Dnes je prý národní den bez spěchu. My k tomu máme jediné: ještěže není mezinárodní.
Ale všechno hezky popořádku. Snídaně v luxusním hotelu byla fakt luxusní. Člověk se stále učí novým věcem. Tohle spaní po hotelech není naší silnou stránkou, pořád si ze zidana bereme na pokoj moc věcí. Bojíme se, že nám ty smradlavé ponožky někdo ukradne. V domovině je to asi nutnost, ale tady, když parkujeme na hotelovém parkovišti se, zdá se, bát nemusíme. První noc v Oránu jsme šli s věcmi na dvakrát, ale teď už to zvládáme jen s taškou přes rameno. Samotný odjezd tak už není moc časově náročný.
Dochází nám prachy, teda ty jejich, tvrdou euroměnu pořád máme. Na recepci hotelu nám nechtěli dát o moc lepší kurz než v bance, a proto vedla první cesta do centra města s tím, že nám někdo někde vymění lépe. Ale ouha! Nikdo ty europrachy nechce! Po hodině hledání veksláka s místními bony jsme to vzdali, nakoupili v obchodě s tím, že na hotel dneska potřeba peněz nebude, protože máme v plánu cigánit někde na půli cesty do hlavního města.
Cesta na sever je sice stále pouští, ale většinu cesty má dva pruhy, objíždí vesnice a jezdí se na ní ctd. Taková dálnice, ze které když chcete odbočit doleva, prostě projedete mezi svodidly, zastavite uprostřed a čekáte, až všichni závodníci projedou, abyste dva protisměrné pruhy přeťali kolmo kýženým směrem. Stejně tak je to i při nájezdu, jen v obráceném gardu. Dále vás na silnici mohou překvapit zpomalovací prahy, kruhové objezdy nebo třeba stádo koz či velbloudů.
“Hele velbloudi!” Jásá asi po 100 km Jimbo do interkomu. Vlevo od dálnice si to štrádovalo stádo asi 20 kousků. A zrovna v místě, kde byla přerušena svodidla kvůli odbočení do vesnice. Jako rodilí alžířané obrátili jsme zidany do protisměru, jeli chvíli po straně silnice a vjeli do kamenité pouště honit jednohrbce. Pěkně jsme si je z místa odkud by se už zidan nevyhrabal prohlédli a jali se pokračovat dál. Když tu se při startu z Jimbova zidana ozvaly hrozivé rány. Zidan nenastartoval, naopak se resetovaly budíky a odpojila všechna elektrická zařízení. Není jich tam sice mnoho, ale poznat to je podle toho, že se resetuje hi-tech infotainment roku 2004 – hodiny pod ukazatelem teploty a paliva. Jako kdyby se na chvíli odpojila baterka.
Na druhý start už bylo vše ok, tak jsme tomu dále nevěnovali pozornost. Tedy až do chvíle, kdy chtěl Jimbo nastartovat po dobráni pohonných hmot v nedaleké vesnici.
Hrůzu v Jimbových očích nelze slovy popsat. Od startéru se ozývalo mlácení, skřípání, jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola a zidan nestartoval. Tento zvuk oba dobře známe z loňské tour, proto ta hrůza v očích Jimbových. Zidan byl odtlačen od stojanu, proběhlo standardní modlení, aby to do háje zas nebyl prasklý domek startéru a Jimbo už zkušeně započal demontáž.
Na první pohled vypadá startér v pořádku, sakra aby taky ne, když je to úplně nový kus, co má najeto sotva 2000 km a prodejce tvrdí, že je to jediná značka, co se nereklamuje. Letmým pohledem do díry po startéru ale zjišťujeme větší problém. Setrvák má ojeté a ulámané zuby. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Tohle už nenastartuje. “Doprdele proč? Proč? Kdybych na ten setrvák nekoukal, kdybych ho kurva nezkoumal, když jsme měnili spojku a zidan byl na dvě půlky. Před 2000 km byl v pohodě!” Lamentůja Jimbo.
Napadá nás otočit motorem, aby se i setrvák o kus otočil, třeba to pak startér zvládne.
Nezvládnul. Chrčí v tom dál, akorát jinak. Nakonec už ani nechrčí a je slyšet jen jak se startér točí. Ozubené kolo na pastorku je ale taky trochu ojeté, asi to bude první reklamovaný kus.
To nám v naší situaci teď, uprostřed pouště, fakt nepomůže.
Možnosti došly. Jiný startér na vyzkoušení Jimbo nemá, stejně by to ale vzhledem ke sjetému setrvačníku asi nepomohlo. Tak to roztlačíme. Na pětku se to při třetím pokusu povedlo, zidan je nastartován.
Na rychlo měníme plány, z cigánění sešlo a rozhodli jsme se svést závod s časem a dojet co nejrychleji do Alžíru, hlavního města Alžírska. Jestli se podaří něco vyřešit, tak jedině tam. Jediný problém je, že je po druhé odpolední a do kapitolu je to ještě asi 500 km. Máme už asi 100 km za sebou, slunce pálí, takže úplně fresh už taky nejsme. “Když za to vemem a pojede to tak, jak to jelo sem, můžem bejt v 8 večer tam,” přepočítává Jimbova biologická GPSka. “No, ale budeš ještě minimálně jednou tankovat, tak to hlavně nechcípni!” Instruuje Pírko. Po cestě je kromě několika nechápavých vět (např. “Jak se tohle do prdele může stát?!”) v interkomu nezvykle ticho. Blik, o 260 km později, tankujeme u JPho. Jimbo nedal pumpaři jedinou šanci, aby přispěchal a natankoval mu, hrábnul po pistoli dřív, než se sluha zvednul ze židle. V Alžíru si totiž zákazník netankuje do vozidla sám. Těžko říct, zda je to jen zvyk a nebo nařízení. Každopádně je to pěkně blbý nápad, nechat někoho, kdo vidí takhle velký zidan pravděpodobně poprvé, tankovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nádrž vždycky přelije. Benzín pak teče odevšud – po nádrži, z hrdla a nakonec i z hadičky přepadu. Univerzální slovo STOP není zas tak univerzální, pumpaři ho ingnorují stejně jako naše všeříkající posunky. Na jednu stranu je nám to jedno, za cenu 5,70 kč za litr klidně pár litrů vylijeme z okna, ale zidan mít opatlaný nechceme. Nehledě na bezpečnost tohoto počínání.
Proto Jimbo nedal pistoli z ruky. Tankovat do nastartovaného zidana, když na něm ještě zidanista sedí, totiž nevidělo BoZP ani z projíždějícího dobytčáku. Ale co naplat, jinak to nejde, přece nebudem znova roztlačovat jen kvůli tankování. Natankovat a zas hop do sedla otlačovat housery. Drtíme silnici závratných 120 km/h, naštěstí je celkem volná. Nejednu vrásku na čele vyrobila policejní kontrola. Už jsme v této krásné zemi ujeli hodně stovek kilometrů a můžeme říct, že je to fakt policejní stát. Uniformy jsou všude, zatím jsme odhalili 3 typy. Jeden, asi ten nejnižší, vypadá spíš jak nějaká sekuritka, chodí po městě a do nikoho se moc nenaváží. Druhý typ má modré uniformy, vypadají trochu jako měšťáci, jezdí většinou ve velkých, modře obrandovaných, dodávkách, mají ve městech fízlárny, před kterými je provoz sveden zábrany do jednoho pruhu. U nich ale většinou nikdo nestojí, jen je třeba zpomalit co kdyby. Tihle většinou také stojí na vjezdu či výjezdu z města a namátkově kontrolují projíždějící vozidla. Těm stačí zamávat, pokynout hlavou a usmát se, oni odpoví podobně a všichni jsme spokojení. Třetím typem jsou zelení mužíčci. Jezdí v offroadech, většinou zeleně obrandovaných Mercedesech typ G a kontrolují situaci obvykle mezi městy. To budou zřejmě státní drsňáci. Na autech mají i svou webovou adresu https://ppgn.mdn.dz/, kdyby jim třeba chtěl někdo poslat psaníčko. Na hlavních tazích, jako byl ten, který jsme dnes projížděli, stojí s kalašnikovem v ruce a tváří se dost drsně. Na pozdrav nijak neodpoví, jen se vražedně koukají.
Zatím nás stavěli jen jednou před pár dny ti modráci, a to bylo spíš jen ze zvědavosti, ptal se jen Jimba odkud a kam jedem. Dneska byl ale asi nějaký Kryštof nebo co. Před průjezdem jedním z měst se vytvořila kolona, která se táhla od policejního checkpointu. Zde bylo více modro i zeleno než je na kontrolách obvyklé. Když jsme se dostali na řadu, jeden modrej ukázal ať zastavíme. “Zrovna teď, ty vole, když nemůžu chcípnout zidan,” nadává Jimbo když zastavuje. “Tak ho prostě nechcípej,” uklidňuje situaci Pírko.
Zatímco probíhá bizarní kontrola, kdy si dva modráci berou do rukou naše pasy a techničáky, jímž vůbec nerozumí, probíhá okolo nás důkladná kontrola zavazadlových prostorů projíždějících aut. Z autobusů si musí vystoupit všichni cestující a celé to na nás dělá dojem, že někoho (třeba nás) nebo něco (třeba čumila) hledají. Švestka se pozastavila u roku výroby Pírkova zidana, nevíme, co je na roku 2007 tak zvláštního, a ani po nekolikerém vysvětlení se nezdálo, že by to pochopilo bengo. Naštěstí všichni zúčastnení usoudili, že my ani čumil nejsme zájmová skupina, a tak nás nakonec nechali na pokoji a jali se perzekvovat někoho dalšího.
Náš závod se opět rozjel a okolo sedmé večerní už zbývalo jen asi 100 km do centra Alžíru. Celou cestu se mírně zvedá nadmořská výška, aby se těsně před pobřežím vyšplhala dlouhým stoupáním až přes 1200 m.n.m. Krom toho, že je celkem zima a stmívá se, provoz houstne. Doteď to byl čajíček, ale začíná alžírská rush hour před hustě osídlenou oblastí. Je to něco, jako když vesničan přijede ve špičce do centra Prahy, jenom asi o 1000 % drsnější. Život v Africe nemá tak vysokou cenu jako u nás, tomu je i přizpůsobena místní infrastruktura. Silnice se už z vrcholků hor rozšiřuje na několik pruhů v jednom směru, sic je to do centra města ještě 80 km. Za tmy tady řízení zidana přináší mnoho výzev. Například pruhy nejsou na silnici většinou vůbec vyznačeny. Bylo by to totiž naprosto zbytečné, alžírští řidiči se k nim chovají jako k semaforům, respektují je pouze podle nálady. Tady se snad i v autoškole (ano, mají je tu) učí, jak správně po alžírsku předjíždět pomalejší vozidlo, tedy: nejdříve najedeme polovinou vozidla do vedlejšího pruhu a co nejvíce se předjížděnému nalepíme na zadek, v tomto stavu jedeme ideálně co nejdéle a až kdyz už je situace neudržitelná, např. nás dojelo jiné vozidlo a troubí, přejedeme do vedlejšiho pruhu celým vozem. Blikat doleva začínáme zpravidla až na úrovni předjížděného vozu. Směrovku vypínáme až ve chvili, kdy jsme se úspěšně zařadili před předjížděné vozidlo.
“Světla za tmy se dost přeceňujou,” povídá Jimbo, čumíc na asi padesáté vozidlo jedoucí úplně po tmě. “Asi maj’ kočičí oči,” kontruje Pírko. “Kočičí oči jsou ti k hovnu, když stejně čumíš celou dobu do telefonu místo na silnici,” dokončuje Jimbo úhybný manévr před dalším zhasnutým vozem, který na něj zrovna začal najíždět.
Zidanista je v této džungli jako malý otravný hmyz bez nároku na prostor na silnici potažmo na život. Zmíněný předjížděcí manévr totiž místní řidiči prováději bez ohledu na to, zda se zrovna nacházíme na jejich úrovni. Tma a drsný provoz alžírských předměstí, kde nikdo nic nikomu nedaruje a pro klakson, dálky nebo vlídné slovo z okýnka daleko není, celou hru na oliheň jenom umocňuje.
Se slovy “Tady je to vo hubu!” se snažíme zapadnout a dojet do nějakého hotelu bez ztráty kytičky.
Hledat v Alžíru hotel v 9 večer byla taky celkem fuška, ale na třetí pokus se zdařilo najít teplou postel pro nás i zidany, kde si po jednom z nejdelších a rozhodně nejdrsnějším přejezdu v historii naší zidanské party narovnáme záda.
Jako bonus se z čista jasna při parkování do garáže objevil chlápek, který umí anglicky, je taky zidanista a prej má kámoše co je supr mechanik na baworáky a zítra nebo pozítří by se mohl na toho Jimbova podívat. Nás ale stejně tlačí čas, za týden už musíme být na lodi směr Almérie, takže oprava se asi nestihne, i kdyby byla možná.
Řeknem vám, ujet 649 km z pouště na zátah až do přímořského hlavního města byla ta největši hovadina, kterou jsme tu dosud dokázali. Okořeněná tím, že Jimbův zidan běžel bez chcípnutí v kuse cca od 14:00 až do 22:00 a ujel tak se svým žokejem 550 km. Všechna čest!
Dneska si toho čumila zasloužíme. Zítra začnem opět shánět alžírské víno.
Stav tachometru 140324 km
Najeto: 649 km
Počet dní abstinence: 5
Stav čumila: 0,5 l
