Autor: Mandak

Tak a půlka pobytu za námi…

Včera jsme ve městě Mostar našli příjemnou hospodu s živou hudbou a návrat se tak odehrál až ve tři ráno přes kebab stánek. Z toho důvodu odjezd z kempu proběhl kolem 12 hodiny.

Naší první zastávkou byl pramen řeky Buny, která vyvěrá přímo ze skalního masivu. Bohužel přístup k prameni byl zpoplatněn 10 bosenskými markami, a to jsou přeci jen 4 místní pivka. Na pramen je stejně vidět z přilehlého mostku. Hned vedle pramene se nacházela restaurace, kde jsme si dali pauzu na oběd.

Dalším cílem naši cesty byl 33 metrů vysoký kříž nad městem Mostar na hoře Hum, který je místní dominantou. Je vidět skoro z každého místa v Mostaru.

Následně jsme se vydali na trasu TETu (Trans euro trail), což je část speciální trasy pro adventure zidanění. TET objíždí celou Evropu ve skrze terénem mimo běžné cesty. Což předznamenává, že na takové cesty je potřeba speciálního zidanu. Pojďme si říct pravdu, naše zidany to zvládly na jedničku, i když to byl boj s povrchem plným štěrku, výmolů a velkých kamenů. Část trasy, která byla námi vybrána, činila asi 20 kilometrů a strávili jsme na ní tři a půl hodiny jízdy. No, jízdy…spíš spojkování, driftování a cvakání dvojky drátu mezi půlkami. Ve třetí čtvrtině jsme potkali sraz místních nadšenců do offroadů, kteří tam měli brutální party. Tyhle kluky jsme posléze potkávali na cestě, když odjížděli ze srazu či se na něj vraceli. Všichni uznale pokyvovali hlavou, troubili a mávali nám.

Po absolvování stezky odvahy, byl cíl jasný, jezero Blidinje, u kterého jsme se hezky po našem vycigánili a teď s pivkem v ruce pozorujeme jeho klidnou hladinu.

V 7:50 ráno nás probudila odjíždějící parta zidanistů ze včera. Už jsme skoro odcigánění a připravujeme se na odjezd, když tu náhle slyšíme vrtulník. Za nedlouho se objeví nad korunami stromů, tak jej sledujeme a Jimbo uznale poznamená, že se jedná o vojenský vrtulník jednotek EUFOR. V tu chvíli přiletí nad hotel Igman a začne se z něj slaňovat vojcl na střechu rozbité budovy. A hned za ním druhý. Následně nad námi pilot udělal otočku, vojáky vyzvedl a letěl pryč. Na Igmanu byl kde kdo, ale tohle vidět, to se jen tak někomu nepoštěstí.

Chvíli na to jsme se doodcigánili a vyrazili na nedalekou horu, kterou nám doporučili kluci z druhé party. Prý tam vede asfalt. Omyl. Opravdu jsme se snažili vysápat na cca 2000 metrů vysokou horu, ale podmínky ostrého stoupání a hluboké vrstvy štěrku byly těžce mimo limity našich zidanů. Tak jsme to radši obrátili a pokračovali k jezeru Boračko.

Museli jsme vystoupat pres pohoří až do výšky 1653 metrů nad mořem, což je výše než nejvyšší bod v České republice, tedy špička vysílače na hoře Praděd, která se nachází v 1637,5 metrech nad mořem.

Chcípli jsme motory a zdarma sjeli k jezeru Boračko bez pomoci koňských sil našich Zidanů. Neboj mami, i bez nastartovaného motoru Zidan brzdí.

U jezera jsme do sebe naházeli mješano maso a jezero zůstalo nevyfoceno… tak si přestavte krásnou průzračnou vodní hladinu zařízlou do vysokých skal, které jsou poseté jehličnany. A nebo si to prostě vygooglete.

Kilometry ubíhaly okolo řeky Neretvy jejíž meandry nás zavedly do města Mostar do kempu Neretva. Tři kilometry pěšky od kempu jsme navštívili jeho centrum a přešli znovupostavený Starý most, jehož původní dvojče z roku 1567 bylo zničeno chorvatskou armádou při bosenské válce. Teď, jako obvykle, sedíme v hospodě a s pivkem v ruce a rozebíráme náš cestovní plán na další dny.

Sarajevo nás tak uchvátilo svojí pohostinností, že návrat do kempu Oaza proběhl už ve 4 hodiny ráno. To předznamenalo pozdější výjezd z kempu po Olympijských skvostech v okolí Sarajeva. Mezitím co ostatní Zidanisté spali, já si došel do nedalekého OBI pro spojovací materiál a připevnil si odpadlé šrouby u držáku SPZ.

Aleš, člen našeho gangu, musel kvůli pracovním povinnostem odjet domů, během tři dnů by se tak měl dopravit do Tábora v Čechách.

Kolem půl druhé odpolední jsme vyrazili na 200m dlouhou cestu do místní prodejny autodílů, ke koupi nové segrovky stojanu na Jimbovu Jawa strava off road madness machine (Zoran credit). Dále cesta pokračovala na urbex po místech, která zbyla ze zimní olympiády konané v roce 1984.

Prvních 20 kilometrů jízdy nás dovedlo k opuštěné bobové dráze, jejíž celou délku jsme důkladně objeli, abychom skončili v cílové rovince.

Další zastávkou pro nás byly skokanské můstky, ke kterým jsme sjížděli šíleně prudkou louku, abychom zjistili, že kousek vedle je normální příjezdová cesta.

Hned na to nás naše Zidany zavedly do Hotelu Igman, kde bude i naše dnešní přespání. Nebojte se, že by to byl obyčejný hotel, na to nás neužije, jedná se o rozpadlou ruinu ve které spali olympionici, kupříkladu i Čechoslovák Pavel Ploc, starosta Harrachova a zároveň olympijský skokan.

Asi největším překvapením bylo, když jsme se blížili ke skokanským můstkům a potkali 11 frajerů z Čech, kteří jeli na starých Jawách vesměs na kejvačkách. Vojta náhodou z nich znal jednoho kluka, a tak dnes budou s námi bivakovat u hotelu Ijman. S pivkem v ruce probereme naše zážitky se stroji na cestách.

Světe div se, podařilo se nám poprvé vyrazit na trasu dopoledne, a to už v 11 hodin. Naše cesta vedla do hlavního města Bosny a Hercegoviny, Sarajeva. Překonali jsme sedmero řek a hor, naše stroje se vysápaly až do 1333 metrů nadmořské výšky. Už jsme si říkali, že místní vozovky jsou evropského střihu, když tu náhle z čista jasna asfalt skončil a následovalo 22 kilometrů šotoliny a kamení. Zajímavostí byl i fakt, že uprostřed odlehlých lesů byl dostupný LTE signál.

Jakmile skončila lehce nepříjemná cesta, museli jsme zastavit kvůli fantomové chybě na Jimbově Zidanu. Prvotní příznaky nás zavedly k odlepené pakně v bubnu zadního kola, ale po chvíli pátrání fantom odlétl, tak jsme pokračovali v hltání kilometrů.

Necelých dvacet kilometrů na to Vojta píchnul přední pneumatiku. Našli jsme nedaleko pneuservis a za pár místních peněz nechali píchlou duši zalepit, ukázalo se, že to byl špičatý nýtek. Následně jsme vzali naše Zidany na pozdní oběd.

V restauraci Sunce si Jimbo s Pírkem objednali pizzu velikosti Jumbo. Na fotce níže můžete vidět porovnání s pizzou o velikosti large, kterou měl Vojta.

Před námi bylo už jen 56 kilometrů do kempu Oaza v Sarajevu, kde jsme se ubytovali v podvečerních hodinách, dotáhli šrouby k dokonalosti a vyrazili do centra Sarajeva najít místo, kde nám zabili Ferdinanda a sejít se starým kámošem Zoranem. Momentálně hltáme točeno Sarajevsko v baru The Bar, krerý vlastní starý zidanista a probíráme se Zoranem život.