Rubrika: Zidan Tour 2025 – Algeria

Čumil sice při psaní zideníčku čuměl na ubytku, ale to bychom nebyli my, abychom ho nevyzvedli na výlet. Když nás servírka vyhodila o půlnoci z hospody, zašli jsme se domů převlíct a skočili ještě s pár španělskými pivy na pláž. Nyní jsme tedy 100% hranic konformní.

Ráno nebylo tak složité jako včera, ale i tak vyrážíme přesně v minutu check-outu z hotelu, tedy v poledne. 

Dnes nás v první řadě čekalo přiblížení k městu Alméria. Ale cesta vede okolo Gibraltaru – modří už vědí. Tak moc nás štvalo, že jsme nesehnali jejich MPZtku, že Pírko ještě večer koukal, kde je Car Care Center, do kterého nás domorodci posílali. A dokonce je na mapách virtuální prohlídka, kde se mu po chvíli pod pultem MPZtky zjevily! Přes Algeciras a město La Línea rychle přejíždíme hranici, prosíme celníka o razítko do pasu (bohužel dal jen ten španělský) a už parkujeme v přístavu u obchodu s autodíly. Na výběr byly samolepky různých velikostí, Jimbo vybral pochopitelně tu nejmenší a když mělo přijít na placení, prodavač povídá: “Vy máte motorky odsud?” Po negativní reakci se zeptal, na co tedy ty samolepky potřebujeme. V rychlosti dostal nalejvárnu, k čemu všemu se taková samolepka může hodit, následně uznal, že taková bohulibá činnost jako sbírání MPZtek se musí náležitě ocenit a dal všechny 4 kusy Jimbovi zadarmo. Ten jej za to ocenil zidanskou samolepkou a zidani se vydali zpět do Španělska.

Jiný španělský celník opět s úsměvem orazil pas a my pokračovali v krasojízdě. 

Cesta nebyla úplně zadarmo, chvílemi poprchávalo a hlavně celou cestu ukrutně foukalo. Kolikrát jsme nebyli schopni se ani udržet ve svém jízdním pruhu. Odměnou však byly nádherné výhledy na moře a tisíce malých vesniček. Okolo Marbely a Málagy jsme pouze proletěli a z polodálnice sjeli ve městě Almuñécar. Nad ním jsme totiž již před pár dny našli možnost, kde by se dalo cigánit. Měl to být nějaký oficiální cigánplatz s lavičkami a snad i sociálním zařízením u vesnice Otívar cca v 500 m.n.m. Vede k němu fantastická zidanská cesta. “Kdybych si tak byl jistej, že proti mě nic nepojede, to by byla paráda. Místo toho ale za každým rohem čekám Ramize v Mercedesu,” okomentovla to Jimbo. Ofiko cigánplatz je však oplocen a uzavřen. Bylo už 8 večer, chtěli jsme cigánit a zpátky dolů k moři hledat nějaký kemp se nám fakt nechtělo. Lehkým ježděním prstem po mapě jsme našli místo, v mapách označeno jako parkoviště asi 8 km dále po cestě. Vydali jsme se tedy místo prozkoumat. Sice nejde o žádné parkoviště, jede se k němu malým offroadkem a jsou na něm úly, ve kterých jsou asi včely, ale cigánit se tu dá. Navíc ranní potřeba bude s výhledem. Uznejte sami, tohle místo opustit nemůžeme. 

A tak tu sedíme s pivem v ruce, vaříme těstoviny a čekáme, kdy přijde slíbený déšť. Podle radaru tu bude ve 3 ráno mordor, bouře, hromy, blesky. Tak snad nás to nesfoukne.

Zítra budeme pokračovat do Almery, která je cca 130 km od nás, tam si sednem s pivem v ruce asi naposledy.  

Stav tachometru 138221 km

Najeto:  303 km

Počet dní abstinence: 0

Ráno bylo trochu složitější, ale to už tak bývá když to večer moc čumí. Checkout z kempu do 12:00 jsme tak tak stihli a vydali se na cestu do Commonwealthu.

Gibraltar sousedí pouze se Španělskem a Středozemním mořem. Je to ministáteček pod nadvládou britského impéria o rozloze 7 km čtverečních, kde žije cca 33000 lidí. Mají tam úplně všechno: národní park, bunkry, kostely, přístav, spoustu benzínek, mešitu a dokonce i letiště s do moře uměle prodlouženou přistávací a vzletovou dráhou. Skrz letištní plochu ještě do nedávna vedla silnice, kterou vždy při vzletu/přistání letadla uzavřeli závorami. Dnes už ale mají vybudovaný tunel, takže přes letištní dráhu se dá jít pouze pěšky. Číhali jsme na letadlo, které jsme nakonec viděli jen z dálky, ale alespoň se nám podařilo na plochu na chvíli vlézt. 

Odkaz kolonizátora je patrný všude, sice se po silnici jezdí vpravo, ale nechybí doubledeckery, červené telefonní budky, ikonické poštovní schránky, mluví se převážně anglicky a platí zde Gibraltarská libra, která má podobný kurz jako ta britská. A taky tu místo křižovatek mají kruháče, leckteré je třeba projet nékolikrát kvůli přehršli dopravních omezovačů – kuželů, plůtků a jiných retardovaných zábran. 

Zidanské duo se vydalo kolonizovat Tarikovu skálu, avšak netušilo, jak složité to bude. V první řadě jsme nevěděli, kde zaparkovat a nechat své věci. Zkoušíme hotel poblíž stanice lanovky, zda by nám nenechali zidany někde v garáži, avšak člověk na recepci k našemu údivu nemluvil anglicky. Tam jsme nepochodili, Pírko se šel zeptat k lanovce, jestli se to nedá nechat tam, ale ani tam jsme nebyli úspěšní. Nakonec jsme zjistili, že zaparkovat můžeme pouze na místech pro zidany určených, ta byla ale úplně plná. Obsluha lanovky Pírkovi taktéž sdělila, že čekat na lanovku budeme cca hodinu. A to samé i nahoře pro cestu zpět. Už proto, že vstup stojí cca 50 liber na osobu, chtěli bychom tam vidět všechno – národní park, opice, které až jednou vymřou, GB bude muset území navrátit Španělsku, ale i tunely, vistutý most a lávky. Prostými počty jsme usoudili, že krom toho, že nemáme kam dát zidany, stejně bychom to všechno neměli šanci stihnout. A tak jsme zmizeli po anglicku. Na Gibraltaru je ale víc věcí k vidění, třeba Afrika z jeho nejjižnějšího bodu – Europa Pointu. Jeho návštěva byla tedy povinností, dominuje mu krásný maják z roku 1841 a hned vedle je pěkné dělo a bunkry, jako ostatně všude v širokém válkami zužovaném okolí.

Jenom ta mešita to trochu kazí, ale bereme to jako trénink na Alžír. 

Zidani mají samozřejmě v každé nově navštívené zemi povinnost sehnat MPZtku, tedy samolepku s mezinárodním kódem země. Objeli jsme snad všechny benzínky a ptali se po všech čertech, i v letištní hale a místním obchodě s potravinami jsme byli, avšak nikde jí nemají. Přitom skoro všechna auta jí nalepenou mají. Všichni nás posílají do jakési prodejny autodílů, ale je neděle a ta má zavřeno. Opouštíme zemi tedy s nepořízenou. Překvapilo nás, jak je tu levno – benzín litr za libru, cigarety za 6 a litrovka finské za 6,90. Když se teda bude chtít někdo z čtenářů točit autem, chlastat a kouřit, tady to půjde dobře. 

Nutno podotknout, že místní architekti jsou fakt mistři. Využijí každý centimetr plochy z těch 7 km, všude jsou tunýlky, domy na skále a vše je přísně podřízeno omezenému prostoru. 

Všude to na Gibraltaru vypadá, že Europa Point je nejjižnějším bodem Evropy, ale my víme, že to tak samozřejmě není, tím je Isla de la Las Palomas u města Tarífa, do kterého jsme se vydali. Po cestě jsme se projeli gigantickým přístavem v Algecirasu, odkud odjíždějí trajekty do Maroka. Cestou na nás mává a řve nějaký nahaněč, co si myslí, že kdyz je v přístavu zidanista, musí zákonitě shánět transport přes úžinu. Skočil nám do cesty, vysvětlit si to nedal, tak jsme ho objeli. 

Cestou se zase začalo trochu kazit počasí, a tak bereme v Tarífě hostel, který má i garáž na zidany s tím, ze na nejjižnější bod půjdeme pěšky. Celý den je hezky slunečno, chtěli jsme cigánit, i nějaká místa jsme na mapě našli, ale tady to není moc cigánění friendly kraj. Je tu spoustu národních parků a obecně je to zakázané, tak radši nebudeme provokovat. 

Bohužel však celý nejjižnější ostrov je jedna velká pevnost, která není přístupná a je nutné si objednat prohlídku. Nicméně je to ostrov, který je k pevnině připojen krátkým mostem, za kterým je zavřená brána. Takže na nejjižnějším bodu pevninské Evropy jsme fakticky byli. Ještě tam zkusíme skočit zítra ráno, ale moc nadějí tomu nedáváme. Krom toho, že je ostrov nejjižnějším bodem, také se tu ze Středozemního moře stává Atlanský oceán. 

V Tarífě jsme se ale nachomýtli k zajímavé události – nějakému křesťanskému klání. Celým městem procházejí průvody různě oblečených lidí, mají i svou kapelu žesťových nástrojů s bubeníky a vprostřed nesou obrovskou věc s Ježíšem. Jdou strašlivě pomalu (teď je 23:00 a stále tu obcházejí), pořád se zastavují a lidé okolo se dotýkají té věci s Jesusem a pak se vždy pokřižují. Vpředu průvodu jdou lidé v kápích, jak kdyby patřili k nějakému místnímu kukluxklanu. Netušíme, co je to za bizárek, ale asi to bude mít spojitost s Velikonocemi. 

Prošli jsme město a teď sedíme s pivem v ruce před restaurací a asi se přesuneme do nějakého baru, vypadá to, že to tu půjde. 

Čumil čumí na ubytku, a my se zítra už začneme přibližovat k Almérii, odkud snad pozítří odrazíme do Afriky. 

Stav tachometru  137918 km

Najeto: 86 km

Počet dní abstinence: 0

Ubytovalní bylo objednáno i zaplaceno již z Prahy, překladač nám pomohl rozluštit domorodou řeč, a tak jsme postupovali přesně dle instrukcí: “Až přijdete, stačí kopnout do dveří a ve druhém patře máte pokoj č. 9. Klíče jsou na stole uvnitř.” Dveře rozkopnout šly a spaní ve vodorovné poloze bylo příjemné, přestože se jednalo o nejlevnější ubytování, které jsme našli (Pensión Barlovento: https://www.booking.com/Share-8wFaIz). 

Shodou okolností bylo toto ubytování kousek od místa, kde spokojeně dřimaly oba zidany. Proto budík zvonil až v 8:30, abychom se stihli pobalit a vyrazit pro naše oře. Už večer začalo poprchávat a ráno se z toho stal déšť takový, že po ulici tekly potoky vody. Vskutku ideální počasí na začátek zidan tour. No nic, počasí si nevybereš. Na následujícím snímku je možné zjistit, kde všude v Evropě v tu dobu pršelo:

Přes místní obchůdek, kde velmi ochotná španělka i přes jazykovou bariéru, nabídla po objednání rohlíků, že nám z nich udělá sendviče –  šunka, sejra, máslo je základ dobré snídaně, jsme po asi 2 kilometrech došli před zavřená vrata před skladem Motoboxu. Milý skladník mluvící celkem obstojně česky (bohužel si nepamatujeme jméno, říkejme mu třeba David) nás vřele uvítal a zprostředkoval šťastné shledání s našimi stroji. Po krátkém ohledání a zjištění, že přeprava proběhla na jedničku, jsme započali sloučení všech našich věcí a jejich implementaci na zidany.

Jimbo již v čechách sýčkoval: “Přestala se mi ozývat GPS jednotka, tak buďto stojí ve skladu někde bez sighnálu, nebo už vybila baterku, i když na to je trochu brzy…” Jal se tedy baterku změřit, 11,4 V ho uklidnilo s tím, že nastartuje. Ale David už věděl, proto když přišlo na zkušební start, už držel v ruce booster. On věděl (David vždy vie), že na něj dojde, Jimbo ho trochu podezřívá z toho, že se chtěl na jeho zidanu projet, protože stál hned první v řadě, ale nenastartoval. Ale to bylo asi proto, že převzetí bylo předem dohodnuto. Nebudeme vás napínat, Jimbův zidan odmítl startovat, a to má nový startér! (Už třetí…) Když Davidovi sdělil, že baterka pro připojení boosteru je pod nádrží, uzřel zděšení v jeho očích. Naštěstí je Jimbo již zkušeným vyměňovačem startérů na BMW R1150 GS, takže promptně vymyslel řešení v podobě odmontování krytu startéru a připojení boostru přímo na něj. 

Zadařilo se a po několika elektrických obloucích mezi startérem (+) a stupačkou (-) zidan obětavě naskočil. 

Nacigánili jsme poslední věci, předali Davidovi tašky, do kterých se zase sbalíme na cestu zpět a s velkým mrzením vyrazili vstříc ubrečené Malaze. Inu, neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. To však u zidana moc neplatí, naleštěné silnice kluzké jak zrcadlo přímořských letovisk zmenšují koule zidanistovy. Jimbův zidan musel zůstat nějkou dobu po boostnutí nastartovaný, aby dobil baterii, takže jsme vymysleli, že vyrazíme směr Gibraltar a uvidíme, jak to půjde. Určili jsme si, že pojedeme alespoň hodinu, aby se baterka trochu probudila. 

Řeknem vám, že jet v podstatě poprvé po zimě na zidanu, na nových gumách, ještě k tomu špalkových, v dešti na zrcadlící se silnici, to je teda něco. Každou chvílí Pírko hlásí do intercomu “kurva, kurva, kurva do prdeleee”, Jimbo nezaostává a tancuje na silnici úplně stejně. Výsledkem je, že oba jedeme jak s hnojem. Španělům je to ale jedno, oni jsou tak klidní a vyrovnaní lidé až to snad ani není pravda. Po cca hodině stavíme u místního levného obchodu (Lidl Supermercados S.A.U. Fuengirola), který má i kryté parkoviště, aby se instantně rozpršelo. Nakonec tam zůstáváme asi 2 hodiny s tím, že vyrazíme až přestanou stékat provazy z nebe.

Mezitím jsme zjistili, že ve Španělsku je povolena za řidítky hranice půl promile, takže pivo, které se nevešlo do kufrů, se dalo beztrestně nalít do krku. 

Před odjezdem jsme pohledem na mapu našli možný cigánplatz u nějaké přehrady, avšak po příjezdu se ukázalo, že je to ohraničený vojenský prostor, takže jsme pokračovali dál na místo u moře, kde jsou bunkry. Cigánění u bunkru, to si necháme líbit. Ani tam to však nevyšlo, k bunkrům jsme se přes opevnění jakéhosi parku ani nedostali, a tak po kratším rozjímání na pobřeží Středozemního moře usuzujeme, že vezmeme kemp, vzdálený pár km. 

Jazyková bariéra roste, na recepci celkem příjemný děda po obrně bohužel nerozumí žádné z lidských řečí. Proto směskou posunků domlouváme cigánplatz mezi obytkami (chtěli jsme původně chatičku) a už se vycigáňujem.

Dneska tedy spíme v kempu Sureuropa na dohled od The Rock of Gibraltar a plánujeme, jak zítra strávíme den na území britského království. Tam se s nimi snad aspoň domluvíme.

Fun fact: máme s sebou 3 litry čumila, za pár dní je ale třeba, abychom už kvůli celním a devízovým předpisům měli pouze 2 litry čumila. Proto už teď jeden čumil dočuměl, a tak už zbývá pouze jeden, co musí do úterka dočumět. Čumí hezky.

Počáteční stav tachometru: 137679 km

Stav tachometru 137832 km

Najeto:  153 km

Počet dní abstinence: 0

Dnes je den 0. To je obvykle den, který slouží k dobalení věcí, sednutí na zidana a odstartování celé Zidan Tour. Letos je to ale složitější, fakticky den 0 začal již před 14 dny, kdy se dva zidaněníchtiví borci nacigánili na své zidany, aby je přesunuli do Písku, odkud jezdí spedice směr Pyrenejský poloostrov. Pírko ještě ráno vyměňoval olej a montoval padáky načež se k odjezdu dostavil Jimbo. Dobalily se poslední věci a mohlo se vyrazit. “Přijde mi, že to mám nějaký prázdný, určitě jsem něco zapomněl,” povídá těsně před odjezdem Jimbo a radši do kufru na díly přihodí sadu nástrčných ráčnových klíčů.

Počasí nevypadalo, že by cestu nějak ulehčilo, proto jsme zvolili trasu po dálnici. Za cca 90 km se nám podařilo několikrát zmoknout i uschnout a celí zmrzlí dojíždíme ke kanceláři firmy Motobox, která nám zidany poveze. 

Rychlé podepsání všech papírů v kanclu, příjem trička a dalších promo materiálů zajistil Jimbo a následně jsme mohli vyrazit do skladu, který se nachází asi 3 km od kanceláře. Zde již na nás čekal Lukáš, který ochotně vše vysvětlil, zidany i bagáž převzal a navíc byl tak ochotný, že Jimbovi navrhnul, ať nechá své mokré kalhoty přes zidana, že mu je pak sbalí suché do kufrů, než se zidan bude nakládat. “To jsem zvědavej, jestli je v tý Malaze najdu,” s důvěrou, ale nedůvěřivě povídá Jimbo.

Zidany zůstaly stát se vším příslušenstvím ve skladu, ale s čím jsme nepočítali, byl odjezd řidičů. Že je kancelář Motoboxu trochu vzdálená od centra jsme věděli, ale netušili jsme (a to jsme ale mohli), že zidany budeme nechávat ve skladu 3 km za městem. Naštěstí hodný přebírající Lukáš se nabídl, že když budeme rychlí, tak nás hodí na autobusové nádraží. S díky jsme nabídku přijali a během pár minut již čekáme na spoj směr Praha, Na Knížecí. Jančura nás dobře dovezl, zidany zůstaly spinkat ve skladu a čekaly na svůj převoz.

Jak dlouhé byly dva týdny poté. Každý den obligátní zpráva: “Můžeme už jet, prosím?”,  “Co jsme doma asi zapomněli?”, “Kde jsou zidany teď?”. Celou cestu jsme je totiž sledovali, projely se ke Slanému a pak po D8 směr Říše. Dále skrze Francii až do Španělska, kde konečně po necelých 3 dnech zaparkovaly ve skladu v Malaze.

Poslední věcí bylo, vyzvednout samolepky, trička, vytisknout štos papírů, a pak už jen čekat na odjezd. A samozřejmě si v posledním týdnu nechat dát sbohem od kamarádů a rodiny.

Odjezd na sebe nedal dlouho čekat, v pátek Jimbo ještě brzy ráno pořešil fuckup s triky, které na poslední chvíli musel vytisknout někdo jiný a mohlo se vyrazit do Ostravy.

Poslední mohykán Willy nám zamával z hospody u Staré pošty, kde jsme dali oběd a rychlej ferbl před cestou. 

Proč do Ostravy? No protože to bylo přece levnější! I při započtení lístku na Leoše z Prahy. No, to jsme ještě netušili, že Leoš pojede o 50 minut později.

Cestu do Ostravy zkrátilo pivo, ale stejně jsme tam ani nedojeli. To byl plán, protože ostravské letiště Leoše Janáčka se v Ostravě nenachází. Mohlo by se jmenovat třeba letiště Mošnov. Proto nás Leoš hodil jen do Studénky, ze které jsme kupodivu na poslední chvíli (v plánu byla hodinová rezerva) chytli spoj až do stanice Mošnov, Ostrava airport. 

Letiště v dnešní večer odbavilo celkem dvě letadla, obě společnosti Ryanair. Jedno na letiště Stansted a druhé, naše, do Malagy. 

Přestože dnes večer při(od)létala celá dvě letadla, stejně jsme vzlétali s 30minutovým zpožděním. A pak že v Ostravě neni čas pyčo. 

Boeing 737-MAX 8 200 byl plný k prasknutí, ale bezpečně nás teleportoval pár tisíc km od domova. 

Neměli jsme tušení, jak se dostaneme na hotel, protože jeho provozovatel na dotaz, zda nám může poradit, jakou trasu takhle večer zvolit, odpověděl jen “ok”. Cítíme, že tu budou jisté bariéry, duolingo i překladač už máme nainstalované. 

Nakonec nás dvě stanice svezl vlak a zbytek už jsme došli. Máme hlad, pivo se nám naštěstí podařilo koupit v nějakém polozavřeném stánku (tady totiž všechno zavírá v 9, takže koupit něco o půlnoci je kumšt) a usoudili jsme, že v našem luxusním apartmá se dnes sprchovat nebudeme. 

Zítra vyzvedneme zidany a když počasí dá, budem někde cigánit s čumilem v ruce. Tak nám držte palce. 

Najeto: 0

Najeto zidani: cca 2800 km

Nalítáno: 3,5 h

Počet dní abstinence: 0