Do růžova vychrápaní, asi jedni z prvních turistů v hotýlku u pláže, nacigánili jsme zidany, které nám parkovaly v podstatě na terase před francouzskými okny naší cimry.
Odjezd jsme stihli dokonce už před jedenáctou, což je na nás celkem výkon, sic to bylo asi jen o 10 minut.
Ksamil a jeho okolí je v jednom z albánských národních parků. A to proto, že se zde nachází mnoho pozůstatků ze středověku. Naše cesta vedla kus za město do středověké vesničky Butrint zapsané v UNESCO. Nečekali jsme však, že bude tak rozlehlá, což se samozřejmě projevilo na množství turistů, jakož i na ceně vstupného. To se neslučovalo s naším plánem, my tam chtěli jen nakouknout a za pár minut zmizet. Okoukli jsme jí tak jen zvenčí, poklábosili se zidanisty z Německa, resp. s jejich průvodcem a najeli na trajekt na druhou stranu mořského kanálu Butrint. Plovoucí plošině, kterou táhnou silná ocelová lana přes krátkou úžinu bychom sice neřekli trajekt, ale přesně tuto otázku jsme řešili v jednom z loňských zideníčků. Bylo to přes moře, takže je to prostě trajekt ať se nám to líbí nebo ne.
Už včera přišel výborný nápad, podívat se na vodní hrad Ali Pasha Castle (39.7416463N, 19.9926066E). Je kousek od trajektu a vede k němu offroad cesta. “Pokud to půjde, tak to zkusíme a kdyžtak to otočíme, nic horšího se stát nemůže”, povídá Jimbo. Až k hradu se samozřejmě dojet nedá, leží na vodě, offroad už byl místy dost těžký kvůli vyjetým brázdám v bahně, takže jsme s vypětím všech sil dojeli na nejbližší místo a jali se otáčet zidany.
“Tady najedeš, my tě přidržíme a projedeš to mimo to bahno”, naplánoval Fidel Jimbovi cestu přes bahenní lázně. Nevyšlo to, zadní kolo se hrabalo dál a dál brázdou tak, že zidan už stál bez podpory zaražen v bahně. Nešlo to ani tam ani zpět. V zoufalství jsme odložili náklad a táhli všemi silami zidan ven. Nakonec se to podařilo, všechno je sice od bahna, zadní kolo v něm bylo až po střed, ale mohli jsme zpět. Cesta se fakt vyplatila, obzvlášť když podobný hrad je u nájezdu na trajekt…
Částečně vnitrozemím a částečně po pobřeží, uháněli jsme směr Himare. Po cestě pořád poprchávalo, byla zima a my se těšili do nějakého pěkného penzionu nebo chatičky, kde bychom během plánovaného dne volna nabrali síly na další cestu. Jimbův již opravovaný stojánek na jednom z kochplatzů kompletně vypověděl službu. Z nenadání se ohnul tak, že nebylo možné jej ani sklopit, natož na něj zidana postavit. Takže byl odmontován, hozen do kufru ke krytu víka ventilů a bude třeba jej někde srovnat, vyztužit a svařit.
Do Himare jsme jeli víceméně na jistotu, minulý rok jsme tam strávili dvě noci v kempu na Livadh beach, letos jsme si vyhlídli několik penzionů. Ani jeden z nich však nepřicházel v úvahu, buďto ještě nebo už neexistují, nebo jsou prostě zavřené. Vůbec nás překvapuje, jak moc to tu ještě nefunguje, sice jsme tu v době, kdy sezóna ještě nezačala, ale takhle mrtvé by to tu čekal málokdo. Všude jsou bagry, silnice, domy, hotely, všechno rozestavěné s nepříliš reálnou vidinou otevření do začátku sezóny. Bary na plážích většinou zavřené, slunečníky poházené po okolí. Tohle není možné stihnout do měsíce připravit na nájezdy turistů. Takhle vypadá celé pobřeží od Ksamilu přes Sarande až do Dhermi, kde momentálně sedíme na pláži.
Na této pláži ale také nebylo v plánu sedět. Jediné použitelné ubytování v bungalovech nám přišlo drahé. 75 EUR za všechny je oproti včerejším 40 eurům nějak moc. Dneska je ten den, kdy se vůbec nic nedaří. Začlo to zapadlým zidanem v bahně, pokračovalo ohnutým stojanem, špatným počasím, mokrými silinicemi, zidanění nám taky moc nešlo, ubytvání nenacházíme. Tak nasedáme na zidany s tím, že jdeme hledat dál. Osud však mínil jinak a Jimbo nenastartoval. Při stisknutí tlačítka se od startéru ozývají velmi nepěkné zvuky, něco jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola. “Nevyjel pastorek, zkusíme to protočit, to půjde”, povídá Jimbo. Nešlo. Startér je naštěstí na přístupném místě – hned nad bočním stojanem (který tam už není). Sundat kryt pokopat startér v domění, že mu tím bude domluveno, se také neukázalo jako řešení.
Jak se sundavá startér? Dva šrouby, tak kouknem dovnitř. Ještě ani nebyl venku a už bylo jasné, kde je chyba. Rozpadlo se uchycení hřídele s ozubeným kolem, takže tam celá hřídel plave jak kapr ve vodě a mezi tím se někde potácí kus odlomeného hliníku.
Hotovo, vymalováno. Takže dneska spíme tady a zkusíme to nějak vyřešit. Je to takové trochu štěstí v neštěstí. Jsme na pláži, přímo před ubytováním. Představa, že by se tohle stalo ve chvíli, kdy byl zidan po břicho v blátě…
Proběhlo volání na pojišťovnu – máme zaplacenou nějakou asistenci. Ti se zřejmě ozvou až ráno, jestli se tedy vůbec ozvou. Momentálně hledáme po celé Albánii startér na BMW R1150GS a doufáme, že se to podaří.
Zároveň jsme se díky samolepce spojili s německým průvodcem Reném, kterého jsme potkali v Butrintu. Prý mají s sebou tekutý kov, zítra pojedou okolo, tak se staví a zkusíme to slepit. Moc šancí tomu nedáváme, ale za zkoušku to stojí. Cesta do servisu přes pojišťovnu se pravděpodobně rovná repatriaci zidana i s Jimbem domů, protože originální díl tu určitě nebude k sehnání. No, uvidíme.
Stav počítadla: 132 966 km
Najeto: 120 km
Spotřeba: 5,9 L / 100 km
Slov tu dneska padá opravdu hodně, ale buďme slušní: fat i keq, tedy smůla.
Technickým okénkem pro dnešní den byl v podstatě celý zideníček, takže co bychom tu dál psali.
