Autor: Mandak

Dnes ráno proběhlo opětovné rozdělení naši party. Já jel ráno s Vojtou hledat autoservis, ve kterém by mu svařili utrhnuté lešení a Jimbo s Tomem vyrazili později za námi. Z Kamzíků se stali Bastlíři a z Delfínků zas Speleologové.

Abychom sehnali rychlý a kvalitní servis, vzal jsem si své šťastné tričko, ve kterém jsem udělal papíry na motorku. A opravdu to fungovalo! Hned ve vedlejším městě Drvar byl autoservis, kde Vojtovi odzJawili stroj a řádně jej vyspravili. Následně proběhla oslava kafem v nedalekém Bikers Kafe. Mezitím se kluci odcigánili a jeli za námi, bohužel jsme se nedomluvili úplně dobře a crew Bastlířů odjela do Martin Brodu, kde navštívila místní restauraci a vodopády.

Družina speleologů jela prozkoumat jeskyni Ledenica. Obrovský jeskynní komplex se nachází asi 18 km od Drvaru a podle toho, jak vypadá, byl ještě před válkou otevřen veřejnosti. Avšak od té doby chátrá. Ke vchodu vede zarostlá asfaltka, pak stačí sejít pár schodů a portál s otevřenou mříží je na dohled. Mříž je zjevně otevřena již léta, stejně jako ta, která je o pár metrů dál, uvnitř. Fun fact: Google píše, že je otevřeno do 18:00, a že se platí vstupné. Nikoho jsme nepotkali a uvnitř jsme strávili asi hodinu a půl úplně sami. Celý komplex sestává z mnoha dómů plných stalagmitů, stalagtitů, jakož i stalagnátů, jezírek a totálně rozpadlých lávek a schodů. Po dlouhé době v absolutní tmě s čelovkou, se Speleogové vydali stíhat Baslíře do kempu Buk ve vesnici Kulen Vakuf.

První přistála naše posádka s Vojtou a v tu ránu přišel majitel kempu a lámanou němčinou nám říká, že měl kdysi dávno Jawu Californian a hned nás pozval na domácí rakii. Rodiče nás vychovali dobře, a tak nabídku panáka neodmítáme. V kempu jsme zanechali kufry a další bagáž, abychom se mohli jet projet na lehko.

Jelikož Jimbo a Tom vyrazili později, tak ještě neměli oběd. Tím pádem se naše cesty zase rozešly a kluci vyrazili do Kulen Vakuf na oběd. My s Vojtou jsme se dali po místních lesních cestách a neuvěřitelně se vyřádili.

Naše skvadra se nakonec potkala podvečer u hradu Ostrovica. Finální bod pro nás byl zase kemp Buk, kde teď sedíme s pivkem v ruce a koukáme na peřeje řeky Una.

Dnešní cesta nebyla dlouhá, ale za to intenzivní. Od jezera Buško jsme vyrazili přes město Livno do Glamoče, kde proběhl tradiční oběd, Čevapi a Mješano maso.

Náš dnešní cíl byl Veliky Vitorog. Kdo by čekal krásné asfaltové silnice, ten by se mýlil. 21 kilometrů brutální cesty s vysokým sklonem. Totální dehonestace Zidanu. Mohli bychom Vám vyprávět o tom, jak jsme se dostali na vrchol, kde má být stará radarová základna. Ale ne. Vojtovi devět kilometrů před cílem vibračně praskl šroub, který mu drží lešení na boxy. Tak vzal sichrpásky a zJawil to. Z toho důvodu, musela naše banda s pochroumaným Zidanem pomalu sestoupit zpět do civilizace. Bohužel byla již pozdní podvečerní hodina a náš ochromený gang musel hledat cigánplatz, jelikož v okolí nebyl žádný bosňák se svářečkou.

Cesta vedla přes krajinu kráterů, o kterých jsme byli přesvědčeni, že to jsou následky války. To nám bylo po chvíli vyvráceno, když náš invalidní Jawa gang přijel na cigánplatz. U jezera, u kterého jsme zacigánili, se nacházela rybářská kuča, ve které seděli místní rybáři. Ti nás vyvedli z omylu, krátery jsou prý přírodního charakteru. Bohužel jazyková bariéra nám nedovolila zjistit více.

Hned vedle nás bivakovali lidi z Čech s terénními vozy. S fajn partou od teréňáků jsme pokecali, dali panáka a pivko.

Teď sedíme s dalším pivkem v ruce hned vedle rybářské kuči, u které budeme spát a připravujeme večeři.

Dopoledne se náš zidnaský gang rozdělil na dvě frakce. Plavecká skupina Delfínek, ve které byl Jimbo a Pírko, a horolezecký kroužek Kamzík, ve které byl Manďák a Don Magneton. S Vojtou jsme měli v plánu vyrazit na horu Svatý Jura, která je druhou nejvyšší horou Chorvatska. Jelikož kluci z Delfínku byli na Svatém Jurovi již několikrát, tak si užívali u moře na pláži v Podgoře.

Kroužek Kamzík vzal své horalské Zidany směrem k vrchu Svatého Jury. Asi v první čtvrtině jsme narazili na dva borce z Břeclavi. Na Zdendu se svou Yamahou a Petra s Jawou 350/640, stejný model jaký mám já. S klukama jsme jeli společně do půlky vrchu kde byl skleněný most klenoucí se nad sto metrů vysokou skalní stěnou.

Petr měl velmi osobitý styl jízdy – za jedna, plný plyn a odrážedlo. Na rady Oberzidantechnika nedbal, a tak se Kamzíci museli s novými přáteli brzy rozloučit. Naše stroje se statečně vyJawili z 0 až do 1769 metrů nad mořem. Proběhlo focení a zírání do krajiny, následně se mi nedařilo odlepit zidan ze stojanu, protože jsem stál směrem do prudkého svahu. Záchránil mě až náhodný kolemjdoucí, kterému stačilo říct „just push“ a se slovy „thank you, you saved my life“ jsem šlápnul na zmizík. Super krouceným sjezdem jsme dokroužili za Delfínky na pláž. Zase jsem trochu vypiloval svůj styl jízdy, za chvilku dávám koleno jak nic. Dokonce i Oberzidantechniker mě pochválil!

Delfínci spokojeně pokuřovali na pláži, pili bosenské pivo Tuzlansko a smažili své břichy na slunci. Díky tomu teď vypadají trochu jako rajčata a teplo z nich sálá všude okolo.

Všichni se důkladně ošplouchli, oslunili, naobědvali a Kamzík s Delfínkem se tak zase spojil do čtyřčlenného zidan gangu.

Čekal nás návrat do Bosny s malou přestávkou. Na doporučení chorvatského zidanisty Mariana jsme se zastavili u Červeného jezera, které je zajímavé především tím, že není červené, ale je 255 metrů hluboké a od hladiny na vrchol skalní stěny činí výška 273 metrů. Tedy celkem ode dna k oblakům 528 m. Dnešním cílem bylo jezero Buško v Bosně, kde jsme se vycigánili.

Teď sedíme s pivkem ruce a prostě jen jsme.

Dnes byla vznesena otázka co dělat, když jsme o proti našemu plánu napřed. Neptejte se, jaký máme plán nikdo ho totiž nezná. Napadlo nás, opustit Bosnu a jet se vykoupat k moři do chorvatské Makarské.

230 kilometrů je na naše Zidany vcelku slušná porce, ale po asfaltových silnicích to jde celkem snadno zvládnout. Jsme si mysleli… po ani ne třech kilometrech se z příjemného asfaltu stal 20 kilometrů dlouhý zmar a hrůza v podobě štěrku a výmolů. Musí se uznat, že naše Zidaní parta nabrala zkušenosti a terénem jsme projížděli o poznání rychleji. Místo rychlosti želva bylo přeřazeno na rychlostní stupeň křečka Džungarského.

Dnešní mezizastávka proběhla ve městě Sćit, které je zároveň poloostrovem na jezeře Ramsko.

Po natankování PHM už nezbývalo, naž uhánět na Makarskou rivieru! Po průjezdu stáních hranic nás na chorvatské straně po cca 6 kilometrech předjel domorodec, zastavil naši rozjetou koupací (v potu) partu a lámanou němčino-chorvatštinou nám sdělil, že jeho první motorka byla Jawa, a že nás zve na pivko. Zjistili jsme, že borec se jmenuje Marian, je místní obkladač, nábytkář a bůh ví co ještě, a k tomu milovník Zidanů. Po příjemné hodině s Marianem jsme po dvou Ožujskách pokračovali do Makarské, kde jsme obsadili kemp Riviéra.

Teď sedíme s Morganem v ruce u moře a hledíme vstříc dalším dnům.