Autor: Král Zidan IV. Krutý

Jak včerejší zideníček pravil, jeli jsme k moři. Ne že bychom offroadu a albánských hor měli dost, ale jednoduše už nemáme čas. Chtě nechtě se musíme začít vracet směr domov. Povinnosti volají, ale to neznamená, že si ještě něco neužijeme. Měli jsme tak včera na výběr, zda pojedeme přes Černou horu severem skrz Srbsko do Bosny, nebo se zajedeme trochu ohřát a vykoupat do Jaderského moře. Letmý pohled na deštěm zalitý sever Montenegra a celou ubrečenou Bosnu vše vyřešil. Na Pelješac to bylo něco přes 200 km, navíc nás lákalo za jeden den projet 4 balkánské státy.

Z Albánie jsme přešli hraniční přechod Božaj, projeli okolo Podgorici, Nikšiče a přes hraniční přechod Klobuk přejeli do Bosny a Hercegoviny. Co nevidět jsme parádními zatáčkami přijeli na hranice s Chorvatskem u vesnice Čepikuče, spadli z hor k moři rovnou na Pelješac a pěknou novou silnicí skrz několik tunelů se vyloupli v kempu na pobřeží.

Jelikož se dnes nic tak moc zajímavého nestalo, stejně jako loni si něco povíme o sbírání MPZtek. Máme takovou úchylku, že si na své kufry lepíme samolepky. Kromě těch, které si vyrábíme na každý větší výlet, si tam lepíme i ty, které dostaneme od cestovatelů po cestě. Jeden kufr máme také vyhrazen pro MPZ, tedy pro samolepky, které označují příslušnost vozidla k danému státu. V dnešní době je celkem kumšt takovou samolepku získat, a tak se nám ještě nikdy nepodařilo získat třeba maďarskou. Srbskou jsme letos také nesehnali, už si nepamatujeme, kde se nám ji podařilo získat loni, takže jí má na kufru jen Fidel. Nicméně taková Černá hora, to je pro pacienta sbírajícího tyto artefakty hotový ráj. Hned druhá čerpací stanice měla cenný artikl v nabídce. “Kolik jich kdo chcete?”, ptá se v interkomu Fidel, který šel zjistit dostupnost. Každý jsme si vzali rovnou dvě, jednu nalepili a druhou do zásoby, kdyby náhodou zase nějaký kufr potkal Ramize.

Cesta k moři, ač nebyla vzdálenostně tak dlouhá, trvala nám i s obědem asi 7 hodin. Nevíme proč to bylo tak namáhavé, ale stálo to za to. Možná za to může granát kruhových objezdů okolo Podgorici, možná pizza, kterou jsme si v pěkném bosenském městě Trebinje dali. Když si každý z nás objednal pizzu, nikdo z obsluhy nedovedl pochopit, že jí opravdu chceme. Několikrát jsme museli vysvětlovat, že si uvědomujeme, co je to 50 cm v průměru. Celou jí do sebe nasoukal jen Pírko, Jimbo s Fidelem si dva slicy vzali s sebou. Zbydou asi ke snídani, ještě teď nemáme hlad, a to je 23:30.

Pro pivo jsme dojeli do marketu. Ožujsko za 1,75 EUR za plechovku. Jestli vám někdo bude tvrdit, že s přechodem na Euro se ceny nezvýší, prachsprostě lže, my tu loni byli. Co naplat, ekonomika se musí otáčet.

My ale večerní pivo k čumilovi potřebujeme, pořád na to ještě máme, tak si taky dopřejeme.

Stav počítadla: 134 141 km

Najeto: 289 km

Spotřeba: 4,9 L / 100 km

Albánské slovíčko k rozšíření slovníčků: shitet. Ne, to není popis stavu místních silnic, ani nadávka v protisměru jedoucímu albánci. Znamená to “prodám”, a tady se prodává úplně vše. Od aut po bunkry, je to jedno z nejčastějších slov, které okolo sebe vídáme.

Do technického okénka dnes nemáme co psát.

Ráno nebylo nijak špatné. Celkem jsme se vyspali a hned přesunuli včera vyprané hadry ven na sluníčko. Ano, v tom ubytku byla pračka s připraveným přáškem i aviváží. Na improvizovaných věšácích z paracordů natažených jako pavučina přes celý byt totiž moc neuschly.

Nutně musela proběhnout údržba řetězem poháněných zidanů, takže Jimbo si jen sednul na vernadu a koukal.

Než se všechno usušilo, namazalo a sbalilo, bylo zase poledne. První zastávka byla ještě v Elbasanu na benzínce, hledali a našli jsme takovou, na které se dalo platit kartou. Albánské benzínky jsou stejně dost zábavná místa. Cca 50 % jich již nefunguje, slouží jako parkoviště, seníky nebo prostě jen chátrají. Když uvážíme jen ty stále funkční, většinou se na nich nedá platit kartou, typicky v menších městech kartou nezaplatíme.

Když už to kartou jde, nic dalšího tam nemají, místo pro shop by tam bylo, ale tam se dá koupit tak maximálně Schrödingerův olej. Tady u té benzínky bylo bistro s prodejnou tabákových výrobků. Pírko se po natankování už hrnul koupit kuřivo a pitivo, avšak tam už kartou zaplatit nešlo. Tedy, nakonec to albánci vyřešili, protože prodejce z krámku se domluvil s pumpařem, že se to zaplatí na terminál od benzínky a pumpař to pak prodejci dal cash. Byla to dost složitá situace, takže Jimbo s Fidelem už jí pak znova radši neopakovali.

Měli jsme to asi 20 km do městečka Librazhd, kde nám zbraslavští kamarádi nechali před cca dvěma týdny zábavnou kešku. Na náměstí jsme dle indicií a zaslaného videa šli na jistotu. Ve schovce pod kamenem mezi slepicemi a kuřaty nás čekal pěkný vzkaz.

Z Librazhdu jsme vyrazili po silnici veducí na sever. Nemá žádné SH číslo a celkem rychle jsme vyrozumněli proč. Kousek za městem se totiž z asfaltu znenadání stává šotolina.

“Kolik nám ještě zbývá kilometrů na křižovatku s SH6?”, ptá se Jimbo. Bylo jich asi 46. Celé jsme to odjeli prakticky ve stoje, přejížděli jsme hory vyšší než 1000 metrů nad mořem. Semtam se široká šotolina připravená na položení asfaltu stala potokem. Často jsme při sjezdech, ale i výjezdech, museli řvát výkooon, protože rychlost zidanu řeší v terénu tolik problémů. Zhruba v polovině už je položeno asi 8 km asfaltu a nachází se tam sádky s restaurací.

Tolik pstruhů jsme snad nikdy pohromadě neviděli. Plavou tam úplně všude a lákají návštěvníky k ochutnání. Neodolali jsme, každému přistál na stole grilovaný pstruh se salátem.

Po jídle nás čekala další část offrad cesty, místy sjízdná lépe, místy hůře.

Abychom byli spravedliví, Fidel s Jimbem čekali, že to nebude asfaltová cesta. V loňském roce jí totiž chtěli jet po Jimbově srážce s Ramizem, ale otočili to kousek od křižovatky s hlavní silnicí SH6 vedoucí do Tirany. Byla to ta křižovatka, kde jim nějaká albánka říkala nějaké nesrozumitelné věty italsky.

Po dalších 25 km v terénu, kdy bylo často bezpečnější jet na trojku 70 km/h, jsme dorazili na zmíněnou křižovatku.

Až nám to skoro bylo líto, ty šotoliny nás tak baví.

Již bylo okolo páté odpolední, takže proběhla debata co s načatým večerem. Dostali jsme se do celkem prekérní situace. Známý cigánplatz byl od nás jen 30 km, to bylo málo, ale Skadar, kde víme o dalším, byl zase daleko.

Vzhledem k tomu, že už nás celkem začíná tlačit čas, rozhodli jsme, že pojedeme co nejdál a zkusíme dojet až do kempu Lake Shkodra kousek za Skaradem. Ten byl od nás vzdálen 169 km.

To není zas tak moc, řekl by si jeden, ale to by to nesmělo být po albánských okreskách. Naskočili jsme tedy na SH6 a jeli po ní až do vesnice Milot kousek nad Tiranou. Místy je to velká a příjemná silnice (když si odmyslíme všudypřítomné albánce, co nás chtějí každou sekundou zabít), ale místy se stává cestou jak na horské dráze. Popadané mosty, ujetá silnice o 2 metry ze svahu dolů jsou jen třešničkou na dortu k dírám a albáncům v náklaďácích v protisměru.

Z Milotu tak už jedeme úplně za tmy, nebylo to jedno z nejbezpečnějších rozhodnutí, ale v tu chvíli asi jediné možné. Jízda na zidanu v Albánii je, jak jsme již mnohokráte psali, dost adrenalinovým zážitkem i za světla. Za tmy to má ale úplně jiný drive. Cesty nejsou z většiny osvětlené ani ve městech a albánci jezdí stejným způsobem jako ve dne. Mnoho z nich ještě neobjevilo vymoženost moderního světa, které my říkáme světla, takže ti zážitek z jízdy ještě umocňují. K dobrému pocitu z jízdy nepřidají neviditelní chodci či jezdci na kolech a zvířatech, co se naprosto náhodně objevují před řidítky, stejně jako mopedisté jedoucí u kraje v protisměru. Na jedné rovince se těsně před Fidelem objevil bíločervený terčík, který třímala v ruce do žlutého trikotu oblečená osoba. Fidel nestihl reagovat tak rychle (osoba byla vidět až na poslední chvíli), terčík mistrně objel a zastavil asi po 20 metrech, Pírko a Jimbo za ním. Ta osoba byl samozřejmě albánský policista, svědomitě bdící nad bezpečností na pozemních komunikacích. Jak by to tu bez nich na silnicích vypadalo, jsme se mohli již mnohokrát přesvědčit, naposledy dnes v jedné vesnici. Při pauze okolo nás jeden z příslušníků kroužil v autě, vůbec jej neovládal, auto vydávalo nepěkné zvuky, a po 15 minutách “rovnání” svého vozidla jej zaparkoval tak, že jsme ani my málem neprojeli. Pak šel pokutovat špatně stojící vozidla. O těch, kteří se nás snažili zabít svou jízdou jsme již také psali.

Ten, který zastavil nás, byl ale naštěstí z auta venku a k nám byl shovívavý. S úsměvem Jimbovi naznačil, že nejsme vůbec vidět, a že musíme mít na sobě reflexni vesty. K finálnímu pochopení jeho požadavku, jakož i k tomu, že tentokrát nás pokutovat nebude, pomohl až překladač. Natáhli jsme na sebe tedy reflexní vesty, byli vidět úplně stejně blbě a s díky odpověděli na policajtovo přání pěkného večera a šťastné cesty.

Zbytek nočního přesunu dopadl, snad díky reflexním vestám a Jimbovým přídavným světlometům, dobře a ve 21:45 jsme dorazili do nám známeho kempu.

Stamina na bodu mrazu způsobila, že po jídle už jsme se zmohli jen na jedno pivo a zideníček dopisujeme ráno. Jimbo u psaní totiž usnul.

Co bude zítra? Jedeme k moři!

Stav tachometru: 133 852 km

Najeto: 260 km (z toho cca 46 km offroad)

Spotřeba:

Albánské slovíčko pro dnešní den je “kujdes”, neboli pozor. Je všude na cedulích okolo silnic a skrývá se v něm velká pravda.

Do létající rubriky Albánské mosty, přidáváme dva nové kusy. První je na bezejmenné cestě, je v dobrém stavu a vede přes nádherné údolí.

Ten druhý už má nejlepší léta za sebou, přestože byl postaven minimálně o desítky až stovky let později než ten předchozí, dle tabulky u mostu v roce 2017.

Pírkovo stručné technické okénko: O ranním mazání řetežu již řeč byla. Cca kilometr po nájezdu na offroad cestu jsme zastavili, abychom se protijedoucích zidanistů zeptali, jak to dál s cestou vypadá. Již dříve opravené zpětné zrcátko izolační páskou vypovědělo službu, i ten poslední malý plastový kousek, na kterém drželo, se uklepal. Oprava nemožná, zrcátko bylo hozeno do tankvaku a pokračovali jsme v cestě. Naštěstí se jedná jen o pravé zrcátko, takže to méně důležité. Stal jsem se tak již druhým zidanistou, co si založil kufr na díly.

A my stáli, ale o tom později. Včera budík nezvonil, dneska sice jo, ale to my už byli vzhůru. Slunce zalilo cigánplatz svými paprsky a postavilo nás na nohy už před 8:00. Nebýt tak silné večerní a ranní rosy, vyjedeme ještě před devátou. Museli jsme však počkat, až se všechny věci ze stavu “mokré” posunou aspoň do stavu “vlhké”.

Čekal nás přejezd hor směrem na město Corovode přes několik horských sedel s nejvyšší nadmořškou výškou 950 metrů. Celková délka offroadu činila cca 25 km a stála opravdu za to! Zidany to zvládly celé na jedničku. Dvojku jsme totiž řadili až úplně na konci cesty.

Jedná se o poměrně širokou šotolinovo-kamenitou cestu, sjízdnou i dvoustopým vozidlem. Pro zidan je to ale složitější, každou chvíli může bezmála čtyřsetkilová bestie někam sklouznout, zidanista udělá malou chybu a je na zemi natotata. A tak je při sjezdech i výjezdech bezpečnější stát. Dá se jet rychleji a zidan se lépe ovládá, protože zidanista se méně bojí. Cesta se kroutí horami nahoru a dolů, výhledy střídají výhledy, občas člověk sjede k řece či jezeru a na konci je odměněn pěkným mostem. Jen ty tři vesnice, kterými jsme projížděli, nás fascinovaly. Jak v nich někdo může přežít? Jak to dělá v létě? A jak v zimě?

Kousek před Corovode se nachází největší kaňon v celé Albánii. Jedná se kaňon Osumi, 13 km dlouhý, 4 – 35 metrů široký a 80 – 100 metrů hluboký. Protéká jím křišťálově čistá řeka Osumi, která společně s větrem a erozí vytvořila během stovek až tisíců let tyto dechberucí skalní útvary, jeskyně a zákruty, na které je radost pohledět.

Vyhlídka na jeho snad nejhlubší část je postavena nad “nevěstinou dírou”. Jmenuje se tak díky pověsti o nevěstě, která byla nucena si vzít někoho, koho nechtěla. A tak prosila skálu, aby se jí otevřela a navždy jí spolkla. Její prosba byla vyslyšena a v místě této díry do ní nevěsta z koně skočila. Od té doby se traduje pověra, že žena, která chce otěhotnět, musí do díry vlézt v šatech obrácených naruby, dole si je převléknout správně a z díry skočit rovnou do postele. Bůh ví, koho tohle napadlo, protože pověst nemá krom díry s pověrou očividně žádnou spojitost.

Naše cesta po povinném kochu vedla do Corovode na oběd a dále k dalšímu z mostů zanechaných turky před mnoha staletími. Jedná se o Ura e Kasabashit, neboli Kasabashiho most. Kdo byl ten pan Kasabashi je nám záhadou, ale most byl postaven okolo roku 1640 a dodnes je v dobrém stavu a je možné jej přejít.

Z Corovode jsme měli namířeno na vrchol Tomorr v národním parku, kousek od města Poličan. Měla tam údajně vést asfaltka. To, že nás navigace zavedla někam úplně jinam, bychom mapy.cz i odpustili, ale bohužel ani ta druhá cesta nebyla o nic lepší. Představa jízdy několik desítek kilometrů terénem s převýšením asi 2000 metrů byla sice lákavá, ale museli bychom mít na tuto akci aspoň jeden celý den. Už byly ale 3 odpoledne, takže nemělo smysl se pouštět do žádných větších akcí. Tomorr holt bude muset počkat na jindy stejně jako fabrika na náboje a střely v Poličanu, tam jsme zase nebyli schopni dojet. Už od rána bylo příšerné vedro, a tak jsme celí propocení hledání vstupu do fabriky vzdali, stejně je dle pramenů na internetu asi hlídaná.

Vyrazili jsme přes Berat do Elbasanu s plánovanou zastávkou na letišti u Kucove. Jde o vojenské letiště, na jehož jedné dráze je pohřebiště stíhaček. To si přece nenecháme ujít. K naší smůle tam ale Albáncii ve spolupráci s NATO v letošním roce otevřeli nově zrekonstruovanou základnu, která bude státům severoatlantické aliance sloužit pro obsluhu Balkánu. Přes letištní dráhu se tak po lehké offroad cestě dá přejet pouze kolmo, na obou stranách je plot, a tak i všechny MIGy stojí za ním. Voják se nedal a i přes naléhání, že my jsme taky NATO jenom mával rukou, ať jedeme pryč. MIGy jsou vidět, jsou opravdu v žalostném stavu, ale bohužel ani na fotografování nebylo pomyšlení. Albánské vězení za to nestojí.

Z letiště jsme přes ropná pole dojeli k nádrži Banje. Její hráz vypadá, jako kdyby jí postavili loni, zkoušeli jsme na ní vjet, ale brána s hlídačem nás zastavila.

K ropným polím jsme zjistili několik zajímavostí. Nachází se na nich desítky až stovky vrtů, takových malých těžebních věží, které známe ve větších rozměrech z amerických filmů. Taková věž je zarostlá skoro na každém pozemku u každého domu v lokalitě. Většina z nich, jsou již jen zrezivělé relikty dob předešlých, některé však stále čerpají. Svou slávu si nejvíce užívaly za druhé světové války při okupaci Italy, kteří vyčerpanou ropu zpracovávali. V Albánii je také ještě druhé ropné pole, kousek od města Fier, na kterém stále probíhá moderní těžba. Jedná se o největší pevninské ropné pole v Evropě, čítá asi 2400 vrtů a těží tam kanadská firma. Těžko říct, co z toho Albánci mají, ale nic moc asi ne, jenom zdevastovanou přírodu a ekologické katastrofy všude v okolí těžby. O typickém zápachu nemluvě.

Původní plán byl spát u nádrže Banje, ale cigánplatz se kvůli jejím strmým břehům hledal velmi špatně. Když už jsme jeden našli, byl spíš nouzovým nocovištěm. Fidelovi se tam nelíbilo, ono na něm taky nic hezkého nebylo, tak jsme našli v Elbasanu apartmán.

Za cca 1000 kč za noc máme pro sebe celý dům: 3 pokoje, 6 postelí, obývák s kuchyní a velkou sedačkou a zahradu k tomu. Za ty prachy by byl hřích to nevzít. Majitelé “Lovely spacious house with big garden” (https://mapy.cz/s/ratelazope ) nás hned po příjezdu napojili domácí raki, předali pár instrukcí a ponechali svému osudu. Ještěže se Fidelovi ten cigánplatz nelíbil, protože jen jsme dorazili, začalo bouřit. Nanosili jsme věci dovnitř a od té doby prší.

Jak to bude zítra, nevíme, máme v plánu další offroad nad městem Librahzd, ale má pršet až do 9 do rána, takže možná taky pojedeme po silnici, protože bahení lázně nejsou naší oblíbenou kratochvílí.

Pivo se chladí a upíjí, čumil se už tak pozdě o slovo nepřihlásí.

Nové slovíčko do slovníčků je “fluturojnë”, neboli moucha.

Stav tachometru: 133 592 km

Najeto: 202 km

Spotřeba: 6.1 L / 100 km

Fidel chtěl napsat technické okénko o jízdě na Africe v terénu, ale došla mu fýza. Z jízdy v terénu na Africe.

Dnes ráno budík nezvonil. Po dlouhé době jsme se kvalitně vyspali. Ani jsme se nenadáli a už je půlka výletu, bylo tak potřeba nabrat síly na tu druhou. Po ranní hygieně jsme nacigánili zidany, Jimbo vyměnil startér, ten starý opravený hodil do kufru na díly a dolil Schrödingerův olej, přestože přesně nevěděl, jestli tam je nebo není. Jeho zidan staruje, stojí a maže. Je pln sil na další zidanění.

Vyráželi jsme tak až po poledni, večer proběhla debata o tom, kam pojedeme dál. Řešení Jimbova zidanu nás stálo sice jenom den zpoždění, ale byli jsme o 200 km jinde, než bylo v původním plánu.

Vyhoupli jsme se do sedel a naskočili zpět na dálnici, po které jsme do Durresu přijeli. Netrvalo dlouho a u města Fier jsme z ní sjeli a pokračovali po SH4, celkem široké albánské státovce do Tepelene.

Tepelene je město se středověkým hradem a nás zájímalo, jak tento hrad Ali Pasha, tehdejší vůdce tohoto teritoria, zásoboval vodou. Zájem se neobjevil znenadání. Věděli jsme o velkém akvaduktu v kaňonu nad městem a rozhodně jej chtěli vidět.

Nad městem Bence, nad stejnojmennou řekou, stojí stavba z 19. století, kterou Ali Pasha nechal postavit pro své rodné město. Je to stavba obřích rozměrů, bohužel se nedochovaly žádné části akvaduktu na úpatí hor až do města, ale samotný most stačí k představě o tom, jak náročné jí asi bylo tehdy vybudovat.

Most byl ve 30. letech 20. století poničen zemětřesením. Byl sice opraven, avšak bez zachování dobového vzhledu. Místo krásných kamenných klenb se tak na asi dvou třetinách z dvaceti dvou pilířů nachází betonové prefabrikáty.

Dnes jsme měli první krásný teplý slunečný den, ani nefouklo, takže Fidel u mostu zahlásil, že se jedná o dobrou dron free zónu a už letěl do vzduchu. Snad ta videa někdy uvidíme a zveřejníme.

K mostu vede nově postavená pěší cesta, kterou zde v loňském roce zafinancovala EU. Nějak si nejsme jisti, proč vlastně investujeme finance do země, která není členem, pouze čekatelem na členství. Neříkáme, že je to špatně, ale neměli by si to spíš Albánci zainvestovat sami z příjmů z turismu?

Tepelene jsme projeli při hledání benzínky a sámošky po nádvoří starého hradu, a pak vlítli do zatáček silnice SH75, kterými jsme projížděli před čtyřmi dny cestou do Gjirokasteru. Opět obdivujeme široké koryto řeky, ve kterém teče oproti šířce jen úzký potok. Má blankytně modrou barvu, teče dost rychle a láká okolojedoucí zidanisty ke smočení. Naneštěstí je dost hluboko pod silnicí.

Po asi 30 kilometrech za vesnicí Piskove odbočujeme do hor. Máme totiž mírný offroadový deficit. Tuhle cestu jsme plánovali už doma a měla by vést přes hory, louky a řeky do města Corovode. Prvních 7 km je celkem příjemná šotolina, co nás překvapí ve zbývajících 20 km se dozvíme až zítra.

Našli jsme fajn cigánplatz hned u cesty, čumil čumí střídavě na nás a do ohně. Pivo máme, jediné, co nás neskutečně štve jsou prasata. A teď opravdu nemluvíme o těch zvířatech, předem se tak omlouváme, kdyby to nějaké prase někdy v budoucnu četlo. Místními prasaty jsou obyvatelé této země, kteří jsou schopni ze srázu do potoka shodit kromě odpadků i několik plastových pytlů plných ostatků zřejmě ovcí. Smrdí to tady na celé údolí. Bohužel jsme to necítili před vycigáněním, protože vítr vál jiným směrem.

Toulaví psi už se ale o pytle a zbytky ovcí starají. Snad ty pytle rozkoušou rychle, aby se o zbytek postarala příroda. My se v tom potoce radši koupat nebudeme.

“I kdyby teď z minuty na minutu všichni balkánští obyvatelé přestali dělat bordel v přírodě, obřadně usmrcovat ovce a házet je v plastových pytlích do potoků, trvalo by stovky let, než by se o to příroda postarala”, okomentoval situaci Jimbo.

Létajíci rubrika Albánské mosty se dnes rozrostla o akvamost a jako bonus přidáváme další zajímavý, focený cestou k cigánplatzu. Fidel se na něm chtěl vyfotit, ale nestalo se to.

Stav: 133 390 km

Najeto: 232 km

Spotřeba: 5 L / 100 km

Slovíčkem pro dnešní den se stává “kalbje”, tedy hniloba.

Technické okénko necháme ještě zavřené.