Algeria 2025, Jour 14: Zkušební start

Včera jsme vám záměrně zamlčeli jednu věc. Nápovědou byla fotka s kartami a vynulovaný počet dnů abstinence. JIž od nás víte, že máme malý quest – sehnat v Alžírsku místní alkohol. Když jsme se vraceli od baziliky, dostali jsme tip od domorodce, kde by se asi dalo sehnat něco krapet vostřejšího než je Coca cola a Tonic s příchutí granátového jablka. Schválně, kde byste hledali v islámské zemi prodejnu alkoholu? Správně! Přece u kostela!

Bazilika totiž není jediný kostel v Alžíru. Mají tam ještě Cathédrale du Sacré-Couer. A okolí této katedrály je místo zaslíbené. Jdeme si tak od stanice metra na lokaci, kterou nám hodný obyvatel doporučil, když tu Pírko vykřikne: “Hele, tady maj chlast!” Ještě jsme ani nedošli tam, kam mapa ukazovala a mezi obytnými domy se to najednou tak zvláštně hemžilo. Všude okolo klid, ale před malým zapadlým krámkem pod úrovní chodníku byl šrumec. Uvnitř se nachází pult a před ním asi 4 metry čtvereční místa pro zákazníky, je tam asi tolik místa, jako v narvané lanovce od památníku.

Za pultem běhá asi 8 prodavačů a snaží se co nejrychleji vyplnit všechny tužby chlastuchtivých arabů. Uvnitř se všichni překřikují, peníze lítají hlava nehlava, hlavně být rychle vevnitř, urychleně dostat co potřebuju do černého neprůhledného pytle, zaplatit a rychle ven. Tak to totiž Alláh neuvidí a budu v pohodě.

Do tohoto bizáru jsme vešli my, vůbec se do něj dostat byl problém přes vstupující a vystupující lidi. Chvíli sledujeme, jak se vlastně dostaneme k pultu a hlavně co si objednáme. Mají tu všechno – od klasického západního tvrdého alkoholu přes alžírská vína až po alžírské pivo. Ano, v Alžíru i vaří pivo sic pod taktovkou Heinekenu. Mezi tím obsluha ukojila potřeby asi 30 lidí. Průměrně tam zákazník nestrávil ani minutu. Pírko se záhadně probojoval k pultu a snažil se upoutat pozornost prodejce. Ten se po chvíli uklidnil, pořád distribuoval chlast zákazníkům, ale už Pírka poslouchal. “Vem všechno, na co máš sebou prachy,” zněl z davu v povzdálí (ani ne metr od pultu) Jimbův hlas. Pírko se tak nejrychleji jak jen to šlo vyptal prodavače, kolik co stojí (ceny u flašek napsané nebyly), které z vín či piv je alžírské a následně sdělil objednávku: 12x Tango, 12x Fiesta, 2 tamty červený a 2 tamty bílý. Prodavač všechno sbalil úhledně tak, aby nebylo možné poznat, co se v černém pytli nachází a bylo hotovo. Cenovka asi 10 000 DZD (něco přes litr).

Chápeme, že pro člověka, který je zvyklý, že si skočí do Lidlu, tam si vezme co potřebuje a normálně zaplatí, je tohle shánění úplně nepředstavitelné, ale pro nás to byl svátek! Proto i chápeme, že jste včera v zideníčku neregistrovali fotku piv, pro lidstvo to byl malý krůček, ale pro nás skok jak kráva!

Večer jsme tedy zapili žal nad oholeným setrvákem: každý jsme vypili 2 piva a spát šli pod obraz. Zbytek se chladí v hotelové lednici, kterou využíváme na 100 %. Před usnutím Pírko nalajnoval plán na další den: “Zejtra vyzkoušíme nastartovat zidan a můžem se krásně namrdat přes den.”

Dneska toho v plánu moc nebylo. V první řadě bylo třeba vyzkoušet, zda je možné Jimbova zidana roztlačit studeného. Po snídani ještě chvíli poleháváme na postelích a okolo poledne tlačíme zidana z garáže. Člověk by neřek’ jak je těžké ho vytlačit ze sklepení na silnici. Vedle hotelu je malý kopeček, při rozjímání na posteli jsme si udělali plán: vytalčíme ho nahoru, pustíme ho dolů, Pírko bude vší silou tačit, Jimbo se bude odstrkovat a ve vhodné chvíli se zařazenou pětkou pustí spojku. Před tím natlakuje čerpadlo a přidá trochu plyn, jako při startování klasickým stylem. Nebudeme vás napínat, nepovedlo se to ani na 4. pokus. Leje z nás jak z konve, sedíme pod kopcem a snažíme se plán vylepšit. Mezi tím jsme opět atrakcí pro obyvatele a zaměstnance z hotelu. Ti velmi rychle pochopili, že máme problém a aniž by se na něco ptali, začli ho řešit. S hlavou v dlaních sledujeme, jak okolo nás chodí dva alžířané, prohlížejí si zidan a volají po všech čertech, aby nám pomohli, aniž o to byli požádáni. Tohle by se u nás asi nestalo, doma si každý hledí svého písečku a ostatní ho nezajímají. Čest výjimkám! Nakonec oběma Jimbo ukázal, v čem je problém. Sice jim moc nerozumíme, ale posunky se dozvídáme, že je víkend (pátek) a že je to moc složitá oprava. Bohužel nic, co bychom dosud nevěděli. Jimbo se ptá jednoho z nich, jestli nezná někoho, kdo by ho hodil i se zidanem do Oránu. Odtahovka se řekne depannage, prý to není problém, někdo se najde a bude to maimálně za 100 EUR. Přecijen je to 450 km. Ze zoufalosti jsme vylepšili plán: zkusíme to na čtyřku, Jimbo nechá spojku trochu klouzat a uvidíme. Když to nevyjde, tak začnem řešit depanáž. Dokázali jsme to! Zidan odmítavě naskočil. Jimbo ho jel projet po okolí, aby se zahřál a teď se budeme doufat v Alláha, aby to zítra zařídil a my mohli odjet směr Orán.

Šťastní se jdeme převléct, objednáváme skrz recepci taxík, aby nás dovezl ke gigantiké mešitě, do které jsme včera nešli. Recepční říká, že dlouhé kalhoty nepotřebujeme, kdyby to bylo nutné, tak nám tam prý půjčí hábit. Taxík stál 250 DZD (asi 30 kč) a recepční ho objednal přes africký Uber, který se tu jmenuje Yassir (tady máte odkaz na appku, ale bude vám k ničemu, protože jak jsme na zpáteční cestě zjistili, je k registraci třeba alžírské telefonní číslo: https://apps.apple.com/cz/app/yassir/id1239926325?l=cs).

S těmi taxíky je to všude na světě stejné, první, který nás včera vezl k bazilice, chtěl 1500 DZD (200 kč), druhý, který nás vezl domů s pivem a vínem chtěl za trojnásobně delší cestu 1000 DZD a přes appku chce 250 DZD. Prostě klasická drožkařská ojebávačka.

Velká alžírká mešita, Džamáa el-Džazair, je největší mešitou v Africe a zároveň třetí nějvětší mešitou na světě. Před ní už je jen ta v Mekce a Prorokova v Medině. Stavěli ji číňané v letech 2011 – 2019. I kvůli ní odstoupil tehdejší alžírský prezident, neboť mu bylo odpůrci vytýkáno, že utrácí nesmyslné peníze za nesmyslné megalomanské stavby a že by peníze měly směřovat jinam. Mešita má rozlohu 400 000 m² a pojme celkem 120 000 osob. Její minaret má 37 pater, měří 265 metrů a je nejvyšší na světě. Tahle nesmyslně gigantická zbytečná stavba má pod sebou podzemní parkoviště pro 7000 aut! My si jí nenechali ujít, bosí procházíme modlitebním sálem, jehož podlahu v celé rozloze 20 000 m² pokrývá zdobený koberec.

Nad ním visí obrovitánský lustr, zavěšený ze 70 metrů vysokého stropu. Lidí tu vzhledem k velikosti stavby moc není, ale co nás opět udivilo, je míra islámské indoktrinace. Chodí tu skupiny dětí všech věků, zřejmě školní zájezdy, učitelky jim ukazují co dělat a dávají přednášky. Dětem je to úplně jedno, chtějí si hrát, honí se po podlaze, válejí se po zemi a učitelky je okřikují. Cpát náboženství do hlavy pětiletým dětem už nám přijde moc. V sále jsme svědky toho, kterak zřejmě otec, klečíc nad svým cca dvanáctiletým postiženým synem, bere do rukou jeho hlavu a doslova s ní mlátí o koberec. Hoch z toho nebyl nečekaně vůbec nadšen. Mírně znechuceni jsme si umyli nohy, není bez zajímavosti, že záchody tu skoro nejsou, zato kohoutků na mytí nohou je tu stovky.

Zpět do hotelu jsme jeli tramvají, protože taxi objednat nešlo a žádné okolo nejelo.

Pivo máme, víno taky, koupili jsme pistácie z Lidlu (asi dovezené ze Španělska, protože takové obchody tu nejsou) a plesnivý sýr, dneska budeme degustovat. Začneme asi bílým a uvidíme.