Už v noci nám bylo jasné, že dnešní den nepůjde podle plánu. Optima expres měl dorazit do stanice v 6:30 ráno, ale co nám mělo být už předem jasné a mohli jsem to i očekávat, že vlak dorazil do Edirne s drobným zpožděním pouhých osm hodin. Díky několika denní převýchově místním personálem, který nás oslovoval Brať, nám to vlastně tolik nevadilo, a vzali jsme to, jako fakt, Tureckého životního stylu.
Jakmile dorazil vlak do stanice, tak jsme dychtivě vyrazili k naším strojům, že hned pojedeme hltat kilometry do Istanbulu. Samozřejmě turecký šiml rozhodl za nás v duchu spěchej pomalu nám přidal další dvě hodiny čekání.
Po dovršení úředního kolečka se motorky vydali směrem do Istanbulu, který byl 240 kilometrů daleko a nezbývalo moc času k přejezdu.
Cílem byl urazit co nejvíce kilometrů s minimem přestávek. První zastavením bylo na pumpě, kde proběhlo seznámení se způsobem tankování. Člověk by si řekl- co na tom může být, ale není to tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejprve musíte do čerpacího stroje zadat SPZ vozu, následně přijde pohůnek, který vám dle přání doplní pohonné hmoty a následně probíhá platba. Proč je to tak složité opravdu netušíme.
Po následujících 50-ti kilometrech se muselo zastavit na první jídlo v půl sedmé podvečer. Byli nám prostřeny místní speciality, které nás zasytili a velice jsme si pochutnali. Před námi bylo dalších cca 150 kilometrů do Istanbulu.
Musí se nechat, že místní doprava není tak divoká jak se říká. Jen občas semtam předjetí zprava odstavným pruhem.
Čím jsme byli opravdu udivení a to průjezdem Istanbulu, který je velice moderní město, jak podotkl Don. Cítil se totiž jako v Las Vegas na Stripu. Po hodině průjezdu Istambulem nás motorky zavedly k ubytování. Teď sedíme v historickém centru a s pivkem v ruce plánujeme přejezd do Řecka.
English:
At night, it was clear to us that today would not go according to plan. The Optima express was supposed to arrive at the station at 6:30 am, but what should have been clear to us in advance, and we could even expect it, was that the train arrived in Edirne with a slight delay of only eight hours. Thanks to several days of re-education by local staff who addressed us as „Brať“, we didn’t really mind that much and took it as a fact of Turkish lifestyle.
As soon as the train arrived at the station, we eagerly went to our vehicles, ready to devour the miles to Istanbul. Of course, the Turkish way decided for us in the spirit of „hurry slowly“, adding another two hours of waiting.
After completing the official paperwork, the motorcycles set off towards Istanbul, which was 240 kilometers away, and there wasn’t much time left for the crossing.
The goal was to cover as many kilometers as possible with minimal breaks. The first stop was at a gas station, where we got acquainted with the refueling process. One might think – how hard could it be? But it’s not as simple as it might seem at first glance. First, you have to enter the vehicle’s registration number into the pump, then an attendant comes to fill up the fuel according to your wishes, followed by payment. We really don’t know why it’s so complicated.
After the next 50 kilometers, we had to stop for our first meal at half-past six in the evening. We were served local delicacies that filled us up and we thoroughly enjoyed. Ahead of us were about 150 kilometers to Istanbul.
It must be said that local traffic isn’t as wild as they say. Just the occasional overtaking from the right in the emergency lane.
What really surprised us was passing through Istanbul, which is a very modern city, as Don pointed out. He felt like he was on the Strip in Las Vegas. After an hour of driving through Istanbul, our motorcycles took us to our accommodation. Now we’re sitting in the historic center with a beer in hand, planning our crossing to Greece.“