Rubrika: Zidan Tours

Národní dopravce nás celkem pohodlně dopravil z Košic do matičky Prahy, zpoždění pouze 18 minut, to se dá. Sjeli jsme se zidany z vlaku a vydali se na poslední cestu. Vzhledem k venkovní teplotě se zdá, že letos opravdu naposledy. 

V posledním zideníčku je vždy prostor pro celkové zhodnocení výletu. 

Ač nebyl trip nijak zvlášt dlouhý, o to intenzivnější byly zážitky. Nápad jet na válkou zužovanou Ukrajinu se ukázal jako výborný, nejlepší bylo, že jsme o tom dopředu před rodinou ani kamarády nemluvili, tak nás nemohli odradit. Celkem jsme tam strávili 5 dní z 9, takže celý název tripu trochu klame. Jak jsme již psali v minulých článcích, země je to stále pěkná, lidé se tam baví přes všechny útrapy, které jim rusák způsobuje. Snaží se žít normálním životem, avšak všude je cítit jakési napětí. V čechách si každý představuje, že jen přejedeš čáru a hned tě tam zabijou, znásilní nebo aspoň pošlou v dobytčáku rovnou na frontu. Není tomu tak, za celou dobu jsme neslyšeli jedinou sirénu ani kroužící Bayraktar. Párkrát vypadla elektřina a na cestách je více vojska a kontrol, jinak nic. Na frontu nás taky nikdo poslat nechtěl, všichni přáli šťastnou cestu, s kým jsme se bavili více, děkoval za podporu, kterou jim jako Češi poskytujeme. V televizi i mezi lidmi se o nás také mluví. Nejednou jsme byli svědky jak někde za námi probíhal hovor typu “Hele to jsou Češi.”

Zjistili jsme, že v Rumunsku je to pořád stejné, stále nechápeme, jak tahle země může patřit do Evropské unie. Všude bordel větší než na Ukrajině, u každého domu hoří oheň s odpadky. Stejně jací jsou stále cigáni, přiroda je stále úchvatná. Za těch pár dní jsme mohli vidět nesčetně horských vrcholů i údolních cest vedle potoků a lesů. Několikrát jsme se přistihli, jak jen beze slova čumíme někam do údolí, na potok tekoucí do lesa nebo na hvězdy či na nekonečné poloniny. Bylo to nádherné zakončení letošní zidanské sezóny, zidany potřebuji servis, takže zima přijde vhod. 

Horilku jsme přivezli, kdo bude nejrychlejší, bude moci ochutnat. Na frontu nás neposlali, medvěda ani vlka jsme nepotkali, tak snad příště. A co příště? Nechte se překvapit, máme velké plány!

Konečný stav tachometru: 137 454 km

Najeto: 19 km + 705 km vlakem

Celkem ujeto 1656 km + 1410 km vlakem

Donovy stats: najeto 1620 km (proč je tam takový rozdíl, navíc směrem dolů, ldyž jezdil o trochu víc netušíme). Za 34 hodin. Spotřeba 82 l/100 km benzínu. Průměrná 5,3 l/100 km

V hospodě Zlatý jelen jsme zůstali do zavíračky. Původně se nám tam nechtělo být, protože u vedlejšího stolu řvalo asi 10 ukrajinců tak, že jsme se my dva sedíc naproti sobě ani neslyšeli. Ukrajinci odpádavali jak hrušky jeden po druhém, takže pobyt byl čím dál snesitelnější. K tomu samozřejmě pomohla i piva a klasičná horilka po sto. Zábavnou vložkou byl asi sedmdesátiletý děda, který přebral, že nemohl ani mluvit a nechtěl za žádnou cenu lokál opustit. Ukrajinci jej několikrát se smíchem vyváděli, i pivo mu zaplatili, ale on se vždy vrátil a otravoval dál. Začali po něm pořvávat milé věty obsahující slova jako chuj nebo suka. I tak ale dědek vytrval. Nakonec ho ve třech čapli a vynesli před hospodu. I tak se ale zase přibelhal. Vyřešila to až obsluha, která jednoduše zavřela kovové mříže, takže děd se neměl kam vrátit. 

Venku pořád lilo a teď jsme stáli před zavřenou branou my a nechtělo se nám do deště. “Co kdybysme si vzali Bolta,” navrhuje Don. Jimbo se smíchem odpovídá: “Bolta? Tady?” Don objednal Bolt Premium. Po chvíli byla objednávka ze strany Boltu zrušena, protože žádný takový se v okolí Mukačeva nenachází. Takže pro nás přijel Vasil v ošoupané jedničkové Fabii, která měla černá skla tak, že do ní nebylo vidět. Zato na přístrojovce to hrálo všemi barvami, svítilo mu grilované kuře a v autě smrděly výfukové plyny tak, že se tam nedalo dýchat. Ale Vasil stejně kouřil, tak mu to bylo jedno. Jimbo s ním domluvil, že nás hodí po cestě do otevřeného magazinu, abychom si koupili nějaké pivo a horilku, noc byla ještě mladá. Když Jimbo přiběhl z magazinu, Vasil opět naškráb ten svuj křáp a dovezl nás k penzionu. Celá cesta stála úsměvných 75 hřiven (asi 45 korun) a za čekání ani za zajížďku nic navíc nechtěl. Horilky ani piva jsme však moc nevypili, unavení usínáme při South Parku v ukrajinštině, který dávali v televizi. 

Po několika dnech ve spacáku byla takhle na závěr výletu teplá postel moc příjemná. Bábuška z penzionu byla šťastná za tvrdou ukrajinskou měnu a zamávala nám na cestu. 

Hned za Mukačevem odbočujeme na složité křižovatce při složité dopravní situaci, když Jimbo hlási do interkomu: “Hele, bacha, za náma jsou fízlové. A začli houkat, oni mě snad zastavujou.” 

“Tak já jedu,” odpovídá Don. 

“Jo, jeď,” vysílá ho Jimbo dál zatímco zastavuje policajtovi. 

Fízli zkusili klasickou taktiku obírání lidí, údajně jsme někde na té křižovatce jeli ve špatném pruhu či co. Na Ukrajině. Ve špatném pruhu. Tak to určitě. Nejvíc ho zajímalo, kam jel ten druhej. Proč nezastavil. Ptal se Jimba asi 10x. Odpověď, že ho asi neviděl nebral jako relevantní, Don má přece zrcátka! Pak chtěl, aby mu Jimbo zavolal, dozvěděl se akorát, že na toho druhýho nemá Jimbo číslo. Když se podíval na plný řidičák, ukázal na traktor a zajímalo ho, kde Jimbo pracuje a jak dlouho a co tam dělá. Nejdřív mluvil o 75 eurech, že to vypíše a zaplatit se to musí dnes v kterékoliv bance třeba v Užhorodu. Pak vypnul kameru a říká: “Tak što ty mi zkažeš?” 

“Što ja bych zkazal, 75 eur je moc.”

Tím se rozjela kolečka vyjednávání a licitování. Jimbo nechtěl dát žádný úplatek, takže vyslal fízla, ať si to jde tedy vypsat. Ten zmizel do auta, ale za chvili zas přišel s tím, že půjdeme na půl, že mu dá Jimbo 50 a oni nás jako neviděli. 

“A ty gavariš v eurech?” Ptá se fízla. 

“Da, ili v grivnach”

“Tak tos upad, pade ti nedám. To je moc.”

“Tak kolik dáš?”

Jimbovi se to rozleželo v hlavě, usoudil, že za klid podpoří ukrajinskou mafii maximálně 1000 hřivnami, a tak povídá: “U miňja 1000 griveň, víc nic.”

Fízl souhlasil, tak sbalil prachy, popřál cestu, nastartoval starou Ladu a zmizel na kafe. “Zážitek za pětikilo se vyplatí,” poznamenal Jimbo a jel dohnat Dona, který si zatím čekal na pumpě a pil kafíčko o 15 km dál, aby mu všechno povyprávěl. 

Cesta do Užhorodu nebyla dlouhá, nakoupili jsme vodečku domů a vydali se na hraniční přechod. 

Tam proběhla obvyklá tancovačka okořeněná tím, že přestože celník na vjezdu řekl, že můžeme jet až dopředu před tu kolonu, celníkovi u budky se to nelíbilo. Svolil, až když si povolení ověřil přes vysílačku. Jinak bychom tam stáli ještě teď. Na slovenské straně bylo tance méně, veškerý kontraband jsme protáhli bez potíží a vydali se na cestu do Košic, 80 km rovně, v zimě jak na Sibiři, větru tak, že se se zidanem nedalo udržet v jízdním pruhu. Nebylo to zadarmo, zato se Jimbovi podařilo sehnat slovenskou MPZtku, takže má všechny tři. 

Na nádraží v Košicich dojíždíme okolo 16. hodiny. Přijeli jsme dost brzy, když nakládka je až v 8, ale kdo mohl tušit, jak rychle přejdeme přes hranice. A tak tu cigáníme s pivem v ruce na židličkách a koukáme, jak okolo nás posunuje vagóny slovenský národný dopravce. 

Stav tachometru: 137435 km

Najeto: 159 km

Horské slunce probudilo oba zidanisty z komatu. Při obvyklé snídani – párky s chlebem a hořčicí – sledujeme hlouček starších turistů s hůlkami, kteří přijeli v offroadech a zmizeli v lese zaminovaném desítkami lidských exkrementů. Nacigánili jsme zidany, v lese taky nechali pár dárečků a vyjeli směr Ukrajina. Večer jsme totiž debatovali nad tím, jak moc nemáme rádi jízdu Maďarskem, protože je to ukrutná nuda. Cesta zpět do Košic přes Ukrajinu se ukázala výborným nápadem. Skoro bychom tento trip měli přejmenovat na Ukrajina 2024, jelikož zde trávíme snad více dní než v Rumunsku. K hranicím to bylo kousek, asi 30 km. Rumunská část přechodu proběhla hladce, celkem i bez čekání.

Za to ta ukrajinská, to zas bylo něco. Řidič musí projít celkem pěti kontrolami: na vjezdu dostane papírek, do kterého celník vypíše značku a SPZ zidana, pak popojede o kus dál, kde se ho ujme další celník (v našem případě celnice), který chce otevřít všechna zavazadla a kufry. Po úspěšné kontrole, že neveze žádné zbraně, drogy nebo uprchlíky, se musí odebrat na passportnyj kontrol. Zde začíná ta pravá zábava, protože se lidé ve frontě různě předbíhají a celníci mají na všechno moře času.

Když úspěšně proběhne passportnyj kontrol, jde se k dalšímu okénku – mýtnyj kontrol. Ostrými lokty držíc si osobní prostor a místo ve frontě, doklepe se k okénku, kde zase všechny dokumenty s papírkem předá ještě unavenějšímu celníkovi. Co tenhle celník dělá je nám záhadou, s každým zidanem strávil snad 15 minut. Do okénka není vidět, takže je klidně možné, že tam na monitoru sjíždí pornhub zatímco se ukrajinychtiví cestovatelé topí ve vlastní šťávě na ostrém slunci. Když to všechno skoukne, dá i svoje razítko na papírek a může se konečně vyrazit. Nebo vlastně nemůže, protože před námi stojí netrpělivý tlustý rumun, co svým vozem zablokoval cestu přes celnici.

Konec dobrý, všechno dobré, na poslední kontrole je odevzdán papírek, zkontrolován, zda jsou na něm tři razítka, načež se brána na Ukrajinu otevírá.

Taháme směr Mukačevo, hned z kraje nás mapy.cz zavedou v Solotvinu na offroad cestu mezi jezery, asi si myslí, že je to hlavní. Na jedné z benzínek se Jimbovi podařilo ukořistit ukrajinskou MPZtku, takže slavil úspěch. Opět jsme obnovili soutěž my vs. ukrajinská armáda na checkpointech. Vyhráváme celkem s přehledem 12:6. 

Kousek před Mukačevem nás stíhá déšť, už se i připozdívá, takže u burgru v místní hospodě usuzujeme, že nejbezpečnější bude zůstat tady v nějakém ubytku. Mimochodem, na Ukrajině každý strávník dostane k burgru rukavice, aby si neumazal při jídle ruce. 

“Jesť u vas svobodna komnata?” Ptá se Jimbo bábušky v ubytování Zlatá Praha, které našel Don na bookingu. “U nas jesť nomer, ili začekajtě 30 minut.” Musíme počkat, až paní pokoj pro nás uklidí. Máme dvě postele, sprchu, záchod, ledničku, zidany za plotem a částečně pod střechou. A bude to stát 1100 hřiven, takže asi pětikilo, co víc si přát?

Zideníček píšeme v hospodě, kde čepují asi 88 piv, bůh ví, jak tohle zase dopadne.

Horilku jsme ještě nekoupili, koupíme ji zítra v Užhorodu, přejdeme hranice na Slovensko a hurá do Košic na večerní spoj. 

Stav tachometru 137276 km

Najeto: 168 km

Nepršelo. Natáhli jsme radši plachty, ale bylo krásně. Na vrších v rumunských horách u bleskem zničených stromů byl klid.

Místo to bylo famózní, projelo okolo nás několik rumunských Patrolů, ale nic, co by nás vzbudilo. 

Vyrážíme asi v 11 dopoledne, Don se výjimečně vzbudil dřív než Jimbo. Snídaně, tedy párky s chlebem a hořčicí připravily krásný den.

Večer u horilky jsme řešili, kam dál? Jet na východ už z časového hlediska nedává smysl, takže jsme našli několik bezvadných cest přes rumunské hory. Na obědě v místní kolibě padlo rozhodnutí, že pojedem tam, kde to známe. 

Vesnice Mara, resp. Hory nad ní se nám tak líbily, že to musíme dát znova. Okolo stavařů projíždíme na vrcholy vyřízení, ale šťasní. 

Znova jedeme okolo tunelů, jeden z nich bude asi sloužit jako náhon. Sesedáme zidany a vydáváme se přes dobře zabepečenou závoru (zajištěna zámkem za 15 kč a řetězem, který používáme na zavěšení špuntu u umyvadla) dolů k tunelům. Do toho na nás štěkají místní psi, kteří místo hlídají. Dva pesani jsou v pohodě a vlastně chtějí pohladít. Třetí je opravdu velký a jde z něj strach. Toho ignorujeme, jako že jsme vzduch. Jeden tunel bude sloužit jako náhon, druhý je pro odklon řeky, která tu teče. Celou dobu nás přitom pozorují dělníci, kteří pracují na vršku hráze. Všude jsou kamery, no a co?! Stavba je to opravdu monstrózní. Hustý zážitek. 

Jedeme dál s tím, že zacigáníme nahoře. Osud chěl jinak, našli jsme dokonalé místo mezi horami. Don se jel projet, byl pryč asi dve hodiny. Přijel šťastný jak blecha k Jimbovi, co tam celou dobu stál a čuměl na tu krásu s pivem v ruce. Dvakrát se vykoupal a bylo mu dobře. 

A tak tu teď cigáníme. Vypili jsme zbytek horilky, ale to neva, zítra si koupíme novou!

Dnešek jsme si moc užili, žádní turisté k tomu zatáčková zábava.

Odo: 137108 km

Najeto: 122 km