Slunce probudilo naše cestou znavená těla v přístavním městě Orán, do kterého jsme se po nočních peripetiích dostali.
Po takřka evropské snídani a nutné očistě jsme si sečetli, co je potřeba v dnešním dni zařídit. Dlouhé zpoždění naší bárky nám způsobilo nejenom finanční potíže (neplánovaný hotel, jídlo a pivo v Almérii, problémy s hotelem v Oránu), ale okradlo nás fakticky o více než jeden den, protože všechny potřebné věci jsme měli v plánu vyřešit v průběhu dne včerejšího, který jsme ale strávili na lodi.
Zidani potřebovali vyměnit eura za Alžírský Dinár, což se podařilo hned ráno u snídaně s majitelem hotelu, který nám dal velmi příjemný kurz 1 € / 200 DZD místo oficiáního kurzu 1 € / 150 DZD.
Dále bylo třeba mírně přeplánovat cestu, protože zpoždění je čára přes rozpočet, dostahovat offline mapy, a hlavně se v nové zemi trochu rozkoukat. Radim měl větší problém, neměl s sebou žádné valuty jako my, takže potřeboval vybrat z bankomatu. Na recepci mu poradili, kde by to mohlo dopadnout, a protože to bylo blízko, tak vyrazil pěšky. Nebudeme spoilovat, jistě to brzy zveřejní na svých sociálních sítích, ale když se vrátil, vyprávěl bizarní příběh o jízdě zadarmo autobusem, do kterého ho posadil nějaký policajt, co řekl řidiči, že Radim je policajt z Jugoslávie, co potřebuje pomoct a v cílové stanici si ho zase jiný vyzvedl. Bohužel se vrátil s nepořízenou. Bankomat mu nevydal peníze, protože nemá VISA kartu. Sedl tedy na zidana a jel o kus dále do banky poblíž francouzského konzulátu, která by mu snad mohla pomoci. Jimbo mu před tím nabídl, že když to nedopadne, může mu zkusit vybrat ze své VISy, protože cestovatel přece musí pomoci bližnímu svému, když je v nesnázích. Tuplem krajanovi.
Bohužel se nezadařilo, takže za nedlouho Jimbovi zvoní telefon s prosbou o pomoc. My v tu chvíli ještě seděli u hotelu, dostahovávali mapy a plánovali cestu. Za nedlouho Radim dorazil zpět a krom zážitku s nekompatibilními bankomaty nám sdělil, že ho zastavila místní policie a zlý policajt po něm chtěl místní povinné ručení. Naštěstí tam s ním byl i hodný policajt, se kterým se dalo domluvit a pustili ho bez větru v peněžence. Stejně by jim neměl jak zaplatit, že.
Co se pojištění týče, v Alžírsku neplatí naše evropská zelená karta. Jimbo o tom mluvil už před příjezdem do země a měli jsme za to, že to bude fungovat třeba jako v Kosovu. Tam člověk přijede na hranice a pro úspěšné přejití je třeba, aby si v okýnku koupil pojištění. Jinak jej do země nevpustí. Včera to ale bylo jiné, hraničních kontrol jsme měli za sebou okolo 10, možná 15. Asi to bylo málo, protože ani na jednom místě, kde jsme ukazovali pas, nikdo o pojistce nemluvil. Tedy, i kdyby mluvil, stejně bychom mu nerozuměli, ale původně jsme očekávali, že v případě, že to pojištění bude nutné, nepustí nás dál dokud si ho nekoupíme. Podle všeho to na hranici má běžně jít koupit. Těžko říct, jak se stalo, že nás z celnice bez něj propustili. Jestli to bylo tou švandou s celníky, nebo jestli si opravdu mysleli, že jsme chamdula. Faktem však je, že pojištění nemáme a zjevně je třeba jej mít, protože se nechceme dostat na druhou stranu barikády, Radim to z nás ví nejlépe. Letiště Bratislava dle Alžírské vězeňské služby poznat nechceme.
Pírko se šel zeptat na recepci hotelu s překladačem, což od nynějška bude asi náš nejlepší přítel. Recepční sice moc nevěděla, ale poradila jedinou kancelář pojišťovny v Oránu.
Plán na začátek dne byl tedy daný: zajet vybrat peníze z karty pro Radima, a pak se přesunout na pobočku pojišťovny SAA Assurance Oran (lokace: https://maps.app.goo.gl/Y9qxA99gx1Ex5bGm7), kde snad pojistíme zidany.
Otřesnou cestou ve špičce městem, kde neustále skáčou pod kola lidé, neexistují snad žádná pravidla silničního provozu, auta na červenou stojí občas, motorky nikdy a mezi tím vším se motají chodci, jezdci na elektricých koloběžkách nebo sociálně slabí žebrající o niklák, se dostáváme až k bankomatu Société Générale Algerie (zde: https://maps.app.goo.gl/EMnw7U9WpdBEHhaf6), která je součástí skupiny bank s naší Komerční Bankou.
Jimbo zkouší první kartu (mBank), bankomat hlásí chybu R2974. Nacházíme se ale v takové “bankovní” ulici, Jdou tedy s Radimem k jiné bance, tam taky nejsou úspěšní, protože bankomat hlásí, že karta je neplatná. Pokračují dále, kde Jimbovi bankomat taky nedá nic a jako bonus sežere kartu jinému dinárůchtivému zákazníkovi. Jimba tedy napadlo, že zkusí ještě druhou VISu, tentokrát od Monety. Jdou to zkusit zpět do Alžírské KB a světe div se, na poslední pokus jsou úspěšní. Takže ne na všechno ostatní je tu Mastercard! Radim nebude muset začít žebrat na ulici (např. prodávat kapesníky jako malé děti), ale bude si užívat Afriku do sytosti!
S úspěchem se vrací k Pírkovi, který se mezi tím stal atrakcí pro místní, fotí se s ním a místní security od něj vehementně odhání netáhla, co chtějí drobák (asi jim nejde vybrat z bankomatu).
Další zastávka pojišťovna byla lehce nalezena, přestože jsme stále ohrožováni např. autobusy, které nezastavují, pouze přibržďují v malých uličkách, a protože jedou s otevřenými dveřmi, lidé z nich vyskakují úplně jak smyslů zbavení.
Pojišťovák k našemu úžasu mluví anglicky, což významně zrychluje celý proces (i tak jsme tam asi hodinu a půl). Ke každému zidanu vypisuje asi 4 papíry, všechny musíme podepsat, potřebuje k tomu řidičák, techničák a v minulém zideníču zmíněný dokument z hranic. To si všechno okopíruje a musíme to znova podepsat. Že to Jimbo podepisuje za Pírka, který hlídá u zidanů mu je úplně jedno, prý to nerozlišují. Zasekl se jen dvakrát, nejdříve bylo potřeba mu vysvětlit problematiku našich skupin řidičského oprávnění, a pak u každého zidana potřeboval vědět, jaký má výkon v koních. Ale ne jen tak v ledajakých koních! Údaj v kilowattech mu nestačil, takže googlíme, kolik má Radimova Honda koní. Po sdělení čísla 90 se pojišťovák div nevyděsil, protože je to moc a zeptal se, jestli jsme tu na nějaký special event, nějaké závody. Po negativní odpovědi se uklidnil a papíry vypsal. Pak se situace opakovala u Jimbova zidana, ten má jen 85 koní, což je taky moc, takže pojišťovák napsal u všech číslo 8, což jsou prý jiné koně, než ty, které mu hlásíme. Neprotestovali jsme, pojištění stálo 1750 DZD, což je necelých 10 EUR, je na měsíc a my ho prostě jenom potřebujeme mít. Tak máme všichni štos papilrů dokládajíci nějaké nejvyšší pojištění strvrzeno našimi dozajista pravými podpisy.
Už bylo po poledni a my chtěli pryč z tohoto města konečně něco zažít! Teda ne, že bychom toho zatím zažili málo, ale zážitky se začaly stávat trochu monotematickými. Radim seznal, že dnes do 500 km vzdáleného hlavniho města už nedojede, takže spolu strávíme ještě nějaký čas. Dohodli jsme se, že pojedeme po pobřeží směr hlavní město a vzhledem k pokročilé hodině si najdeme ubytování ve městě Mostaganem. Vede do něj dvouproudá silnice, na které se dá jet okolo 100 km/h, nemá špatný povrch, jen občas horší účastníky dopravního provozu. Hned za městem potkáváme první fabrku na zpracování ropy s ikonickým komínem, kterému šlehají plameny z vrcholu. Následně podél moře dojíždíme do zmíněného města, krátká zastávka na jídlo u fast foodu, odmítnutí místních malých holek žebrajících o almužnu a hledáme ubytování.
Nechceme opakovat naši zkušenost ze včerejšího dne, takže si najdeme ubytko (Google, Mapy, Booking…) a jedeme se tam podívat. Zkusíme se domluvit na místě s majiteli bez Bookingu.
Čtvrť je plná novostaveb, většina sice není ještě dostavěna, ale barva kůže obyvatel i stav jejich domů napovídá, že by to mohla být bezpečná lokalita i přes drzé děti neustále nám šmatající po zidanech.
Na místě však nikdo z ubytování není, tak se ptáme okolostojících lidí a okamžitě se stáváme atrakcí. Postávají okolo nás hloučky dětí a dospělí se nám snaží ze všech sil pomoct, hledají kontakt na majitele, volají mu, aby sem přijel, že tu má ubytováníchtivé hosty.
Nejvíc nám pomáhá cca 16letý klučina, který mluví nejlépe anglicky ze všech lidí, které jsme tu zatím potkali. Majitel pořád nepřijíždí a když už máme v plánu to vzdát a jet hledat něco jiného, přiřítí se a podává ruce na všechny strany. Anglicky neumí, a tak klučina opět nastupuje na scénu a vše domlouvá. Výsledkem je cena 9000 DZD, tedy asi tak 1000 kč za celý apartmán se dvěma ložnicemi, obývákem, kuchyní a balkonem, ze kterého je vidět na moře. Problém je však uskladnění zidanů, dům má sice dvě garáže, ale prý jsou v nich auta. Hrdě přispěchá zámožný soused odnaproti, který byl také součástí našeho uytovávání a nabízí, že můžeme nechat zidany u něj na dvorku. Fakticky spíš na krytém zápraží jeho haciendy. Ráno sice odjíždí brzy, ale nechá nám odemčenou bránu, abychom si mohli zidany vzít až budeme odjíždět.
To, co se tady dnes večer stalo je fakt neuvěřitelné. Za normálních okolností bychom měli smůlu, ale díky několika naprosto cizím lidem, kteří kromě jednoho z toho vůbec nic nemají, spíme v supr bytě. Sice není uklizený a chybějí peřiny, ručníky i toaleťák, ale s tím si umíme poradit. Stačí se nepřikrývat, nemýt a nekakat.
Zítra se cesty Zidanů a Radima pravděpodobně rozejdou, on pojede směr hlavní město a my, kdo ví, asi se budeme motat ještě někde v přírodě, možná zkusíme nějaké cigánění a budeme se asi posouvat blíže poušti.
Pivo nemáme, mít ani nebudeme. Víno jsme zatím nesehnali, ale je na prvním místě našeho seznamu, takže to na nás lehce čumí. Těžko říct, co budeme dělat za pár dní.
Stav tachometru 138 512 km
Najeto: 101 km
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 1,9 l a klesá
Vzdělávací okénko v sekci komentářů:
Ten komínek s plamínkem se nazývá fléra a slouží ke spalování přebytečných plynů z rafinerie, aby neunikaly přímo do ovzduší.
Dekujeme za obohaceni!