskytla možnost sjet kopec s 23 stupňovým klesáním. Magneťák řval do interkomu, že jedeme 104 kilometrů v hodině dle GPS bez zapnutého motoru, ale neboj se, mámo, já jel s nastartovaným motorem, taky 104.

Nebudu vás zdržovat podrobnostmi o jídelní přestávce, ale stojí za zmínku, že celou dobu se Jarda ptal, jestli v okolí není nějaké jezírko, kde by si mohl zaplavat. Naštěstí po cestě bylo krásné horské jezero Brennsee a Jarda mohl okusit jeho krásy.

Poslední kilometry byli klidné, a stačilo najít správné nádraží a nástupiště. Nádraží se sice našlo snadno, ale nástupiště byl oříšek. Trvalo nám přes půl hodiny jej najít.

Optima Express je příběh sám o sobě. Po příjezdu na místo si pán vzal naše cestovní pasy, technické průkazy od motorek a informace o pojištění. Za tuto výměnu bylobdržen papír, který jsme museli předat asi 50 metrů od prvního stanoviště. Tam jsme opět odevzdali stejné dokumenty a navíc dostali nový papír s neznámými, ale důležitými informacemi pro místní vlakovou správu. Po potvrzení check-inu nám bylo řečeno: „Kluci, teď si připravte věci, které chcete mít ve vlaku v kupé, a nechte je na zemi před kanceláří.“ To byl náš první okamžik, kdy jsme pocítili, že jsme opravdu v Turecku. Následně proběhlo vyložení věcí z motorek a podle pokynů obsluhy došlo k přesunu strojů k vagonu kam se ukládaly motorky.

Při nakládce motorek do vlaku rychle poznali, že nejsme běžní cestovatelé, když pečlivě prohlédli naše staré československé stroje. Vznikl mírný spor ohledně toho, jak správně upevnit motorky ve vagónu. Oni chtěli použít malý stojan(policajt), ale my je přesvědčovali, že hlavní stojan bude lepší varianta. Po dohodě s místními dělníky bylo aplikováno naše řešení.

Jelikož nás čekalo 36 hodin cesty vlakem, vyrazili jsme do místních supermarketů. Bohužel nastalo zjištění, že kromě benzínových pump je vše zavřené. Naštěstí mezi obsluhou takovací stanice byla Češka, která nám hned dala jasné instrukce, které pivko máme vzít.

Po návratu s nákupem na nádraží začala opravdová jízda. Otevřeli jsme si piva, a kluci z Německa hned začali zjišťovat, co budeme dělat v Turecku. Po seznámení a předání našich nálepek nás překvapil kluk jménem Ulm, který se s námi začal bavit v českém jazyce i přesto, že to byl kluk z Vídně, tak prý studoval jeden rok ze zábavy češtinu na vysoké. Celkově to byla legrace čekat na vlak, protože jsme poznali mnoho zajímavých lidí, například chlapíka ze Švýcarska, který žije nedaleko Backenridu, kde jsem se naučil lyžovat. Svět je opravdu malý.

Byli jsme překvapeni, když jsme nastoupili do vlaku, protože místní nápisy byly ve slovenštině. Vlak totiž původně pochází ze Slovenska a nyní jej provozuje společnost, která nás převáží. Opravdovým překvapením bylo, že stevardi ve vlaku jsou stejní lidé, kteří nám před pár hodinami pomáhali uskladňovat a kurtovat naše motorky. S pivem v ruce očekáváme, co se ve vlaku stane dál, protože nám přijde, že to bude opravdu divoká jízda.

English:

Today started slowly, mainly because we had only 219 kilometers ahead of us to Villach.

In the morning, we enjoyed coffee made by Jarda, called our families, and greeted our mothers with children. Then the packing began. Our departure went smoothly around ten in the morning.

The goal was clear: to cross the Austrian Alps and reach Villach, where we would catch an auto train to Turkish Edirne. Today we conquered an altitude of 1829 meters. Our group is environmentally conscious; after reaching the summit, we turned off our engines and coasted downhill in neutral. During the journey, we had the opportunity to descend a hill with a 23-degree slope. The GPS indicated we were going 104 kilometers per hour without the engine running, but don’t worry, Mom, I was driving with the engine started, also at 104.

I won’t bore you with details about the lunch break, but it’s worth mentioning that Jarda kept asking if there was a nearby lake where he could swim. Fortunately, along the way, there was a beautiful mountain lake called Brennsee, and Jarda was able to enjoy its beauty.

The last kilometers were calm, and all we had to do was find the right train station and platform. We found the station easily, but the platform was a challenge. It took us over half an hour to locate it.

The Optima Express is a story in itself. Upon arrival, a man took our travel passports, motorcycle technical certificates, and insurance information. In exchange, we received a paper that we had to hand over about 50 meters from the first station. There, we again submitted the same documents and received another paper with unknown but important information for the local train authorities. After confirming our check-in, we were told, „Guys, now prepare the things you want in your train compartment and leave them on the ground in front of the office.“ That was our first moment when we felt like we were really in Turkey. Subsequently, our belongings were unloaded from the motorcycles, and following the instructions of the staff, the motorcycles were moved to the wagon where motorcycles were being loaded.

During the loading of the motorcycles onto the train, they quickly realized that we were not ordinary travelers as they carefully inspected our old Czechoslovak machines. There was a slight dispute about how to properly secure the motorcycles in the wagon. They wanted to use a small stand (policeman), but we insisted on the main stand. After an agreement with the local workers, our solution was applied.

Since we were facing a 36-hour train journey, we headed to local supermarkets. Unfortunately, we made the discovery that everything was closed except for the gas stations. Fortunately, there was a Czech woman among the station staff who gave us clear instructions on which beer to take.

Upon returning to the station with our purchases, the real journey began. We opened our beers, and the guys from Germany immediately started finding out what we would do in Turkey. After introductions and handing over our stickers, we were surprised by a guy named Ulm, who started talking to us in the Czech language, even though he was from Vienna. He said he had studied Czech for a year just for fun. Overall, it was fun waiting for the train because we met many interesting people, such as a guy from Switzerland who lives near Backenrid, where I learned to ski. The world is indeed small.

We were surprised when we boarded the train because the local signs were in Slovak. The train originally comes from Slovakia, and it is now operated by the company that is transporting us. The real surprise was that the train stewards were the same people who helped us store and secure our motorcycles a few hours ago. With beer in hand, we await what will happen next on the train because it seems like it’s going to be a truly wild ride.

Přišel den T (Turecko). Sraz byl stanoven u Dona Magnetna doma v deset dopoledne. Jarda již měl za sebou zasloužených 130 kilometrů na mašině, jel z Liberce. Po rychlém dořešení drobností a nastavení interkomů jsme se posadili do sedel a vyrazili směrem do Rakouska. Po hodině a půl cesty jižními Čechami jsme se nedaleko Krsic zastavili na odpočinkovou přestávku s obědem. Než jsme znovu vyrazili, popovídal si s námi místní důchodce, který také vlastnil motocykl Jawa. Obdivoval náš plán vydat se do Turecka a zpět.

Po výměně komplimentů s panem a předání naší památeční samolepky jsme nasedli na naše motorky a pokračovali směrem na jih.

Po obědě jsme cestovali v pořadí Don Magneton, já a Jarda. Najednou se ozval Jardův hlas v interkomu a řekl: „Magnetona motorka vypadá jako štíhlá osmnáctka, a hned za ní mi překrývá výhled Halina Pawlovská,“ což naznačovalo, že moje Jawa je neúměrně široká.

Kilometry rychle ubíhaly a naše motorky míjely města Písek, České Budějovice a Český Krumlov. Ve Vyšším Brodě nás překvapila objížďka, která nám přidala 20 kilometrů do cesty. S tím se však nešlo smířit, a proto jsme si zkrátili cestu po místních komunikacích, které se přibližovaly trasám jako TET (Trans Euro Trail). Po deseti kilometrech alternativní cesty byla překročena česko-rakouská hranice.

Po prvních desítkách kilometrů po rakouských nížinách naše odhodlaná skupina projela městem Linz a směřovala k přehradě Elishabetsee, kde byl náš cíl k přenocování v místním kempu. S pivem v ruce plánujeme další dny.

English:

The day T (Turkey) arrived. The meeting point was set at Don Magneton’s home at ten in the morning. Jarda had already covered a well-deserved 130 kilometers on his machine, riding from Liberec. After quickly addressing some details and setting up the intercoms, we took our seats and headed towards Austria. After an hour and a half of traveling through southern Bohemia, we stopped near Krsice for a rest break with lunch. Before we set off again, we had a chat with a local retiree who also owned a Jawa motorcycle. He admired our plan to travel to Turkey and back.

After exchanging compliments with the gentleman and handing over our commemorative sticker, we hopped on our bikes and continued south.

After lunch, we were traveling in the following order: Don Magneton, myself, and Jarda. Suddenly, Jarda’s voice came over the intercom, saying, „Magneton’s bike looks like a slim eighteen, and right behind it, Halina Pawlovská is blocking my view,“ suggesting that my Jawa was disproportionately wide.

Kilometers flew by quickly, and our bikes passed through the towns of Písek, České Budějovice, and Český Krumlov. We were surprised by a detour in Vyšší Brod, which added 20 kilometers to our journey. However, we couldn’t accept that, so we shortened our route using local roads that approached paths like the Trans Euro Trail (TET). After ten kilometers of the alternative route, we crossed the Czech-Austrian border.

After the first few tens of kilometers in the Austrian lowlands, our determined group passed through the city of Linz and headed towards the Elishabetsee reservoir, where our goal was to spend the night in a local campsite. With a beer in hand, we planned the next days.