Díky naší situaci byla dnes možnost si nerušeně prohlédnout hlavní město. Měli jsme to stejně v plánu, tak proč nevyužít té politováníhodné skutečnosti s Jimbovým zidanem. Navíc stejně po tolika dnech v sedle potřebujeme trochu odpočinku.
Po poledni jsme vyrazili z hotelu směr centrum. Největší a nejlidnatější město Alžírska skýtá nejednu zajímavost. Z hotelu jsme došli asi 1 km na tramvaj, protože bydlíme dost daleko. Po chvíli jsme však museli vystoupit, protože na jedné zastávce přistoupili revizoři a my neměli lístek. Samozřejmě bychom si ho koupili, kdybychom vědeli kde. No co, máme nohy. Prvním cílem se stala Velká alžírská mešita, kam nám byl bohužel odepřen přístup, jelikož kraťasy a sandály Alláha uráží, což samozřejmě víme, ale selhala příprava.

O další 3 km dál, pěšky přes industriální zónu města, místo, kde se splašky z části města vyplavují bez vyčištění rovnou do moře a celým okolím se line dávicí reflex dráždící smrad, přicházíme na tramvajovou zastávku. Zde je již budka s obsluhou, která nám s úsměvem prodala lístek za 40 DZD (5 kč).


Jedeme na konečnou, protože Alžír není jen pole, nýbrž metropole!

“Je to tady moc pěkný, takový moderní a čistý,” povída Jimbo a pokračuje: “Dokud se neotočíš o 180 stupňů a nevidíš, jak tu žijou místní.” Takových obrázků je tu k vidění spoustu.

Sjíždíme po eskalátorech do stanice Ruisseau, kde se za těžkých 50 DZD (o trochu víc než je 5 kč) vezeme metrem o jednu stanici dále – Jardin d´essai. Zde potkáváme další typ alžírské ozbrojené moci – policii v civilu. Prozrazuje je nejen drsný pohled, ale i páska na ruce. Co kontrolují u vstupu do metra netušíme.

Dalším cílem je monumentální pomník mučedníkům, Martyrs memorial, ve čtvrti Casbah.
Celé město je tak trochu (dost) na kopci, proto k pomníku vede od moře lanovka hned od stanice metra. Za 20 DZD (2,50 Kč) se vezeme o 100 výškových metrů výše a jdeme se na to podívat.

Pomník zde vyrostl v roce 1982 jako připomínka všech bojovníků za svobodu Alžírska. Postavil jej Marian Konieczny, polský architekt.
U každé ze tří nohou památníku se nacházi obrovská socha znázorňující jednoho z bojovníků. Přímo pod trojnožku se ale nedá dostat, stejně jako na místo s nejlepším výhledem na moře, protože to tam hlídá armáda. Proč, to opět netušíme.

Pomník je opravdu monumentální, směrem do města od něj vede gigantická betonová plocha plná prodavačů různých cetek a podnikavých alžířanů pronajímajících elektrokoloběžky a dětská vozítka. Na druhém konci této plochy se nachází armádní muzeum.

Ministerstvo národní obrany jej otevřelo v době stavby památníku, v roce 1985. Okolo pěkného Migu 17 a náklaďáku s radarem procházíme směrem k jeho dveřím. Před nimi nás staví jakási ochranka, mluví na nás něco, čemu nerozumíme, ale posunky jsme se dozvěděli, že dovnitř můžeme. Proč nás vůbec zastavil, je opět záhadou. U vstupu platíme horentní sumu za vstupné – 20 DZD (2,50 kč), procházíme detekčním rámem, který je sice zapnut, ale nikdo jeho pištění nevěnuje pozornost a dále jsme naváděni už asi desátým človekem v uniformě. Je tu víc vojáků a pracovníků muzea než návštěvníků. Za pár chvil je nám jasné, proč nás navádějí jinam a proč jich je tu tolik.

Celé muzeum je plné různých artefaktů, jak už to v muzeích bývá. Jeho uspořádání je nám ale záhadou. Má tři patra a artefakty, modely bitevních lodí, opevnění či obrazy jsou rozházeny tak nějak bez ladu a skladu. V jednu chvíli může návštěvník obdivovat gigantický obraz znázorňující krveprolití datované 2000 let př. n. l., prohlížet si model bitebního pole, kde lidé bojují s luky a šípy a vedle toho obdivovat krásu německého Maschinengewehru 42 z druhé světové války. Vy vitrýnách obdivujeme bojovníky v turbanech a prostěradlech, vedle nich se v jiné vitrýně nachází historická křesadlovka a vedle ní o 200 let mladší Maschinenpistole 40, tedy německý samopal vyráběný firmou Erma Werke ve 20. století. Takových bizárků je tu víc. K tomu všemu ty novodobější artefakty jako zbraně, vysílačky a další polní vybavení, nesou známky dost těžkého opotřebení. Kolikrát to vypadá, že tu P08 (pistole) někdo vykopal zkorodovanou z písku.

Zaujaly nás ale dvě malé expozice:
Mezi středověkými zbojníky v prostěradlech a dekách se nachází několik slov o tom, kterak Francie testovala v alžírské poušti jaderné zbraně. První testy těchto zbraní provedl kolonizátor v roce 1960 poblíž saharského města Reggane. Vyslala tam několik jaderných bomb a testovala, jaké účinky mají na živé i neživé objekty.
„Hurá Francii. Dnes ráno je silnější a pyšnější. Ze srdce děkuji vám a všem, kdo se podílel na tomto velkolepém úspěchu,“ vzkázal francouzský prezident Charles de Gaulle ministrovi obrany poté, co Francie v Alžírsku provedla jako čtvrtá země na světě svůj první jaderný test.

Testy měly probíhat v lokalitě, kde se nenachází lidé, avšak Alžírsko tvrdí, že tomu rozhodně tak nebylo a dodnes jsou v té oblasti hlášena úmrtí osob na nevysvětlitelná onemocnění. Odpálené bomby měly být až třikrát silnější než ta hirošimská. Důsledky to mělo i na populaci živočichů, typicky pískomila, který v dané oblasti žije. Francie to víceméně popírá a k následkům se staví zadem. O to bizarnější je, když před několika lety dorazil do Evropy písek ze Sahary a rafičky měřáků radioaktivity na našem území vystřelily do astronomických výšin. Sice se nejednalo o nebezpečné množství, ale i tak se v zrnkách písku nacházel radioaktivní izotop, který se běžně v přírodě nevyskytuje a používá se v jaderných bombách.
Bohužel většina expozice v muzeu je psána arabsko-francouzsko-anglicky, takže jí není rozumět. U obrázků jaderné katastrofy s arabskými popisky Jimbo, věda, že focení je striktně zakázáno, vytahuje telefon s překladačem, aby se něco dozvěděl. Do tří sekund je u nás voják s pracovníkem muzea, aby focení zakázali. Když si v telefonu prohlédli, že jde opravdu jen o překladač, naštěstí se uklidnili.
Proč se nesmí v muzeu fotit a je to takto striktně vyžadováno je nám záhadou. Snad Alžírsko ještě nevyužívá technologie, co se zde nacházi?
I proto odsud nemůžeme žádnou fotku publikovat.
Další věc, která nás v tomto muzejním chaosu zaujala byla Chamber of torture. Název je všeříkající, krom dvou zvláštních mučících lavic a pár pout na ruce, tam žádné artefakty nebyly. Torturu připomínal velký interaktivní model podzemního mučiště s přepínači, které rozsvítily světla na malé panáčky svírající se v bolestech, což bylo doprovázeno zvukovými efekty v podobě sténání, výkřiků a jiných zvuků lidského utrpení.
Po opuštění komůrky bolesti jsme pochopili, proč je tu najednou tolik zelených slavnostních uniforem, a proč nás stále odklánějí do jiných expozic, přijeli totiž nějací Putinovi pohůnci. Asi 10 ks nosatých chlápků v oblecích mluvících rusky trpělivě poslouchalo výklad historie jakéhosi alžírského pohlavára. Jiný to natáčel na kameru a všichni se tvářili velice důležitě. Bůh ví, jaké pikle sem přijela ruská delegace kout.
Muzeum je sice pojato dost po alžírsku, ale za ty prachy za vstupenku to doopravdy stojí!
Z muzea se vydáváme na další mírně bizarní místo, prohlédnout si katedrálu Notre Dame d´Afrique. Ano, čtete správně, je to křesťanský kostel na útesu nad městem s přenádherným výhledem na město i moře.

V roce 1876 udělil papež Pius IX. svatyni dva papežské dekrety. Jeden ke kanonické korunovaci uctívaného mariánského obrazu a druhý, kterým svatyni povýšil na baziliku. Jde o jedinou zdejší křesťanskou stavbu, která nebyla během své existence přestavěna na mešitu.
Dostali jsme se sem taxíkem poté, co jsme sjeli lanovkou za 2 koruny a chytli drožkaře hned u metra. I tak byla po příjezdu bazilika už zavřená (zavírá v 17:30), ale výhled i fotbal hrající děti a posedávající muslimové okolo přinesli dost bizarní obrázek.
Hned vedle kostela se nachází Vatikánská ambasáda a kaple sv. Pepíka, ze které vede do baziliky malý mostek.

Nezřidka tento svatý dostal míčem po hlavě. Hlavičku nevrátil a místní Zidanové nerušeně pokračovali v tréninku.

“Ještě nám chybí do výčtu dopravních prostředků jízda autobusem,” povídá Pírko po zjištění, že dříve funkční lanovka ke kostelu už nefunguje. Našel v mapách jakési stanoviště busů v zatáčce a zrovna tam jeden jel. Jimbo se směsicí jazyků optal řidiče, zda jede do centra a po pozitivní odpovědi už jsme seděli namáčknutí v Toyote Coaster. To je takový busík pro asi 20 lidí se šnorchlem, co brázdí africké silnice. Někdy je to jen taková maršrutka po městě, jindy jezdí i mezi město. Potkáváme je tu na každém rohu.

“Jooooo, to jsem moc chtěl, svézt se touhle károu,” jásá Jimbo a vytahuje 50 DZD za oba a předává je výběrčímu jízdného. Coaster nás vyhodil na stokou smradlavém romantickém pobřeží, podél kterého jsme došli na metro a jeli na hotel.

Metro zde má jen jednu linku, která se na jedné straně města rozdvojuje. Leze se do něj přes turnikety a je celkem moderní.
Večer trávíme hranim ferbla a plánováním, jak to bude zítra. Zkusíme roztlačit Jimbova zidana a když to půjde, budeme doufat, že se to podaří i pozítří, abychom se co nejvíc přiblížili Oránu. Ve středu nám totiž co? Ve středu nám totiž plave loď, vole.

Držte nám palce, ať se dílo podaří.
Stav tachometru 140324 km
Najeto: 649 km
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0,5 l














