Algeria 2025, Jour 2: Výlet do Británie

Ráno bylo trochu složitější, ale to už tak bývá když to večer moc čumí. Checkout z kempu do 12:00 jsme tak tak stihli a vydali se na cestu do Commonwealthu.

Gibraltar sousedí pouze se Španělskem a Středozemním mořem. Je to ministáteček pod nadvládou britského impéria o rozloze 7 km čtverečních, kde žije cca 33000 lidí. Mají tam úplně všechno: národní park, bunkry, kostely, přístav, spoustu benzínek, mešitu a dokonce i letiště s do moře uměle prodlouženou přistávací a vzletovou dráhou. Skrz letištní plochu ještě do nedávna vedla silnice, kterou vždy při vzletu/přistání letadla uzavřeli závorami. Dnes už ale mají vybudovaný tunel, takže přes letištní dráhu se dá jít pouze pěšky. Číhali jsme na letadlo, které jsme nakonec viděli jen z dálky, ale alespoň se nám podařilo na plochu na chvíli vlézt.

Odkaz kolonizátora je patrný všude, sice se po silnici jezdí vpravo, ale nechybí doubledeckery, červené telefonní budky, ikonické poštovní schránky, mluví se převážně anglicky a platí zde Gibraltarská libra, která má podobný kurz jako ta britská. A taky tu místo křižovatek mají kruháče, leckteré je třeba projet nékolikrát kvůli přehršli dopravních omezovačů – kuželů, plůtků a jiných retardovaných zábran.

Zidanské duo se vydalo kolonizovat Tarikovu skálu, avšak netušilo, jak složité to bude. V první řadě jsme nevěděli, kde zaparkovat a nechat své věci. Zkoušíme hotel poblíž stanice lanovky, zda by nám nenechali zidany někde v garáži, avšak člověk na recepci k našemu údivu nemluvil anglicky. Tam jsme nepochodili, Pírko se šel zeptat k lanovce, jestli se to nedá nechat tam, ale ani tam jsme nebyli úspěšní. Nakonec jsme zjistili, že zaparkovat můžeme pouze na místech pro zidany určených, ta byla ale úplně plná. Obsluha lanovky Pírkovi taktéž sdělila, že čekat na lanovku budeme cca hodinu. A to samé i nahoře pro cestu zpět. Už proto, že vstup stojí cca 50 liber na osobu, chtěli bychom tam vidět všechno – národní park, opice, které až jednou vymřou, GB bude muset území navrátit Španělsku, ale i tunely, vistutý most a lávky. Prostými počty jsme usoudili, že krom toho, že nemáme kam dát zidany, stejně bychom to všechno neměli šanci stihnout. A tak jsme zmizeli po anglicku. Na Gibraltaru je ale víc věcí k vidění, třeba Afrika z jeho nejjižnějšího bodu – Europa Pointu. Jeho návštěva byla tedy povinností, dominuje mu krásný maják z roku 1841 a hned vedle je pěkné dělo a bunkry, jako ostatně všude v širokém válkami zužovaném okolí.

Jenom ta mešita to trochu kazí, ale bereme to jako trénink na Alžír.

Zidani mají samozřejmě v každé nově navštívené zemi povinnost sehnat MPZtku, tedy samolepku s mezinárodním kódem země. Objeli jsme snad všechny benzínky a ptali se po všech čertech, i v letištní hale a místním obchodě s potravinami jsme byli, avšak nikde jí nemají. Přitom skoro všechna auta jí nalepenou mají. Všichni nás posílají do jakési prodejny autodílů, ale je neděle a ta má zavřeno. Opouštíme zemi tedy s nepořízenou. Překvapilo nás, jak je tu levno – benzín litr za libru, cigarety za 6 a litrovka finské za 6,90. Když se teda bude chtít někdo z čtenářů točit autem, chlastat a kouřit, tady to půjde dobře.

Nutno podotknout, že místní architekti jsou fakt mistři. Využijí každý centimetr plochy z těch 7 km, všude jsou tunýlky, domy na skále a vše je přísně podřízeno omezenému prostoru.

Všude to na Gibraltaru vypadá, že Europa Point je nejjižnějším bodem Evropy, ale my víme, že to tak samozřejmě není, tím je Isla de la Las Palomas u města Tarífa, do kterého jsme se vydali. Po cestě jsme se projeli gigantickým přístavem v Algecirasu, odkud odjíždějí trajekty do Maroka. Cestou na nás mává a řve nějaký nahaněč, co si myslí, že kdyz je v přístavu zidanista, musí zákonitě shánět transport přes úžinu. Skočil nám do cesty, vysvětlit si to nedal, tak jsme ho objeli.

Cestou se zase začalo trochu kazit počasí, a tak bereme v Tarífě hostel, který má i garáž na zidany s tím, ze na nejjižnější bod půjdeme pěšky. Celý den je hezky slunečno, chtěli jsme cigánit, i nějaká místa jsme na mapě našli, ale tady to není moc cigánění friendly kraj. Je tu spoustu národních parků a obecně je to zakázané, tak radši nebudeme provokovat.

Bohužel však celý nejjižnější ostrov je jedna velká pevnost, která není přístupná a je nutné si objednat prohlídku. Nicméně je to ostrov, který je k pevnině připojen krátkým mostem, za kterým je zavřená brána. Takže na nejjižnějším bodu pevninské Evropy jsme fakticky byli. Ještě tam zkusíme skočit zítra ráno, ale moc nadějí tomu nedáváme. Krom toho, že je ostrov nejjižnějším bodem, také se tu ze Středozemního moře stává Atlanský oceán.

V Tarífě jsme se ale nachomýtli k zajímavé události – nějakému křesťanskému klání. Celým městem procházejí průvody různě oblečených lidí, mají i svou kapelu žesťových nástrojů s bubeníky a vprostřed nesou obrovskou věc s Ježíšem. Jdou strašlivě pomalu (teď je 23:00 a stále tu obcházejí), pořád se zastavují a lidé okolo se dotýkají té věci s Jesusem a pak se vždy pokřižují. Vpředu průvodu jdou lidé v kápích, jak kdyby patřili k nějakému místnímu kukluxklanu. Netušíme, co je to za bizárek, ale asi to bude mít spojitost s Velikonocemi.