Počasí nám celkem přeje, doteď bylo celkem hezky, jakmile jsme se trochu vzdálili od pobřeží, už se dala bunda vyměnit za armor. Dnes ráno po luxusní snídani v luxusním hotelu však začlo opět poprchávat. Letmým pohledem na radar je Chlef jediné místo v Alžíru, kde dneska prší, jako obvykle, když jsme tu my.
Do města Tiaret vedou jen dvě cesty, volíme tu delší, u které je dle radaru nižší pravděpodobnost deště. Po několika km poprchávání zjišťujeme, že to bylo asi jedno, svádíme opět závod s deštěm, opepřený tím, že závodíme na úzké cestě skrz hory. Dostáváme se až nad 1000 m.n.m. Výhledy jsou božské, přestože počasí nepřeje, je vidět desítky km daleko na všechny strany. Z interkomu se často ozývá “bojim”, protože slabý déšť ve spojitosti s prachem a pískem vytváří na silnici takovou mazlavou kašičku, se kterou si naše pneu nedokáží poradit. Výsledkem je, že když je jen trochu mokro, do každé zatáčky jedeme krokem.
Naštěstí se nám zdařilo tomu ujet a do města Tiaret dojíždíme už za sluníčka. Nacházíme se na obrovské pánvi s nadmořskou výškou okolo 1000 metrů, i když slunce svítí, je teplota kvůli větru tak tak akorát.
V Tiaretu hledáme nějakou restauraci, což je nadnesené slovo, tady se všechno děje ve fast foodech. Ale my bychom chtěli ochutnat něco typicky alžírského, třeba nějaký tajin se zeleninou. Už jsme tu najeli celkem dost km, zatím ale žádná typicky alžírská jídelna nebyla v dosahu. Všude samé kebaby, kuřata, grily… ne že by to bylo špatné, ale něco lepšího než grilované kuřecí kousky v bagetě by přišlo vhod. Tak snad se nám zadaří ještě více ve vnitrozemí, bereme za vděk pizzou. Číšník nevěřil, že si opravdu chceme každý dát velikost L, tvrdil, že je pro dva. “Na mě si nepřijdou,” bije se Pírko do prsou a už do sebe tlačí první kousek. Zvládl jí fakt celou, jen pár oliv nechal. Jimbo nechal kraje mj. proto, že byly plné taveného sýra. Nerozumíme tomu, proč prostě neudělají tajin, který musí umět a snaží se dělat něco na způsob pizzy, navíc jí krájí jako koláč.
Při výjezdu z města ještě neúspěšně hledáme obchod, kde by měli pivo. Proč pivo? Protože dnes když stavíme, okolo sebe v tom všudypřítomném bordelu se válí lahve a plechovky od jakéhosi ležáku. Vidíme je fakt často, tak je tu přece musí někde prodávat!
Zatím bez úspěchu, malé magaziny s potravinami jsou tu na každém rohu, ale obvykle v nich nic moc nemají, většinou jen pár trvanlivých potravin, vodu a ultrasladké limonády. Ale použitelného nic moc. Pivo už vůbec ne. Velký obchoďák jsme zatím za celou dobu potkali jeden.
Cestou ven Pírko hlásí: “Prosimtě zastav někde, von se chce vyfotit.” Na jeho úroveň totiž přibrzdilo vozidlo, ze kterého na něj spolujezdec halekal a posunkoval něco o focení. V africkém provozu není bezpečné dělat nic jiného než se plně věnovat řizení, a i to jde často dost těžko, takže Jimbo na nejblizším místě staví. Z auta vyskočí dva alžířané a hned, že se s námi musí vyfotit. Jeden ukazuje něco ve smyslu, že má doma nějaký slabší zidan a že jezdí po zadním. Pak se ptají kam jedem a zvou nás k sobě, že nás nakrmí a budem u nich spát. Jelikož máme deficit cigánění, s díky odmítáme.
To se povedlo asi 30 km za Tiaretem, v místě, které na mapě vypadalo aspoň trochu zeleně. Krajina je tu rovná, je odevšud vidět a najít aspoň nízké stromy nebo větší keře je dost složité. Proto si rovnou stříháme i první lehce offroad vložku někam doprostřed kopečků posetých keři. Po asi 8 km nacházíme místo, kde jsme trochu skryti z cesty (nevíme, jak budou místní reagovat, když nás tu objeví). Naštěstí tu nikdo není, sedíme tu už 2 hodiny a zatím projelo jen jedno auto, které nás snad nevidělo. Uvidíme, jak to bude vypadat ráno. Hlavně ať nás v noci neprobudí déšť.
Pomalu se posouváme směr Sahara, tam nás snad déšť nečeká. Čumila pořád máme, možná dneska lehoulince začumí, musíme ale šetřit.
Stav tachometru 138 936 km
Najeto: 214 km
Počet dní abstinence: 2
Stav čumila: 1,5 l
Jimbovo technické okénko, aneb jak připravoval zidana na cestu na jiný kontinent:
Když se cesta začala plánovat, což bylo na podzim loňského roku, věděl jsem, že je třeba udělat velký servis. Krom toho, že od koupě jsem nic moc velkého na zidanu nedělal, na Ukrajině mi začala mírně prokluzovat spojka, čímž bylo jasné, že zidan musí pod kudlu. U BMW R1150GS je suchá spojka, jakou mají třeba auta, a když se někdo rozhodne, že jí vymění, zidan se musí doslova rozpůlit, jelikož v Říši tyto motocykly stavěli tak, že udělali motor a okolo něj postavili všechno ostatní. Má to mnoho nesporných výhod, ale velké servisy se dělají opravdu blbě. Z toho důvodu jsem usoudil, že nejsem dostatečně kompetentní osoba, která by se do toho měla pouštět a na tuto fachu najal GS experta. Zadání bylo jednoduché: tady máš zidan, koukni na něj, zkontroluj všechno, co můžeš, a pak mi řekni, co všechno je potřeba udělat. Sám jsem věděl, že kromě provozních kapalin je třeba kontrola brzdového ústrojí, podvozku, pérování, seřízení motoru a s největší pravděpodobností i výměna spojky. Taktéž jsem usoudil, že ten loni do Albánie na rychlo dovezený startér, který na sobě neměl ani žádný štítek a vlastně nikdo neví, odkud pochází, bude třeba pro jistotu taktéž objednat nový. Všechny tyto požadavky GS expert kvitoval, zidana rozpůlil a jednoho večera začátkem března mi zazvonil telefon, zrovna když jsem byl na veletrhu zbraní v Norimberku.
Bylo to nějak takto:
GSe: Čau, sedíš?
J: Čau, ne proč?
GSe: Tak si sedni.
J: Ježiiiš, proč, nesedim, stojim, co se děje?
GSe: No nikam nejedeš.
J: No tak to teda jedu.
GSe: Máš v háji převodovku. Zřejmě tou nehodou, která se ti stala předloni v Albánii, jak tě napálil ten Mercedes, tak se uvolnilo uložení kardanu ve skříni převodovky a šroub s čepem, který v ní kardan drží je, úplně na volno. Závit v převodovce skoro neexistuje, je vykloktaný takřka do hladka. Divím se, že jsi od té nehody najel tolik (cca 12000 km). Nevím, jestli to dokáže někdo opravit, ale s timhle bych rozhodně nikam nejezdil. To když upadne, tak ti upadne kardan i s kolem.
J: Jedu i kdyby trakaře padaly, až se vrátím, stavím se a podíváme se na to. Kardan i se zadním kolem oddělit za jízdy fakt nepotřebuju.
Z toho jsem si střelu hlavou neposlal a ihned roztočil kola shánění. Po několika telefonátech a rozeslání fotek expertům na slitiny různých charakterů jsem usoudil, že jediné možné řešení bude výměna celé převodovky. Našel jsem jí skladem u jakéhosi Poláka, jenž ji po objednání celkem rychle odeslal. Naštěstí to ještě nebyla tak drahá sranda a za tři dny už byla u GS experta na expertýzu a případné namontování. Vše se zdařilo, jen se nikdo do té skříně přirozeně nekoukal, takže než jsme s Pírkem vyrazili do Písku odevzdat zidany Motoboxu, neměl jsem šanci s ní najet víc než 40 km. To ale fungovala dobře, tak věřím, že bude fungovat dál. Už máme nyní za sebou několik stovek kilometrů a zatím se zdá, že šlape. Jednička malinko hvízdá, ale to pokládám za normální, byť ta původní to nedělala. Před cestou do Písku jsem ještě musel udělat několik malých úprav, jako např. vyměnit startér za adorovaný kus z e-shopu, kde píšou, že to není žádné bláto, ale je to jediný výrobce, který nemá žádné reklamace, pak namontovat tlačítka na zapnání a vypínání navigace a přídavných světel, upravit kabeláž, vyměnit pneumatiky za trochu více Afrika-friendly a mohlo se vyrazit. Trubkový nástavec na padáky pro držák navigace musí počkat, ten jsem ještě udělat nový nestihl, ten zatím stále drží na hadcových sponách. Držte mi palce, ať to tak všechno zůstane.
