Autor: Král Zidan IV. Krutý

Díky naší situaci byla dnes možnost si nerušeně prohlédnout hlavní město. Měli jsme to stejně v plánu, tak proč nevyužít té politováníhodné skutečnosti s Jimbovým zidanem. Navíc stejně po tolika dnech v sedle potřebujeme trochu odpočinku. 

Po poledni jsme vyrazili z hotelu směr centrum. Největší a nejlidnatější město Alžírska skýtá nejednu zajímavost. Z hotelu jsme došli asi 1 km na tramvaj, protože bydlíme dost daleko. Po chvíli jsme však museli vystoupit, protože na jedné zastávce přistoupili revizoři a my neměli lístek. Samozřejmě bychom si ho koupili, kdybychom vědeli kde. No co, máme nohy. Prvním cílem se stala Velká alžírská mešita, kam nám byl bohužel odepřen přístup, jelikož kraťasy a sandály Alláha uráží, což samozřejmě víme, ale selhala příprava. 

O další 3 km dál, pěšky přes industriální zónu města, místo, kde se splašky z části města vyplavují bez vyčištění rovnou do moře a celým okolím se line dávicí reflex dráždící smrad, přicházíme na tramvajovou zastávku. Zde je již budka s obsluhou, která nám s úsměvem prodala lístek za 40 DZD (5 kč). 

Jedeme na konečnou, protože Alžír není jen pole, nýbrž metropole! 

“Je to tady moc pěkný, takový moderní a čistý,” povída Jimbo a pokračuje: “Dokud se neotočíš o 180 stupňů a nevidíš, jak tu žijou místní.” Takových obrázků je tu k vidění spoustu. 

Sjíždíme po eskalátorech do stanice Ruisseau, kde se za těžkých 50 DZD (o trochu víc než je 5 kč) vezeme metrem o jednu stanici dále – Jardin d´essai. Zde potkáváme další typ alžírské ozbrojené moci – policii v civilu. Prozrazuje je nejen drsný pohled, ale i páska na ruce. Co kontrolují u vstupu do metra netušíme. 

Dalším cílem je monumentální pomník mučedníkům, Martyrs memorial, ve čtvrti Casbah. 

Celé město je tak trochu (dost) na kopci, proto k pomníku vede od moře lanovka hned od stanice metra. Za 20 DZD (2,50 Kč) se vezeme o 100 výškových metrů výše a jdeme se na to podívat. 

Pomník zde vyrostl v roce 1982 jako připomínka všech bojovníků za svobodu Alžírska. Postavil jej Marian Konieczny, polský architekt. 

U každé ze tří nohou památníku se nacházi obrovská socha znázorňující jednoho z bojovníků. Přímo pod trojnožku se ale nedá dostat, stejně jako na místo s nejlepším výhledem na moře, protože to tam hlídá armáda. Proč, to opět netušíme. 

Pomník je opravdu monumentální, směrem do města od něj vede gigantická betonová plocha plná prodavačů různých cetek a podnikavých alžířanů pronajímajících elektrokoloběžky a dětská vozítka. Na druhém konci této plochy se nachází armádní muzeum. 

Ministerstvo národní obrany jej otevřelo v době stavby památníku, v roce 1985. Okolo pěkného Migu 17 a náklaďáku s radarem procházíme směrem k jeho dveřím. Před nimi nás staví jakási ochranka, mluví na nás něco, čemu nerozumíme, ale posunky jsme se dozvěděli, že dovnitř můžeme. Proč nás vůbec zastavil, je opět záhadou. U vstupu platíme horentní sumu za vstupné – 20 DZD (2,50 kč), procházíme detekčním rámem, který je sice zapnut, ale nikdo jeho pištění nevěnuje pozornost a dále jsme naváděni už asi desátým človekem v uniformě. Je tu víc vojáků a pracovníků muzea než návštěvníků. Za pár chvil je nám jasné, proč nás navádějí jinam a proč jich je tu tolik. 

Celé muzeum je plné různých artefaktů, jak už to v muzeích bývá. Jeho uspořádání je nám ale záhadou. Má tři patra a artefakty, modely bitevních lodí, opevnění či obrazy jsou rozházeny tak nějak bez ladu a skladu. V jednu chvíli může návštěvník obdivovat gigantický obraz znázorňující krveprolití datované 2000 let př. n. l., prohlížet si model bitebního pole, kde lidé bojují s luky a šípy a vedle toho obdivovat krásu německého Maschinengewehru 42 z druhé světové války. Vy vitrýnách obdivujeme bojovníky v turbanech a prostěradlech, vedle nich se v jiné vitrýně nachází historická křesadlovka a vedle ní o 200 let mladší Maschinenpistole 40, tedy německý samopal vyráběný firmou Erma Werke ve 20. století. Takových bizárků je tu víc. K tomu všemu ty novodobější artefakty jako zbraně, vysílačky a další polní vybavení, nesou známky dost těžkého opotřebení. Kolikrát to vypadá, že tu P08 (pistole) někdo vykopal zkorodovanou z písku. 

Zaujaly nás ale dvě malé expozice: 

Mezi středověkými zbojníky v prostěradlech a dekách se nachází několik slov o tom, kterak Francie testovala v alžírské poušti jaderné zbraně. První testy těchto zbraní provedl kolonizátor v roce 1960 poblíž saharského města Reggane. Vyslala tam několik jaderných bomb a testovala, jaké účinky mají na živé i neživé objekty. 

„Hurá Francii. Dnes ráno je silnější a pyšnější. Ze srdce děkuji vám a všem, kdo se podílel na tomto velkolepém úspěchu,“ vzkázal francouzský prezident Charles de Gaulle ministrovi obrany poté, co Francie v Alžírsku provedla jako čtvrtá země na světě svůj první jaderný test.

Testy měly probíhat v lokalitě, kde se nenachází lidé, avšak Alžírsko tvrdí, že tomu rozhodně tak nebylo a dodnes jsou v té oblasti hlášena úmrtí osob na nevysvětlitelná onemocnění. Odpálené bomby měly být až třikrát silnější než ta hirošimská. Důsledky to mělo i na populaci živočichů, typicky pískomila, který v dané oblasti žije. Francie to víceméně popírá a k následkům se staví zadem. O to bizarnější je, když před několika lety dorazil do Evropy písek ze Sahary a rafičky měřáků radioaktivity na našem území vystřelily do astronomických výšin. Sice se nejednalo o nebezpečné množství, ale i tak se v zrnkách písku nacházel radioaktivní izotop, který se běžně v přírodě nevyskytuje a používá se v jaderných bombách. 

Bohužel většina expozice v muzeu je psána arabsko-francouzsko-anglicky, takže jí není rozumět. U obrázků jaderné katastrofy s arabskými popisky Jimbo, věda, že focení je striktně zakázáno, vytahuje telefon s překladačem, aby se něco dozvěděl. Do tří sekund je u nás voják s pracovníkem muzea, aby focení zakázali. Když si v telefonu prohlédli, že jde opravdu jen o překladač, naštěstí se uklidnili.  

Proč se nesmí v muzeu fotit a je to takto striktně vyžadováno je nám záhadou. Snad Alžírsko ještě nevyužívá technologie, co se zde nacházi?

I proto odsud nemůžeme žádnou fotku publikovat. 

Další věc, která nás v tomto muzejním chaosu zaujala byla Chamber of torture. Název je všeříkající, krom dvou zvláštních mučících lavic a pár pout na ruce, tam žádné artefakty nebyly. Torturu připomínal velký interaktivní model podzemního mučiště s přepínači, které rozsvítily světla na malé panáčky svírající se v bolestech, což bylo doprovázeno zvukovými efekty v podobě sténání, výkřiků a jiných zvuků lidského utrpení. 

Po opuštění komůrky bolesti jsme pochopili, proč je tu najednou tolik zelených slavnostních uniforem, a proč nás stále odklánějí do jiných expozic, přijeli totiž nějací Putinovi pohůnci. Asi 10 ks nosatých chlápků v oblecích mluvících rusky trpělivě poslouchalo výklad historie jakéhosi alžírského pohlavára. Jiný to natáčel na kameru a všichni se tvářili velice důležitě. Bůh ví, jaké pikle sem přijela ruská delegace kout. 

Muzeum je sice pojato dost po alžírsku, ale za ty prachy za vstupenku to doopravdy stojí!

Z muzea se vydáváme na další mírně bizarní místo, prohlédnout si katedrálu Notre Dame d´Afrique. Ano, čtete správně, je to křesťanský kostel na útesu nad městem s přenádherným výhledem na město i moře. 

V roce 1876 udělil papež Pius IX. svatyni dva papežské dekrety. Jeden ke kanonické korunovaci uctívaného mariánského obrazu a druhý, kterým svatyni povýšil na baziliku. Jde o jedinou zdejší křesťanskou stavbu, která nebyla během své existence přestavěna na mešitu. 

Dostali jsme se sem taxíkem poté, co jsme sjeli lanovkou za 2 koruny a chytli drožkaře hned u metra. I tak byla po příjezdu bazilika už zavřená (zavírá v 17:30), ale výhled i fotbal hrající děti a posedávající muslimové okolo přinesli dost bizarní obrázek. 

Hned vedle kostela se nachází Vatikánská ambasáda a kaple sv. Pepíka, ze které vede do baziliky malý mostek. 

Nezřidka tento svatý dostal míčem po hlavě. Hlavičku nevrátil a místní Zidanové nerušeně pokračovali v tréninku. 

“Ještě nám chybí do výčtu dopravních prostředků jízda autobusem,” povídá Pírko po zjištění, že dříve funkční lanovka ke kostelu už nefunguje. Našel v mapách jakési stanoviště busů v zatáčce a zrovna tam jeden jel. Jimbo se směsicí jazyků optal řidiče, zda jede do centra a po pozitivní odpovědi už jsme seděli namáčknutí v Toyote Coaster. To je takový busík pro asi 20 lidí se šnorchlem, co brázdí africké silnice. Někdy je to jen taková maršrutka po městě, jindy jezdí i mezi město. Potkáváme je tu na každém rohu. 

“Jooooo, to jsem moc chtěl, svézt se touhle károu,” jásá Jimbo a vytahuje 50 DZD za oba a předává je výběrčímu jízdného. Coaster nás vyhodil na stokou smradlavém romantickém pobřeží, podél kterého jsme došli na metro a jeli na hotel. 

Metro zde má jen jednu linku, která se na jedné straně města rozdvojuje. Leze se do něj přes turnikety a je celkem moderní. 

Večer trávíme hranim ferbla a plánováním, jak to bude zítra. Zkusíme roztlačit Jimbova zidana a když to půjde, budeme doufat, že se to podaří i pozítří, abychom se co nejvíc přiblížili Oránu. Ve středu nám totiž co? Ve středu nám totiž plave loď, vole. 

Držte nám palce, ať se dílo podaří. 

Stav tachometru 140324 km

Najeto: 649 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l

Dnes je prý národní den bez spěchu. My k tomu máme jediné: ještěže není mezinárodní. 

Ale všechno hezky popořádku. Snídaně v luxusním hotelu byla fakt luxusní. Člověk se stále učí novým věcem. Tohle spaní po hotelech není naší silnou stránkou, pořád si ze zidana bereme na pokoj moc věcí. Bojíme se, že nám ty smradlavé ponožky někdo ukradne. V domovině je to asi nutnost, ale tady, když parkujeme na hotelovém parkovišti se, zdá se, bát nemusíme. První noc v Oránu jsme šli s věcmi na dvakrát, ale teď už to zvládáme jen s taškou přes rameno. Samotný odjezd tak už není moc časově náročný. 

Dochází nám prachy, teda ty jejich, tvrdou euroměnu pořád máme. Na recepci hotelu nám nechtěli dát o moc lepší kurz než v bance, a proto vedla první cesta do centra města s tím, že nám někdo někde vymění lépe. Ale ouha! Nikdo ty europrachy nechce! Po hodině hledání veksláka s místními bony jsme to vzdali, nakoupili v obchodě s tím, že na hotel dneska potřeba peněz nebude, protože máme v plánu cigánit někde na půli cesty do hlavního města. 

Cesta na sever je sice stále pouští, ale většinu cesty má dva pruhy, objíždí vesnice a jezdí se na ní ctd. Taková dálnice, ze které když chcete odbočit doleva, prostě projedete mezi svodidly, zastavite uprostřed a čekáte, až všichni závodníci projedou, abyste dva protisměrné pruhy přeťali kolmo kýženým směrem. Stejně tak je to i při nájezdu, jen v obráceném gardu. Dále vás na silnici mohou překvapit zpomalovací prahy, kruhové objezdy nebo třeba stádo koz či velbloudů. 

“Hele velbloudi!” Jásá asi po 100 km Jimbo do interkomu. Vlevo od dálnice si to štrádovalo stádo asi 20 kousků. A zrovna v místě, kde byla přerušena svodidla kvůli odbočení do vesnice. Jako rodilí alžířané obrátili jsme zidany do protisměru, jeli chvíli po straně silnice a vjeli do kamenité pouště honit jednohrbce. Pěkně jsme si je z místa odkud by se už zidan nevyhrabal prohlédli a jali se pokračovat dál. Když tu se při startu z Jimbova zidana ozvaly hrozivé rány. Zidan nenastartoval, naopak se resetovaly budíky a odpojila všechna elektrická zařízení. Není jich tam sice mnoho, ale poznat to je podle toho, že se resetuje hi-tech infotainment roku 2004 – hodiny pod ukazatelem teploty a paliva. Jako kdyby se na chvíli odpojila baterka. 

Na druhý start už bylo vše ok, tak jsme tomu dále nevěnovali pozornost. Tedy až do chvíle, kdy chtěl Jimbo nastartovat po dobráni pohonných hmot v nedaleké vesnici. 

Hrůzu v Jimbových očích nelze slovy popsat. Od startéru se ozývalo mlácení, skřípání, jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola a zidan nestartoval. Tento zvuk oba dobře známe z loňské tour, proto ta hrůza v očích Jimbových. Zidan byl odtlačen od stojanu, proběhlo standardní modlení, aby to do háje zas nebyl prasklý domek startéru a Jimbo už zkušeně započal demontáž. 

Na první pohled vypadá startér v pořádku, sakra aby taky ne, když je to úplně nový kus, co má najeto sotva 2000 km a prodejce tvrdí, že je to jediná značka, co se nereklamuje. Letmým pohledem do díry po startéru ale zjišťujeme větší problém. Setrvák má ojeté a ulámané zuby. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Tohle už nenastartuje. “Doprdele proč? Proč? Kdybych na ten setrvák nekoukal, kdybych ho kurva nezkoumal, když jsme měnili spojku a zidan byl na dvě půlky. Před 2000 km byl v pohodě!” Lamentůja Jimbo. 

Napadá nás otočit motorem, aby se i setrvák o kus otočil, třeba to pak startér zvládne. 

Nezvládnul. Chrčí v tom dál, akorát jinak. Nakonec už ani nechrčí a je slyšet jen jak se startér točí. Ozubené kolo na pastorku je ale taky trochu ojeté, asi to bude první reklamovaný kus. 

To nám v naší situaci teď, uprostřed pouště, fakt nepomůže. 

Možnosti došly. Jiný startér na vyzkoušení Jimbo nemá, stejně by to ale vzhledem ke sjetému setrvačníku asi nepomohlo. Tak to roztlačíme. Na pětku se to při třetím pokusu povedlo, zidan je nastartován. 

Na rychlo měníme plány, z cigánění sešlo a rozhodli jsme se svést závod s časem a dojet co nejrychleji do Alžíru, hlavního města Alžírska. Jestli se podaří něco vyřešit, tak jedině tam. Jediný problém je, že je po druhé odpolední a do kapitolu je to ještě asi 500 km. Máme už asi 100 km za sebou, slunce pálí, takže úplně fresh už taky nejsme. “Když za to vemem a pojede to tak, jak to jelo sem, můžem bejt v 8 večer tam,” přepočítává Jimbova biologická GPSka. “No, ale budeš ještě minimálně jednou tankovat, tak to hlavně nechcípni!” Instruuje Pírko. Po cestě je kromě několika nechápavých vět (např. “Jak se tohle do prdele může stát?!”) v interkomu nezvykle ticho. Blik, o 260 km později, tankujeme u JPho. Jimbo nedal pumpaři jedinou šanci, aby přispěchal a natankoval mu, hrábnul po pistoli dřív, než se sluha zvednul ze židle. V Alžíru si totiž zákazník netankuje do vozidla sám. Těžko říct, zda je to jen zvyk a nebo nařízení. Každopádně je to pěkně blbý nápad, nechat někoho, kdo vidí takhle velký zidan pravděpodobně poprvé, tankovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nádrž vždycky přelije. Benzín pak teče odevšud – po nádrži, z hrdla a nakonec i z hadičky přepadu. Univerzální slovo STOP není zas tak univerzální, pumpaři ho ingnorují stejně jako naše všeříkající posunky. Na jednu stranu je nám to jedno, za cenu 5,70 kč za litr klidně pár litrů vylijeme z okna, ale zidan mít opatlaný nechceme. Nehledě na bezpečnost tohoto počínání. 

Proto Jimbo nedal pistoli z ruky. Tankovat do nastartovaného zidana, když na něm ještě zidanista sedí, totiž nevidělo BoZP ani z projíždějícího dobytčáku. Ale co naplat, jinak to nejde, přece nebudem znova roztlačovat jen kvůli tankování. Natankovat a zas hop do sedla otlačovat housery. Drtíme silnici závratných 120 km/h, naštěstí je celkem volná. Nejednu vrásku na čele vyrobila policejní kontrola. Už jsme v této krásné zemi ujeli hodně stovek kilometrů a můžeme říct, že je to fakt policejní stát. Uniformy jsou všude, zatím jsme odhalili 3 typy. Jeden, asi ten nejnižší, vypadá spíš jak nějaká sekuritka, chodí po městě a do nikoho se moc nenaváží. Druhý typ má modré uniformy, vypadají trochu jako měšťáci, jezdí většinou ve velkých, modře obrandovaných, dodávkách, mají ve městech fízlárny, před kterými je provoz sveden zábrany do jednoho pruhu. U nich ale většinou nikdo nestojí, jen je třeba zpomalit co kdyby. Tihle většinou také stojí na vjezdu či výjezdu z města a namátkově kontrolují projíždějící vozidla. Těm stačí zamávat, pokynout hlavou a usmát se, oni odpoví podobně a všichni jsme spokojení. Třetím typem jsou zelení mužíčci. Jezdí v offroadech, většinou zeleně obrandovaných Mercedesech typ G a kontrolují situaci obvykle mezi městy. To budou zřejmě státní drsňáci. Na autech mají i svou webovou adresu https://ppgn.mdn.dz/, kdyby jim třeba chtěl někdo poslat psaníčko. Na hlavních tazích, jako byl ten, který jsme dnes projížděli, stojí s kalašnikovem v ruce a tváří se dost drsně. Na pozdrav nijak neodpoví, jen se vražedně koukají. 

Zatím nás stavěli jen jednou před pár dny ti modráci, a to bylo spíš jen ze zvědavosti, ptal se jen Jimba odkud a kam jedem. Dneska byl ale asi nějaký Kryštof nebo co. Před průjezdem jedním z měst se vytvořila kolona, která se táhla od policejního checkpointu. Zde bylo více modro i zeleno než je na kontrolách obvyklé. Když jsme se dostali na řadu, jeden modrej ukázal ať zastavíme. “Zrovna teď, ty vole, když nemůžu chcípnout zidan,” nadává Jimbo když zastavuje. “Tak ho prostě nechcípej,” uklidňuje situaci Pírko. 

Zatímco probíhá bizarní kontrola, kdy si dva modráci berou do rukou naše pasy a techničáky, jímž vůbec nerozumí, probíhá okolo nás důkladná kontrola zavazadlových prostorů projíždějících aut. Z autobusů si musí vystoupit všichni cestující a celé to na nás dělá dojem, že někoho (třeba nás) nebo něco (třeba čumila) hledají. Švestka se pozastavila u roku výroby Pírkova zidana, nevíme, co je na roku 2007 tak zvláštního, a ani po nekolikerém vysvětlení se nezdálo, že by to pochopilo bengo. Naštěstí všichni zúčastnení usoudili, že my ani čumil nejsme zájmová skupina, a tak nás nakonec nechali na pokoji a jali se perzekvovat někoho dalšího. 

Náš závod se opět rozjel a okolo sedmé večerní už zbývalo jen asi 100 km do centra Alžíru. Celou cestu se mírně zvedá nadmořská výška, aby se těsně před pobřežím vyšplhala dlouhým stoupáním až přes 1200 m.n.m. Krom toho, že je celkem zima a stmívá se, provoz houstne. Doteď to byl čajíček, ale začíná alžírská rush hour před hustě osídlenou oblastí. Je to něco, jako když vesničan přijede ve špičce do centra Prahy, jenom asi o 1000 % drsnější. Život v Africe nemá tak vysokou cenu jako u nás, tomu je i přizpůsobena místní infrastruktura. Silnice se už z vrcholků hor rozšiřuje na několik pruhů v jednom směru, sic je to do centra města ještě 80 km. Za tmy tady řízení zidana přináší mnoho výzev. Například pruhy nejsou na silnici většinou vůbec vyznačeny. Bylo by to totiž naprosto zbytečné, alžírští řidiči se k nim chovají jako k semaforům, respektují je pouze podle nálady. Tady se snad i v autoškole (ano, mají je tu) učí, jak správně po alžírsku předjíždět pomalejší vozidlo, tedy: nejdříve najedeme polovinou vozidla do vedlejšího pruhu a co nejvíce se předjížděnému nalepíme na zadek, v tomto stavu jedeme ideálně co nejdéle a až kdyz už je situace neudržitelná, např. nás dojelo jiné vozidlo a troubí, přejedeme do vedlejšiho pruhu celým vozem. Blikat doleva začínáme zpravidla až na úrovni předjížděného vozu. Směrovku vypínáme až ve chvili, kdy jsme se úspěšně zařadili před předjížděné vozidlo. 

“Světla za tmy se dost přeceňujou,” povídá Jimbo, čumíc na asi padesáté vozidlo jedoucí úplně po tmě. “Asi maj’ kočičí oči,” kontruje Pírko. “Kočičí oči jsou ti k hovnu, když stejně čumíš celou dobu do telefonu místo na silnici,” dokončuje Jimbo úhybný manévr před dalším zhasnutým vozem, který na něj zrovna začal najíždět. 

Zidanista je v této džungli jako malý otravný hmyz bez nároku na prostor na silnici potažmo na život. Zmíněný předjížděcí manévr totiž místní řidiči prováději bez ohledu na to, zda se zrovna nacházíme na jejich úrovni. Tma a drsný provoz alžírských předměstí, kde nikdo nic nikomu nedaruje a pro klakson, dálky nebo vlídné slovo z okýnka daleko není, celou hru na oliheň jenom umocňuje. 

Se slovy “Tady je to vo hubu!” se snažíme zapadnout a dojet do nějakého hotelu bez ztráty kytičky. 

Hledat v Alžíru hotel v 9 večer byla taky celkem fuška, ale na třetí pokus se zdařilo najít teplou postel pro nás i zidany, kde si po jednom z nejdelších a rozhodně nejdrsnějším přejezdu v historii naší zidanské party narovnáme záda. 

Jako bonus se z čista jasna při parkování do garáže objevil chlápek, který umí anglicky, je taky zidanista a prej má kámoše co je supr mechanik na baworáky a zítra nebo pozítří by se mohl na toho Jimbova podívat. Nás ale stejně tlačí čas, za týden už musíme být na lodi směr Almérie, takže oprava se asi nestihne, i kdyby byla možná. 

Řeknem vám, ujet 649 km z pouště na zátah až do přímořského hlavního města byla ta největši hovadina, kterou jsme tu dosud dokázali. Okořeněná tím, že Jimbův zidan běžel bez chcípnutí v kuse cca od 14:00 až do 22:00 a ujel tak se svým žokejem 550 km. Všechna čest!

Dneska si toho čumila zasloužíme. Zítra začnem opět shánět alžírské víno. 

Stav tachometru 140324 km

Najeto: 649 km

Počet dní abstinence: 5

Stav čumila: 0,5 l

Žádné majáky se v noci neukázaly, takže nás buď nenašly nebo byl hlídač hráze náš člověk a neprásknul nás. V noci je v poušti celkem zima, ale i tak se spalo bezvadně. Slunce mělo celý den naprosto volné pole působnosti a my ani trochu na jeho silné paprsky neprskali.

Posnídali jsme sušenky, uklidili po sobě a jako vždy i po jiných, zanechali trochu biologického materiálu a vydali se vstříc saharskému podnebí. Stačilo přejet most přes jezero Brezina, načež se celý den z interkomu ozývalo jenom: “hustý”, “tyyyyy”, “to je nádhera”. Před každým malým horizontem si říkáme, co na nás asi vykoukne teď?

První pohled byl z hory nad městečkem Brezina. Usedlosti zde jsou většinou v nějakém údolí, kde se kumuluje voda, mezi domy rostou palmy, nezřídka se dá i pěstovat nějaká ta plodina. Všechny vypadají podobně, nic moc v nich není, sem tam obchod, nebo, jako tady v Brezině, zajímavý monument z “pušek” uprostřed kruhového objezdu. 

Tušili jsme, kvůli čemu sem hlavně jedeme, ale to, co se skrývá pár kilometrů za městečkem, to předčilo všechna naše očekávání. No posuďte sami, tohle nám vyrazilo dech. Okamžitě taháme za hefty, ať už se můžeme vyfotit pod písečnou skálou. 

Tyto útvary, staré jako poušť sama, zde vyrobila voda společně s větrem, omývající písek po milióny let. “Skála” se jednoduše drolí a bohužel je terčem nájezdníků, kteří zde zanechávají své pozůstatky. Výsledkem je, že všude okolo tohoto krásného přírodního úkazu, na jehož kráse člověk nemá ani trochu zásluh, jsou rozházené odpadky, rozbité sklo, kusy pneumatik a jiné lidské artefakty. Nepořádek nás bohužel opět provází celou expedicí.

Když se však zadíváme nahoru, na cca 80 metrů vysoké písečné masivy, všechna trudomyslnost je pryč. Něco tak majestátního uprostřed takřka dokonalé rovinaté pustiny nenajdeme všude na světě. Strávili jsme zde asi hodinu a máme nespočet fotek a videí, se kterými se brzy pochlubíme.

Od stolových hor vyrážíme dále směrem oáza Metlili. Navigace říká: “Po 289 km odbočte vlevo.” A měla pravdu. Mezi Brezinou a Metlili není nic. Jakože vůbec NIC! Jedeme rovně, pak ještě rovně, pak rovně, pak do malého kopečka zatáčka vlevo, pak zase rovně, pak ještě rovně, pak malé esíčko, pak zas rovně. “Hele, nejsou to velbloudi tamhle asi 10 km před námi?” Pokládá řečickou otázku Pírko. A byli, měli jsme štěstí na rodinku velbloudů, táhnoucích se pustinou od nikud nikam. Byli od nás kousek, snažili jsme se je nalákat k sobě, ale měli nás úplně u hrbů. Zahrajeme si takovou hru: kolik na fotce najdete velbloudů?

Všechno jsou to Camelus Dromedarius, neboli velbloudi jednohrbí, zvaní dromedáři. Bylo jich celkem 11 a přestože tento druh velblouda nežije ve volné přírodě, žádného chovatele jsme u nich neviděli. Prostě si jen tak chodí pouští a nic je nezajímá. Nás by zajímalo, zda se někdy zase vrátí tam, odkud vyrazili.

Pak byla cesta zase asi 160 km rovně s několika mírnými zatáčkami, okolo několika dalších, už ne tak majestátních, stolových hor, pak trochu do kopce a najednou po 289 kilometrech na křižovatce Naftal. Empirickým zkoumáním jsme zjistili, že benzínky jsou v poušti ne v osídlenýh oblastech, nýbrž na křižovatkách (které jsou často více či méně osídleny). Kdyby někdo z vážených čtenářů plánoval cestu pouští, připravte se na to, že pojedete klidně 289 km bez jediné benzínky. Dobře se zásobte, jinak budete domestikovat polodivoké velbloudy!

Fun fact: dneska celý den platíme benzín jen drobáky. Prostě přijedeš k benzínce, natankuješ a dáš pumpaři pár drobáků z kapsy za plnou. 

Dalším zjištěním je, že nejsme uzpůsobeni k jízdě po písku. To může mít dvojí vysvětlení:

A) Jsme moc těžcí

B) Jsme moc zesraní

Máme za to, že je to kombinace obého. Při vjezdu do písku zidan začne tancovat, zidanista taky, ne však radostí. Přední kolo se boří a nechce jet, zadní kolo jako by bylo na startu závodu se snaží přední předjet. Zde však nastupuje varianta B. Do žádných větsích akcí se už nepouštíme, zkušenost je nepřenositelná, víme jak to dopadá.

V oáze Metlili jsme si myslili, že najdeme nějaký hotel, poušť přecijen není k cigánení uzpůsobená. I sedli jsme si na obrubník a začali svačit tam, kde bylo nejvíce živo. Mezi tím okolo nás švitoří nějaké děti a místní prodejce plastových židliček jednu Jimbovi přinesl.

Jako vždy se s námi vyfotil, prohodil několik arabských slov a předal fotící štafetu zrovna zastavivší Toyotě Hilux, ze které vyskákalo 6 (šest!) dětí s otcem v závěsu. Ten zastavil jenom proto, aby své děti s námi zvěčnil do rodinného alba. 

Po chvíli přijíždí policejní dodávka, div fotícího Pírka nenamaže na obrubník. Vyskočí policajt a s úsměvem na rtech se s námi dá anglicky (!) do řeči. Ptá se odkud jsme, při sdělení Czech Republic uznale pokývá hlavou, jako kdyby věděl, kde to je a ptá se odkud jedeme. Následuje otázka, kdo je tady s námi. Ptá se samozřejmě, kde máme našeho průvodce. Velmi se podivil, když zjistil, že žádného nemáme. Už jsme čekali “Tak to půjdete se mnou,” nebo “Ukažte mi papíry,” ale nic z toho se nekonalo. Mile a s úsměvem povídá, že za námi přijel, aby nám řekl, že tady žádné hotely nejsou, že musíme do města Ghardaia. Jimbo se ho zeptal, jestli se s ním můžeme vyfotit. Uniforma jen ukázala na tři hvězdy na prsou, popřála šťastnou cestu, a tím naše příjemná konverzace skončila. My zhodnotili situaci, že když už teď o nás vědí, radši teda cigánit nebudeme.

Zde jsme také potkali vůbec první turisty v celé zemi. Každá posádka z asi 20 offroadů jakési italské adventure cestovky poctivě zdraví. Zdvižené palce naznačují, že jsme taky asi taky jediní cizalci, které tu potkali. 

A tak teď sedíme na balkoně luxusního hotelu Le Belvedere za místní šušně ve zmíněném městě, popíjíme 7UP ( 🙁 ) a plánujeme další cestu.

Čumila máme, včera lehce začuměl, ale shodli jsme se, že ho nebudeme počítat do dní abstinence, protože to množství, které vypijeme, je bráno jako lék či prevence střevních chorob. Dneska teda taky trochu podezinfikujeme. Zítra nás opět čeká několik set km pouští, už se nemůžeme dočkat!

Stav tachometru 139 675 km

Najeto: 385 km

Počet dní abstinence: 5

Stav čumila: 0,75 l

Pírkovo technické okénko, aneb jak na cestu připravoval zidana on:

Úplně původní plán byl na pohodu během března dát zidana do kupy, páč jsem měl mít celý březen volno. Takže jsem tomu nechával čas a byl v klidu, měsíc to je času až až. No ale to by nebyla zábava, kdyby to vše takhle klaplo, naopak bylo by to dosti podivné. Takže shodou několika okolností se mi můj pracovní kalendář na konci února naplnil tak, že jsem v březnu měl nakonec jen jediný jeden den a jedno dopoledne na servis a vylepšení. (Dvě večerní seance do 2 ráno nepočítám páč to bylo po práci a vesměs se kvůli hluku, který by při práci v garáži byl, nedalo nic moc dělat. Takže během těchto dvou večerů jsem udělal nejnutnější přípravy, které bylo možné v takto pozdních hodinách udělat. 

Seznam věcí které jsem věděl, že budu dělat ještě před ohledáním byl: 

Výměna oleje a filtrů

Kontrola brzdového obložení

Výměna pneumatik

Úpravy, které jsem chtěl navíc jako vylepšení:

Horní padací rámy

Přídavná světla 

Instalovat CarPlay display 

Se zmíněným CarPlay displayem se vrátíme trochu v čase ještě dál, a to na začátek února letošního roku. Věděl jsem, že to nebude zas taková sranda. Můj zidan BMW F650GS má totiž v originále přední plexisklo na masce tak debilně nakloněné, že se mezi něj a masku nedá skoro ani strčit ruka, natož tam vytvořit a přidělat nějaké lešení či hrazdu na uchycení displaye. Po konzultaci se Zidanchamonem I. (který je bývalým majitelem mého zidanu), a který měl již v minulosti podobný plán na tuto ákcii, jsme usoudili, že zkusí masku nascanovat přes aplikaci do 3D modelu a následně se pokusí vymodelovat jakési držáky, které se uchytí na masku a na ně pak plexi, které bude v jiném úhlu a více narovnané, aby se tam ten display vešel. Modelování tohoto nebylo vůbec jednoduché, nascanovaný model sice vypadal hezky, ale nedalo se na něm nikde chytit žádná rovina. Takže to znamenalo zkoušky typu “pokus/omyl”. 

První výtisk dopadl na výbornou díry na masce Fidel trefil, takže se mohlo pokračovat dál. Další pokus vyšel též. Svízel přišel ve chvíli, kdy bylo třeba do těchto držáku nakreslit díry na trubku, která bude mezi nimi vytvářet již zmíněnou hrazdu na display. Kvůli nemožnosti chytit rovinu následný pokus nevyšel, ale jen o maličký kousek, potažmo úhel. Fidel to ale nevzdal (a za to mu patří velký dík) a poslední, čtvrtý a zároveň finální, výtisk byl na světě a krásně pasoval. Fakt super práce. Teď už jen počat, až se bude dělat servis v březnu a hodím to tam. 

Během února a března mi přišly všechny zbylé díly, pak už “jen” stačilo vymyslet, kdy se vše udělá. 

Kvůli již zmíněné časové tísni to vycházelo jen tak tak, jediný volný den na servis byl 26. března a max k tomu dopoledne 27. března před tím než odpoledne pojedu znovu pracovat do říše. 

Jednoduché, myslel jsem si, nemám toho moc, to je na pohodu. Víc jsem se mýlit nemohl. Problém nastal hned ze začátku, kdy jsme museli řešit přezutí pneu. Které za mě v mé nepřítomnosti vyřídil Král Zidan IV. krutý, za což mu velký dík patří. 

Jednoho večera po práci jsem v garáži přidělal horní padací rámy a rozebral předek na následné servisní operace. Další den jsme s Jimbem za malé asistence Willyho sundali kola aby to bylo připraveno na odvoz k přezutí. No sundání proběhlo na jedničku, ale zjistil jsem, že bude potřeba vyměnit řetězovku, což už taková pohodička není. Hned druhý den jsem ji u kamaráda Romana objednal a následující den byla doma ready. 

Nadešel den D 26. 3. 2025, velký servis. (31. 3. jsme měli nástup v Písku ve skladu Motoboxu – pozn. kronikáře.)

Přes den jsem sehnal a odjezdil ještě pár maličkostí jako šrouby atd…pak jsem na zadním kole vyměnil rozetu a sekundární ozubené kolečko, dál jsem musel čekat na Jimba, který měl dorazit k večeru, abychom nahodili přezutá kola, to se v jednom nedá. 

Když přišel, nahodili jsme kola, já natáhl a snýtoval nový řetež (díky Pepovi za půjčení nýtovačky) a mohl jsem pokračovat dál. Při výměně vzduchového filtru jsem zjistil, že ve filtrboxu se nachází jisté množství oleje, sakra tady je něco špatně. Po chvilce hledání v manuálu a googlení, jsem se uklidnil, že je to normální. Takže rychle filtrbox vylít, vytřít a usadit nový filtr.

Dál jsem se za velké asistence Krále Zidana IV. Krutého vrhl na kabeláž od přídavných světel, které jsem připevnil na horní padací rámy s kabely od CarPlay displaye. Již v tuto chvíli jsem věděl, že olej budu muset vyměnit až následující den ráno, poněvadž už bylo kolem půlnoci a sousedi by mi moc nepoděkovali, kdybych to tam naškrábnul a nechal zahřívat. Tudíž doděláváme vše ostatní a nakonec, abych si trochu následující ráno ulehčil práci, vypouštím starý olej, měním olejový filtr a nechávám vanu přes noc vykapat. Kolem 5 ráno máme hotovo. 

Tři hodiny spánku a vstávačka na výměnu oleje. Zavírám olejovou vanu nalévám nový olej. Když je hotovo, je třeba ještě zkontrolovat správnou hladinu oleje, k tomu je potřeba zidan nastartovat a nechat zahřát na provozní teplotu. Vytáhnu zidana před garáž a našrábnu ho, chytil na první dobrou. Ale jakoby předešlé dny nebylo problémů dost, tak najednou cítím benzín (ale ne ten spálený), rychle zidan chcípám a koukám, kde je problém. Nacházím povolenou sponu na hadici k čerpadlu, naštěstí není prasklá, stačilo ji jen trochu povolit, hadici více domáčknout a sponu zase utáhnout. 

Znovu startuji s pozitivním výsledkem, už čichám jen spálený benzín. Po zahřátí motoru dolévám olej na risku, parkuji a hurá do práce. Zidan je připraven na pondělí 31. 3. 2025, kdy nás čeká přesun do firmy Motobox v Písku. 

Zkušební jízda tedy bude jen jedna, a to ta do Písku. Takže doufám, že se vše povedlo a neobjeví se nějaký šotek.

V hmyzím hotelu byl naštěstí celou noc klid, žádné šustění ani švitoření se neozývalo. V pokoji bylo jako v prádelně, ale všechno včetně plachty místo závěsu v pohodě uschlo, sic s sebou vezeme každý cca 15 kg bláta navíc. Celou cestu z nás odpadávají obrovské kusy, jak se odlepuje z bot, stupaček, kufrů, kalhot, blatníků (tam toho je pořád nejvíc) a i z jiných částí zidana či zidanisty. Odhazujeme tak nepotřebnou zátěž.

Dnes jsme museli aspoň trochu dohnat sekeru, kterou jsme si včerejškem natropili. 

Naším hlavním cílem je Brezina, což je taková brána na Saharu. 

Pojďme si teď dát krátkou lekci ze zeměpisu. Alžírsko je největší zemí Afriky a zároveň 10. největší zemí světa, jeho rozloha je přes 2 miliony km čtverečních a je tak asi 30x větší než naše země. Jak jste si již mohli přečíst v minulých zideníčcích, od Středozemního moře jsme projížděli dlouhý pás hor, to byla část Vysokého Atlasu. Pohoří Atlas se táhne od západu Afriky Marokem, přes severní část Alžírska až do Tunisu. Prakticky přímo na něj navazuje poušť Sahara taktéž se táhnoucí od marockého pobřeží Atlantského oceánu (Atlantský se jmenuje právě díky pohoří Atlas, jelikož to tu bylo prý dříve než oceán) přes Alžírsko až k Rudému moři. V Alžírsku zabírá poušť asi tři čtvrtiny celé rozlohy této gigantické země. Sahara je svou rozlohou největší pouští světa, je převážně kamenitá a leží na ní několik vysokých pohoří. I Alžírsko má na ní svou nejvyšší horu Tahat, která měří 2908 m.n.m. 

Nejvyšší horu my však nedobudeme, je totiž moc na jihu země, kam se z časových důvodů bohužel nechystáme. Budeme se muset spokojit s menšími vrcholky pouštních pohoříček. 

Jak jsme zmínili, přímo na Atlas navazuje poušť, přímo proto, že jen co jsme před několika dny vyjeli nad 1000 m.n.m., zatím jsme se níže nedostali. Možná i to je důvodem rozmarů počasí, které zažíváme. Posledních 500 km jedeme víceméně po rovině stále někde mezi 1000 – 1500 m.n.m. Dnes jsme to dokázali a dostali se na samou hranici největší pouště světa. Všude navátý písek, na silnici cedule varující zidanistu před náhlou tvorbou písečných jazyků, cedule pozor ovce (těch je tu tisíce) střídají cedule pozor velbloudi (toho jsme zatím žádného neviděli), cesty vedou výlučně rovně, jen sem tam nějaká zatáčka. Okolo nich je nepřeberné množství vádí, neboli vyschlých koryt řek, které se velmi rychle dokáží naplnit při přívalových deštích.

Čím níže se dostáváme, tím více je krajina pustá, menší usedlosti jsou minimálně po 50 kilometrech, křižovatka dvou silnic mimo vesnici je zvláštním úkazem. Mnoho zlých jazyků tvrdilo a varovalo nás, že tu neseženeme benzín, nebo že je tu málo benzínek. My vždy děkujeme za jakoukoliv (i sebeblbější) radu, a proto se máme na pozoru, abychom měli v nádržích vždy benzín alespoň na 150 km. Už jsme zažili, že na benzínce měli jenom naftu, nebo že byla zavřená, ale obecně je tu benzínek zatím dost a většinou benzín mají. Místní přece na něco taky jezdit musí. Tankujeme tedy v každém větším městě. Benzínky tu provozuje společnost JP Naftal. Je to státní společnost, vlastněná matkou Sonatrach, jež je sedmým největším producentem ropy na světě a zároveň svou velikostí i vůdcem všech petrolejářů v Africe. Její benzínky prodávají produkty za jednotnou cenu v celém Alžírsku, takže se nemusíme honit za tou nejnižší. Jako kdyby to při ceně 5,70 kč za litr mělo nějaký smysl. Pořád nemůžeme uvěřit tomu, že plná nádrž je za stovku.

Dnešním cílem bylo městečko Brezina, okolo kterého je množství zajímavých “skalních” útvarů, jeskyň a leží uprostřed pravé nefalšované pouště. Kousek před ním se nachází stejnojmenné jezero, vodní plocha, která se v poušti jen tak nevidí. “Támhle zajedem za ty kopečky, kde nebudem vidět ze silnice a kvalitně se tam vycigáníme,” plánuje u mostu přes jezero Jimbo, zatímco Pírko překládá ceduli, kde píšou, že koupání je nebezpečné a zakázané. 

Oba velmi důkladně kontrolujeme předpověď počasí, jakož i povrch, po kterém jedeme za ty kopečky a už sedíme na židličkách s výhledem na hráz a těšíme se, jak budeme ze spacáku koukat na světelného smogu pusté vymetené nebe. Po hrázi chodí hlídač, tak snad nás nepráskne policajtům, neradi bysme se v noci odcigáňovali směrem na služebnu.

Čumila ještě máme přes včerejší karambol, pijeme kolu a kouříme “máčka” protože nejen, že jsme ještě velblouda neviděli, ale i ty cigára s Dromedárem jsou tu k nesehnání. Zítra se posuneme do Breziny a prozkoumáme poušť jak se patří. Počasí přeje, přestože je celkem zima, alespoň už svítí!

Stav tachometru 139 290 km

Najeto: 315 km

Počet dní abstinence: 4

Stav čumila: 1 l