Autor: Král Zidan IV. Krutý

Včerejší večer se nakonec vyvinul úplně jinak, než jsme předpokládali, to už je takový náš kolorit. Okolo 14:00 totiž přišel déšť a s ním první pivo. V baru, vedle kterého stály zidany, totiž měli točený Budvar. Ne že bychom byli fanoušky této značky, ale proběhla rychlá diskuse o tom, jestli někam ještě pojedeme s negativním výsledkem. A dopadlo to jako vždycky, najednou ve dvě ráno sedíme nad flaškou čumila v živé diskusi se dvěma albánci – barmany. Probrali jsme úplně všechno, jen si z toho dnes moc nepamatujeme. Tak to příště probereme znova.

V plánu bylo spaní na pláži na lehátkách od baru. Měli jsme to i povolené, ale jen co jsme si lehli, začlo pršet. Tak jsme se přesunuli pod střechu baru a pěkně po zidansku se tam vycigánili. Pírko si postavil postel, Fidel si spojil dvě křesla a lehl si na ně a Jimbo si rovnou přitáhl matraci z jednoho plážového lehátka.

Náš nový kámoš barman měl mít od 8 ráno službu, ale pochopitelně tam po čumilově čumění přišel trochu později, takže první albánec, co do baru přišel, byl asi dost překvapen. Ale v pohodě si sednul ke stolu a počkal až se vzbudíme.

Ke vstávání jsme byli donuceni hudbou už okolo 7 ranní. Tak jsme s velkým sebezapřením nacigánili zidany a vyrazili přes Llogarský průsmyk do Vlore.

Ve Vlore má totiž svůj servis šikovný svářeč, co umí svářet hliníkové domky na startérech a Jimbovi ještě dluží účtenku na 100 EUR za práci.

Najít to místo nebyl problém. V malé dvouzvedákové dílně se váli asi 200 motorů ze všeho, co projelo kolem. Na jednom zvedáku je dodávka, na druhém audina, před dodávkou stojí jedno auto, před audinou druhé. Okolo běhá asi 6 albánců a střídavě pracuje na všem zároveň.

Ten “náš” albánec právě vyndavá z audiny sedačku a vysává naftu přes plovák. Jimbo jej vyrušil od práce, aby získal účtenku. Rovnou při předání ho poprosil, zda by se nemohl kouknout i na ohnutý stojánek, srovnat jej, flexou říznout a nějak ho vyztužit. Maestro uznale pokýval hlavou a jal se práce.

Stojánek byl rozříznut, do něj vložen šroub, a zase svařen k sobě. Tentokrát rovně, což se neukázalo být správně. Druhý pokus už jsme se zamysleli více, takže Jimbův zidan už má zase boční stojan, dokonce rovně, takže už neleží, ale stojí!

V průběhu opravy neustále kontrolujeme polohu nového startéru. Fidelova ségra totiž sehnala airtag, který dal Willy do krabice ke startéru, takže jsme v reálném čase mohli sledovat, jak se k nám mílovými kroky blíží.

Do Durresu už to bylo jen 100 km po dálnici, po ubytování v bezvadném apartmánu Mabel Rooms za celých 600 kč za všechny za noc už jen čekáme, až se ozve kurýr se zásilkou, že je připravena k předání. Čas jsme si ukrátili pizzou a Jimbo se nechal od místního barbera přistříhnout na albánce.

V 19:30 přišla pozitivní zpráva, že zásilka je na místě. Náš hodný kurýr Martin má zde v Durresu byt, před kterým jsme se s ním setkali. Mnohokát jsme mu poděkovali a předali samolepku. Už od Willyho dostal flašku čumila na přilepšenou.

Srovnejme si časy: včera v 10:00 Jimbo poprvé mluvil s Martinem, který přislíbil dovoz. Rozjelo se kolečko shánění startéru a někoho, kdo jej předá Martinovi na jeho trase. To vše se stihlo včetně nákupu airtagu, čumilů a vyřešení dalších organizační věcí, načež zásilka dorazila z Prahy, přes Hradec Králové, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černou horu do Durresu v rekordním čase 33 hodin a 30 minut od začátku řešení nákupu a transportu. Založíme vlastní mezinárodní špedici?

“Když už vám tam něco jede, máte dost čumila?”, ptal se velmi správně Willy před tím, než vyrazil do Hradce. “Čumila není nikdy dost”, zněla odpověď, takže nám ke startéru přibalil dalsí zásobu.

S Martinem a jeho dalšími kamarády jsme zašli na točenou Plzeň, kterou tu má v jedné restauraci čechoalbánec, shodou okolností také zidanista s BMW. Krátce jsme poklábosili, pozvali Martina na pivo a odebrali se na ubikace. Pořád nám není ze včerejška moc dobře, to asi ten Budvar.

Zde je třeba říci, že s Martinem jsme se seznámili díky jeho paní, která reagovala na Jimbův příspěvek s voláním o pomoc ve facebookové skupině Český, Slovenský a Polský turista objevuje Albánii (https://www.facebook.com/groups/1894921457392028/). Tyhle skupiny bývají obvykle plné různého balastu s minimem použitelných informací. Občas se však síla internetu projeví tak, jako nám. Prosba o pomoc byla nahrána i do několika dalších skupin, celkem sdílena desítkami lidí, většina komentářů byla k věci a lidé nabízeli svou nezištnou pomoc. Nevídaný úkaz na českém internetu. Tímto ještě jednou Martinovi děkujeme a sdílíme zde i jeho stránku Češi v Durres (https://www.facebook.com/groups/1026582811586567/), snad mu udělá reklama v médiu celosvětového měřítka radost.

Zítra vyměníme startér a vydáme se zpět na plánovanou trasu do Tepelene. Možná bude i trochu offroadku a snad budeme zase cigánit u ohně. Ubytek už máme celkem dost.

Stav tachometru: 133 158

Najeto: 192 km

Spotřeba: 5,6 L / 100 km

Slovem pro dnešní den je i název zideníčku, tedy gazuar. Znamená to na zdraví a naučili nás to včera barmani v Dhermi, gazuarů proběhlo opravdu dost.

Technické okénko opět vynecháme, v posledních dnech toho bylo až až.

Hned z rána jsme začali volat o pomo na všechny strany. Europ Asistance se dle očekávání vůbec neozvala. Díky naší píli snad polovina České republiky a celá Albánie začala shánět startér. Všechny albánské kontakty se snažily, ale bohužel žádný startér v Albánii nenašly. Shánění a telefonování přerušil výpadek elektřiny a tím i internetu. Samozřejmě zrovna v nejméně vhodnou chvíli. Bungalow měl check-out v 11:00, takže jsme si přesunuli naše věci před vchod na ulici k zidanům a jako správní cigáni si postavili židličky. V průběhu hypnózy telefonů o trošku 5G signálu jsme s napětím očekávali příjezd Reného a jeho německé party. Snad by to tím tekutým kovem mohlo jít spojit.

Spojit to šlo, bez zátěže to fungovalo, ale dle očekávání to nevydrželo ani jedno otočení ozubeným kolem. Takže zase startér ven.

“Za pokus to stálo”, okomentoval to René s omluvou, že nepomohl. Nevadí.

Jedno GS už jsme ale dnes opravili. Akorát to nebylo žádné z našich. Když většina německých turistů odjela, jednomu to nešlo. Ztratil totiž šroubek z bočního stojanu, ještě před odjezdem to opravili, ale blbě, takže mu zidan (BMW R1200GS) chcípal při zařazení rychlosti se sklopeným stojánkem. S vidinou vrácení službičky se Jimbo urychleně dostavil a provedl opět běžnou údržbu věci, která běžně údržbu nepotřebuje. Snímač otevřeného stojánku byl usazen na správné místo, přidána podložka z vlastních zdrojů, protože jejich nový šroubek byl moc dlouhý, a i zbytek němců mohl vyrazit.

V průběhu lepení startéru se Jimbovi podařilo díky síle Facebooku domluvit chlápka, který dnes večer vyráží z Hradce Králové do Durresu. Měl by tam být zítra večer. Durres je od nás vzdálen asi 200 km přes Llogarský průsmyk a po dálnici. Je to sice cesta skoro na celý den, ale pořád lepší než tisíce kilometrů domů. Štěstí v neštěstí!

A teď ještě sehnat nový startér někde v ČR a přemluvit někoho, aby jej večer dovezl na trasu Hradec-Jihlava-Znojmo a předal hodnému Hradečákovi. Opět zaměstnáváme polovinu republiky ve shánění. V Brně měl být skladem, ale zrovna minulý týden jej prodali. Nový je sice objednaný, ale bude tam až zítra ráno. To je pozdě. Kamarád Aleš se také snažil, a zadařilo se! Okolo 16:00 by měl mít nový startér v ruce. A teď kdo ho tam odveze? “Willy mi dluží službičku”, povídá Fidel a už vytáčí jeho číslo. Willy je dobrý člověk, bez skrupulí souhlasil a začal shánět vozidlo, které by ho přiblížilo i s novým startérem do Hradce.

Jimbo se také ještě před příjezdem Reného dovolal na pojišťovnu, aby se poptal, jak je na tom řešení události. Chlápek na druhé straně mu sdělil, že zidan vidí pojištěný, ale žádný případ k němu otevřen není. Paní z včerejšího telefonátu se na to zřejmě slušně řečeno úplně vysrala. Tak zaevidoval nový případ s tím, že se ozvou s řešením. Ve 12:59 přišla zpráva:

Dobry den,

asistencni sluzba u Vas bude za cca 45-60min.

S pozdravem

EA

Ve 14:45 Jimbo opět volal na pojišťovnu, kde teda jsou. “Budou tam asi za 20 minut”, zněla odpověď v asi pátém telefonátu. Díkybohu za VOIP appku v Jimbově telefonu, jinak by se za všechny ty hovory nedoplatil, minuta volání je tu za 40 kč, což by dělalo tak 2000 kč. V průběhu telefonátu, zrovna, když se strhla bouřka a pořádná průtrž mračen, tu projelo auto s belgickou spztkou a vlekem na zidany.

To bude on! A byl.

Že nebude umět Anglicky jsme čekali, ale komunikace byla složitá i přes překladač. Vytušili jsme, že si startér vezme a někde zavaří. Výměna telefonních čísel byla trochu porod, ale nakonec odjíždí. Po chvíli se vrací s tím, že si potřebuje vyfotit Jimbův zidan na tom vozíku jakože ho odváží. Je nám naprosto jasné, proč to potřebuje, ale moc se nám to nelíbí. Nechceme přijít o jedinou možnost případného odtahu na pojišťovnu do Tirany. S pomocí místních barmanů z beachbaru se nám podaří jej přesvědčit, že si zidan vyfotí až přiveze zpátky opravený startér. Na otázku kdy přijede, kterou dostal skrze překladač, jen pokrčil rameny, tak byla otázka upřesněna na “Dnes?”, pokrčil trochu jinak jakože snad jo. Tak uvidíme.

Světe div se, albánec přijel asi v 19:30! A přivezl svařený startér! Jimbo jej ihned namontoval a zidan 4x po sobě nastartoval. Tak to vypadá, že snad zítra dojedeme do Durresu, kde vyzvedneme nový od hodného hradečáka.

Albánec přivezl svařený startér, ten fungoval, takže chtěl zaplatit jeho opravu. Cesta je prý hrazena pojišťovnou. Proběhlo několik volání na pojišťovnu se základním dotazem, zda to máme platit, nebo jak to vlastně funguje. Máme dvě zjištění. Od Generali české pojišťovny máme havarijní pojištění s maximálním krytím asistence a cenou motocyklu s nějakou spoluúčastí. Po sjednání pojištění Generali pošle pojištěnci zprávu ve znění:

Dobry den, ulozte si prosim cislo Generali Ceske pojistovny +420 241 114 114 a v pripade dopravni nehody nam ihned zavolejte. Postarame se o Vas! Vase GCP

Co však zapomene zmínit je, že pokud voláte po 19. hodině, tedy mimo pracovní dobu, není možné se spojit s operátorem. Automat odpoví, že je máte kontaktovat v pracovní době. My naštěstí nejsme v obrovském problému, ale kdyby došlo k dopravní nehodě, kdy by byl zidan nepojízdný a potřeboval by zaplacenou 24/7 asistenci, nevíme, co bychom dělali.

Druhé zjištění je ohledně Europ assistance, kterou si Generali česká pojišťovna najímá jako asistenční službu. Pokud klient volá mimo pracovní dobu, sice se dovolá reálnému člověku, ten však není schopen se ani podívat na aktivní případ, případně jej uzavřít. Vlastně člověku neřekne ani nezařídí vůbec nic. Opet nevíme, co by se stalo, kdybychom jejich asistenci potřebovali třeba ve 2 ráno. To bude zřejmě i důvodem, proč paní, které se Jimbo včera dovolal, nic neudělala. Zřejmě ani nemohla.

Na konec je třeba ale zmínit jednu velmi důležitou a pozitivní věc. Asi bychom nějakým způsobem byli schopni si pomoci sami a sehnat člověka, který by startér zavařil, ale bez pojištění by to bylo významně složitější. Možná, že by to bylo levnější, ale obnášelo by to ježdění a hledání někoho, kdo by byl ochoten a schopen svařit hliník. To tady jednoduché nebude, takže možná ani ta cena by nešla o moc níž. Přes všechny peripetie se rozhodně vyplatí mít přítele na telefonu, alespoň tedy v pracovní dobu, který je ochoten řešit problém. A pořád má člověk zadní vrátka v podobě odtahu a repatriace jak zidanu, tak zidanisty do domoviny. A to se vyplatí!

Zároveň bychom tu chtěli vyjádřit bianco poděkování všem, se kterými jsme dnes mluvili, ať už nám byli nebo nebyli schopni pomoci. Všichni jste se snažili, a to se cení! Můžeme vyzdvihnout obětavost našich kamarádů Aleše, za okamžité sehnání nového startéru, Willyho za reorganizaci svých plánů a dovoz startéru do Hradce, Dona Magnetona za okamžité řešení a shánění všeho co bylo třeba, nespočtu albánců i čechů za vstřícnost a pochopení. Předem děkujeme panu Hradečákovi, jehož jméno nám zatím bylo skryto, avšak víme, že startér už je na cestě do Albánie. V neposlední řadě bych za sebe, jakožto kriegsberichtera, chtěl poděkovat mým dvěma spolucestovatelům, že mě v tom nenechali a obětavě řešili můj problém jako svůj vlastní. Příště tady pro ně budu já, tak to u nás prostě chodí.

Dobrá zpráva je, že jsme všichni pojízdní, horší zpáva je, že jsme nikam nejeli. Ale to nevadí, zítra se vydáme směr Durres, kde vyzvedneme a namontujeme nový startér a dál budeme s mírným zpožděním pokračovat v naší cestě.

Jsme češi, nikdy se nevzdáme!

Po celou dobu čekání na opravu startéru se straaašně nudíme, je to obrovská otrava, no posuďte sami, jak je to hrozné.

Stav tachometru stále stejný.

Najeto 0 km (až na startér, který se trochu projel).

Spotřeba 0 (piva nejsou zahrnuta).

Willyho cestovní okénko aneb cesta tam a zase zpátky, kterou zveřejňujeme v originálním znění bez redakčních úprav.

Dnes jsem byl pracovně vyslán do Pardubic, užít si slunného dne na stavbě. Najednou volá Fidel, že by potřebovali službičku. Čekal jsem nabídku, kterou by šlo vesele odmítnout. A taky přišla – dovézt nový startér na Jimbova zidana večer do Hradce, odkud vyjíždí neznámý pán do Albánie. Jakožto dobrý kamarád jsem rychle přemýšlel, jak se z toho vykecat, ale bohužel, pro Jimba bohudík, jsem sehnal kočár, kterým jsem se mohl podruhé během jednoho dne vydat znovu na východ.

Startér jsem vyzvedl od Aleše a v podvečerních hodinách jsem ho předal sympatickému pánovi spolu s jedním čumilem za ochotu. Samozřejmě jsem přibalil 2 čumily pro zidanisty, aby jim to lépe mazalo.

Sumasumárum necelých 6 hodin na hradecké dálnici a z toho 4 hodiny sluníčko přímo do xichtu. I D E Á L.

Stav tachometru 109 769 km

Ujeto 267 km

Spotřeba 6.3 l/100km

(služební cesta není započítána)

Slovem pro dnešní den se stává Ndihmë, tedy pomo.

Do růžova vychrápaní, asi jedni z prvních turistů v hotýlku u pláže, nacigánili jsme zidany, které nám parkovaly v podstatě na terase před francouzskými okny naší cimry.

Odjezd jsme stihli dokonce už před jedenáctou, což je na nás celkem výkon, sic to bylo asi jen o 10 minut.

Ksamil a jeho okolí je v jednom z albánských národních parků. A to proto, že se zde nachází mnoho pozůstatků ze středověku. Naše cesta vedla kus za město do středověké vesničky Butrint zapsané v UNESCO. Nečekali jsme však, že bude tak rozlehlá, což se samozřejmě projevilo na množství turistů, jakož i na ceně vstupného. To se neslučovalo s naším plánem, my tam chtěli jen nakouknout a za pár minut zmizet. Okoukli jsme jí tak jen zvenčí, poklábosili se zidanisty z Německa, resp. s jejich průvodcem a najeli na trajekt na druhou stranu mořského kanálu Butrint. Plovoucí plošině, kterou táhnou silná ocelová lana přes krátkou úžinu bychom sice neřekli trajekt, ale přesně tuto otázku jsme řešili v jednom z loňských zideníčků. Bylo to přes moře, takže je to prostě trajekt ať se nám to líbí nebo ne.

Už včera přišel výborný nápad, podívat se na vodní hrad Ali Pasha Castle (39.7416463N, 19.9926066E). Je kousek od trajektu a vede k němu offroad cesta. “Pokud to půjde, tak to zkusíme a kdyžtak to otočíme, nic horšího se stát nemůže”, povídá Jimbo. Až k hradu se samozřejmě dojet nedá, leží na vodě, offroad už byl místy dost těžký kvůli vyjetým brázdám v bahně, takže jsme s vypětím všech sil dojeli na nejbližší místo a jali se otáčet zidany.

“Tady najedeš, my tě přidržíme a projedeš to mimo to bahno”, naplánoval Fidel Jimbovi cestu přes bahenní lázně. Nevyšlo to, zadní kolo se hrabalo dál a dál brázdou tak, že zidan už stál bez podpory zaražen v bahně. Nešlo to ani tam ani zpět. V zoufalství jsme odložili náklad a táhli všemi silami zidan ven. Nakonec se to podařilo, všechno je sice od bahna, zadní kolo v něm bylo až po střed, ale mohli jsme zpět. Cesta se fakt vyplatila, obzvlášť když podobný hrad je u nájezdu na trajekt…

Částečně vnitrozemím a částečně po pobřeží, uháněli jsme směr Himare. Po cestě pořád poprchávalo, byla zima a my se těšili do nějakého pěkného penzionu nebo chatičky, kde bychom během plánovaného dne volna nabrali síly na další cestu. Jimbův již opravovaný stojánek na jednom z kochplatzů kompletně vypověděl službu. Z nenadání se ohnul tak, že nebylo možné jej ani sklopit, natož na něj zidana postavit. Takže byl odmontován, hozen do kufru ke krytu víka ventilů a bude třeba jej někde srovnat, vyztužit a svařit.

Do Himare jsme jeli víceméně na jistotu, minulý rok jsme tam strávili dvě noci v kempu na Livadh beach, letos jsme si vyhlídli několik penzionů. Ani jeden z nich však nepřicházel v úvahu, buďto ještě nebo už neexistují, nebo jsou prostě zavřené. Vůbec nás překvapuje, jak moc to tu ještě nefunguje, sice jsme tu v době, kdy sezóna ještě nezačala, ale takhle mrtvé by to tu čekal málokdo. Všude jsou bagry, silnice, domy, hotely, všechno rozestavěné s nepříliš reálnou vidinou otevření do začátku sezóny. Bary na plážích většinou zavřené, slunečníky poházené po okolí. Tohle není možné stihnout do měsíce připravit na nájezdy turistů. Takhle vypadá celé pobřeží od Ksamilu přes Sarande až do Dhermi, kde momentálně sedíme na pláži.

Na této pláži ale také nebylo v plánu sedět. Jediné použitelné ubytování v bungalovech nám přišlo drahé. 75 EUR za všechny je oproti včerejším 40 eurům nějak moc. Dneska je ten den, kdy se vůbec nic nedaří. Začlo to zapadlým zidanem v bahně, pokračovalo ohnutým stojanem, špatným počasím, mokrými silinicemi, zidanění nám taky moc nešlo, ubytvání nenacházíme. Tak nasedáme na zidany s tím, že jdeme hledat dál. Osud však mínil jinak a Jimbo nenastartoval. Při stisknutí tlačítka se od startéru ozývají velmi nepěkné zvuky, něco jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola. “Nevyjel pastorek, zkusíme to protočit, to půjde”, povídá Jimbo. Nešlo. Startér je naštěstí na přístupném místě – hned nad bočním stojanem (který tam už není). Sundat kryt pokopat startér v domění, že mu tím bude domluveno, se také neukázalo jako řešení.

Jak se sundavá startér? Dva šrouby, tak kouknem dovnitř. Ještě ani nebyl venku a už bylo jasné, kde je chyba. Rozpadlo se uchycení hřídele s ozubeným kolem, takže tam celá hřídel plave jak kapr ve vodě a mezi tím se někde potácí kus odlomeného hliníku.

Hotovo, vymalováno. Takže dneska spíme tady a zkusíme to nějak vyřešit. Je to takové trochu štěstí v neštěstí. Jsme na pláži, přímo před ubytováním. Představa, že by se tohle stalo ve chvíli, kdy byl zidan po břicho v blátě…

Proběhlo volání na pojišťovnu – máme zaplacenou nějakou asistenci. Ti se zřejmě ozvou až ráno, jestli se tedy vůbec ozvou. Momentálně hledáme po celé Albánii startér na BMW R1150GS a doufáme, že se to podaří.

Zároveň jsme se díky samolepce spojili s německým průvodcem Reném, kterého jsme potkali v Butrintu. Prý mají s sebou tekutý kov, zítra pojedou okolo, tak se staví a zkusíme to slepit. Moc šancí tomu nedáváme, ale za zkoušku to stojí. Cesta do servisu přes pojišťovnu se pravděpodobně rovná repatriaci zidana i s Jimbem domů, protože originální díl tu určitě nebude k sehnání. No, uvidíme.

Stav počítadla: 132 966 km

Najeto: 120 km

Spotřeba: 5,9 L / 100 km

Slov tu dneska padá opravdu hodně, ale buďme slušní: fat i keq, tedy smůla.

Technickým okénkem pro dnešní den byl v podstatě celý zideníček, takže co bychom tu dál psali.

Přestože včera dočuměl jeden z čumilů, ráno nebylo tak krušné, kdyby ale do lázní nezačaly proudit davy turistů. Všchni na nás podivně koukali, ale suverénně nejotravnější byl podčlověk, který si až k jednomu z bazénů nesl obrovskou reprobednu, ze které se už po cestě ozývaly otřesné tóny. Jelikož se to nedalo vydržet, aspoň jsme zrychlili odcigáňování.

Byli bychom vyjeli celkem brzy, kdybychom nemuseli řešit pár závad na Jimbově zidanu. Ale o tom až v technickém okénku.

Jednou z hlavních zastávek bylo město Gjirokaster. Je to jedno z nějkrásnějších albánských měst. Rozkládá se v okolí stejnojmenného hradu na dost strmé skále, takže je lemováno starými úzkými uličkami dlážděnými kameny. Kameny jsou samozřejmě za ta léta pěkně uklouzané, takže zatočit nebo zabrzdit těžkého zidana je místy výkon hodný akrobata.

Po jídle jsme se k hradu samozřejmě vydali, kousek pod ním jsme nalezli kryté parkoviště, kde to vypadalo, že by mohlo být bezpečno.

Zde bychom se mohli s vyprávěním zastavit u albánské digitalizace. Ačkoliv už existují různé platební automaty, automatické závory či turnikety, vždy u nich stejně sedí obsluha. Ta někdy vybírá poplatek za parkování či vjezd, a nebo ručně otevírá bránu. V případě nově postaveného několikapatrového parkoviště to bylo tak, že na vjezdu si vezmete lístek, automaticky se otevře brána a o kousek dál v budce sedí člověk, který zkontroluje zda lístek máte. Při výjezdu mu jej odevzdáte, zaplatíte poplatek a on vám ručně zmáčkne tlačítko a otevře závoru. Přitom u té závory je čtečka, takže závora by se urcitě uměla otevřít i automaticky! Stejně tak to bylo i u vchodu do hradu, u pokladny jsou turnikety. V pokladně, cca 1 metr před turniketem, zaplatíte vstup (400 lek za osobu) otravnému pánovi a o metr dále odevzdáte lístek člověku, co stojí u turniketu. Ten lístek vezme, protáhne jej čtečkou, tím odblokuje turniket, lístek přetrhne, půlku si schová a druhou vám podá s tím, ať si jí schováte. Prostě bizár…

Hrad byl postaven někdy ve 12. století a dále postupně rozšiřován. Sloužil vládcům od králů, přes diktátory až po prezidenty po mnoho let.

V samotném hradu toho moc není, vstup je však celkem majestátní, v první chodbě je spoustu děl a jiných kanónů z různých válek. Zároveň jsou asi 3 různá vězení, u toho nejpozději používaného (asi do 70. let 20. století) je stálá expozice zbraní. Za tu je třeba zaplatit 200 lek na osobu navíc. “To je šílený, tady to vypadá pořád stejně, snad ještě hůř než před těma 12 lety, co jsem tu byl”, okomentoval to Jimbo snažíc se rozluštit, o jaké kvéry se v jedné vitrýně jedná. Hlavním problémem je, že zbraně nejsou nijak označeny, pokud tedy neznáte všechny typy zbraní užívaných převážně tureckou armádou, absolutně netušíte, co jsou zač. Klasické Mauser 98k, MG42, MP40 či Sten pozná asi skoro každý, ale ty ostatní, ty možná už ani nepoznají zaměstnanci muzea. Naprosto všechny jsou ale v žalostného stavu, o žádné raritní kusy se nejedná a patří spíš tak do šrotu než do muzea. Možná proto na ně ani nesvítí skoro žádná světla, takže při zájmu o nějaký kus si návštěvník musí zapnout vlastní baterku. Ta na telefonu ale může způsobit problém, protože by si někdo mohl myslet, že zbraň fotí. A v celém hradu je focení přísně zakázáno!

Zbytek hradu jsou v podstatě ruiny, několik místností je opraveno, často železobetonem, ale jsou většinou prázdné, nebo se v nich válí nějaké haraburdí.

Nějvětším zážitkem z hradu je však výhled. Protože je postaven na vysoké skále nad městem, do celé krajiny je vidět skoro z každého místa.

Na hradbách je také stíhačka. Jedná se o Lockheed T-33 US Air Force, který na tiranském letišti zanechal americký pilot v roce 1957. V 70. letech byl následně prevezen na hrad na výstavu. Tehdejší komunistický režim Envera Hodži tvrdil, že lidově demokratická armáda odhalila americký špionážní letoun, který donutila přistát. Dle amerického tisku se však pilot, startující ve Francii, ztratil při letu do Itálie v mlze, a protože mu docházelo palivo, byl nucen v Tiraně přistát. Pilot se pak vrátil do Spojených států. Kde je pravda, se už asi nedozvíme. Letadlo zde již minimálně 50 let chátrá a brzy z něj nezbyde ani směrovka. (Jedná se básnický obrat, protože směrovka už je dávno pryč.)

Z hradu jsme se vydali na prohlídku tunelů, které byly vyhloubeny ve skále pod hradem a za studené války sloužily jako protiatomový kryt pro samotného diktátora, starostu Gjirokasteru a dalších cca 200 pohlavárů. Vstupné bylo 200 lek na hlavu a při komentované prohlídce jsme se dozvěděli hlavně to, že kryt byl po pádu Hodžova režimu rozkraden nenechavými sběrači všeho cenného. Skoro nic v něm nezůsalo, nicméně asi kilometr chodeb je sám o sobě dost zajímavý.

Další zajímavostí je, že sám Hodža, který vydal rozkaz k jeho postavení, se otevření krytu nedožil, kryt se hloubil a stavěl asi 10 let, ale v jeho průběhu Vůdce zemřel. To bylo v roce 1985. Nachází se zde také generátor elektrické energie, tedy už jen blok motoru s válci a ventily, který byl v té době darován Československem. Tak jsme také přispěli troškou do albánské historie.

Počasí nám konečně dnes začlo přát, svítí slunko, je teplo, ale ne zas tak moc. Ideální stav. I přes mírnou nepřízeň počasí v uplynulých dnech se celkem držíme plánu. A proto jsme jej i dnes splnili a dojeli až do nejjižněji položeného města na pobřeží, Ksamilu. Všude se o něm píše jako o nejkrásnějším místě na pobřeží v Albánii. Moře je opravdu pěkné, ale to okolí, hotel na hotelu, bordel na bordelu (myšleno nepořádek), a kempy, které tu dle mapy ještě nedávno byly, jsou buď rozbourané buldozerem, nebo místo nich stojí hotely.

A tak v jednom z nich sedíme a hrajeme karty. Pivo jsme si nakoupili a čumil čumí v kufrech na zidanech.

Stav tachometru: 132 846 km

Najeto: 156 km

Spootřeba: 5,3 L / 100 km

Slovní zásobu rozšiřujeme o důležité slovo udhëheqës, tedy vůdce.

Jimbovo technické okénko: ráno jsem postavil zidana na hlavní stojan, abych zkontroloval Schrödingerův olej. Bylo mi totiž divné, že by zatím nebylo potřeba dolévat. Bylo tam něco pod “měrkou”, tak jsem tam hrneček (cca 250 ml) přidal. Uvidíme, jaký bude stav oleje zítra. Poté, co jsme se u lázní odcigáníli a už měli nastartováno k odjezdu, objevil jsem, že mi nějak moc nedrží boční stojan. Chvíli jsme to zkoumali ze všech stran, protože on tak nějak nedrží už od přirození, ale teď plandal nějak moc. Jediným řešením bylo, zkrátit pružinku, která jej drží. Pružinka byla odborně kleštěmi chirurgicky ošetřena, ruzuměj přihnuta a tím problém se vyřešil, aspoň prozatím, protože teď večer už zas nějak plandal víc. Zárveň jsem musel sundat kryt víka ventilů, jelikož je po loňské nehodě pochroumaný a nevydržel narovnání. Uklepaly se tak dva šrouby ze tří, které jej drží a hrozilo jeho ztracení. Tak ho teď až domů budu vozit někde přitáhnutý gumicukem k zavazadlům, protože ač malá, je to zatraceně neskladná věc.