Algeria 2025, Jour 0: Transport

Dnes je den 0. To je obvykle den, který slouží k dobalení věcí, sednutí na zidana a odstartování celé Zidan Tour. Letos je to ale složitější, fakticky den 0 začal již před 14 dny, kdy se dva zidaněníchtiví borci nacigánili na své zidany, aby je přesunuli do Písku, odkud jezdí spedice směr Pyrenejský poloostrov. Pírko ještě ráno vyměňoval olej a montoval padáky načež se k odjezdu dostavil Jimbo. Dobalily se poslední věci a mohlo se vyrazit. “Přijde mi, že to mám nějaký prázdný, určitě jsem něco zapomněl,” povídá těsně před odjezdem Jimbo a radši do kufru na díly přihodí sadu nástrčných ráčnových klíčů.

Počasí nevypadalo, že by cestu nějak ulehčilo, proto jsme zvolili trasu po dálnici. Za cca 90 km se nám podařilo několikrát zmoknout i uschnout a celí zmrzlí dojíždíme ke kanceláři firmy Motobox, která nám zidany poveze.

Rychlé podepsání všech papírů v kanclu, příjem trička a dalších promo materiálů zajistil Jimbo a následně jsme mohli vyrazit do skladu, který se nachází asi 3 km od kanceláře. Zde již na nás čekal Lukáš, který ochotně vše vysvětlil, zidany i bagáž převzal a navíc byl tak ochotný, že Jimbovi navrhnul, ať nechá své mokré kalhoty přes zidana, že mu je pak sbalí suché do kufrů, než se zidan bude nakládat. “To jsem zvědavej, jestli je v tý Malaze najdu,” s důvěrou, ale nedůvěřivě povídá Jimbo.

Zidany zůstaly stát se vším příslušenstvím ve skladu, ale s čím jsme nepočítali, byl odjezd řidičů. Že je kancelář Motoboxu trochu vzdálená od centra jsme věděli, ale netušili jsme (a to jsme ale mohli), že zidany budeme nechávat ve skladu 3 km za městem. Naštěstí hodný přebírající Lukáš se nabídl, že když budeme rychlí, tak nás hodí na autobusové nádraží. S díky jsme nabídku přijali a během pár minut již čekáme na spoj směr Praha, Na Knížecí. Jančura nás dobře dovezl, zidany zůstaly spinkat ve skladu a čekaly na svůj převoz.

Jak dlouhé byly dva týdny poté. Každý den obligátní zpráva: “Můžeme už jet, prosím?”, “Co jsme doma asi zapomněli?”, “Kde jsou zidany teď?”. Celou cestu jsme je totiž sledovali, projely se ke Slanému a pak po D8 směr Říše. Dále skrze Francii až do Španělska, kde konečně po necelých 3 dnech zaparkovaly ve skladu v Malaze.

Poslední věcí bylo, vyzvednout samolepky, trička, vytisknout štos papírů, a pak už jen čekat na odjezd. A samozřejmě si v posledním týdnu nechat dát sbohem od kamarádů a rodiny.

Odjezd na sebe nedal dlouho čekat, v pátek Jimbo ještě brzy ráno pořešil fuckup s triky, které na poslední chvíli musel vytisknout někdo jiný a mohlo se vyrazit do Ostravy.

Poslední mohykán Willy nám zamával z hospody u Staré pošty, kde jsme dali oběd a rychlej ferbl před cestou.

Proč do Ostravy? No protože to bylo přece levnější! I při započtení lístku na Leoše z Prahy. No, to jsme ještě netušili, že Leoš pojede o 50 minut později.

Cestu do Ostravy zkrátilo pivo, ale stejně jsme tam ani nedojeli. To byl plán, protože ostravské letiště Leoše Janáčka se v Ostravě nenachází. Mohlo by se jmenovat třeba letiště Mošnov. Proto nás Leoš hodil jen do Studénky, ze které jsme kupodivu na poslední chvíli (v plánu byla hodinová rezerva) chytli spoj až do stanice Mošnov, Ostrava airport.

Letiště v dnešní večer odbavilo celkem dvě letadla, obě společnosti Ryanair. Jedno na letiště Stansted a druhé, naše, do Malagy.

Přestože dnes večer při(od)létala celá dvě letadla, stejně jsme vzlétali s 30minutovým zpožděním. A pak že v Ostravě neni čas pyčo.

Boeing 737-MAX 8 200 byl plný k prasknutí, ale bezpečně nás teleportoval pár tisíc km od domova.

Neměli jsme tušení, jak se dostaneme na hotel, protože jeho provozovatel na dotaz, zda nám může poradit, jakou trasu takhle večer zvolit, odpověděl jen “ok”. Cítíme, že tu budou jisté bariéry, duolingo i překladač už máme nainstalované.

Nakonec nás dvě stanice svezl vlak a zbytek už jsme došli. Máme hlad, pivo se nám naštěstí podařilo koupit v nějakém polozavřeném stánku (tady totiž všechno zavírá v 9, takže koupit něco o půlnoci je kumšt) a usoudili jsme, že v našem luxusním apartmá se dnes sprchovat nebudeme.