Albania 2024, Dita 5: Lázně

Včerejší večer skončil skoro dřív než začal. Fakt nejsme připraveni na to, že budou 4 stupně nad nulou. Navlečeni ve všem, co máme s sebou, s vypětím všeho čumila, uvařili jsme a napsali zideníček. Pravda, člověk nemůže čekat, že v 1100 metrech nad mořem bude v květnu parné léto, ale tohle nás překvapilo. Okolo 23:00 tak už bylo slyšet jen drkotání zubů ze spacáků, kam nás zima vyhnala.

Ráno nebylo o nic lepší, naštěstí však vysvitlo slunko, které svými paprsky roztavilo kosti zidanistovy. Ze spacáků jsme se vysoukali až když bylo pořádně vysoko, spát ale nešlo, protože celé ráno se kousek od nás hádali zdivočelí čoklové.

Krátkým offroadkem jsme vyrazil vstříc dalším kilometrům. Cíl pro dnešní den nebyl nijak daleko, cesta vedla po silnici SH75 přes Erseke a Leskovik směrem na Permet.

Kousek za Erseke měl být Ura e Totes, neboli Most mrtvých. Opravdu jsme se snažili, avšak nenašli jsme ho. Někde tam ale je, tak snad jej najdeme příště. Bezvadnou cestou po novém asfaltu nás zidany dovezly k pomníku hrdinům druhé světové války, škoda, že se o něj nikdo nestará, je na pěkném místě v sedle mezi horami. Bohužel už ale zarostl klečí a schody k němu už prakticky neexistují.

Tady byly schody. Vlevo jsou ještě vidět jejich ruiny

Cesta vedla zdola nahoru i shora dolů a zase zpátky, zatáčka za zatáčkou. Z interkomu se často ozývá “bojim, bojim”, hlavně z těch levotočivých zatáček, albánci jsou opravdu zvláštní sorta řidičů, takže jet první není žádný med. Vedoucí party tak trochu dává všanc svůj zidan a potažmo i život, je jedno, kdo z nás to zrovna je.

Ve vesnici Leskovik nás přepadl hlad. V místní restauraci však brali jen cash, přes velkou nevoli Jimbo nakrmil Reiffeisen bank poplatkem 800 LEK (cca 200 kč). Albánské melči (vnitřnosti), kilo vepřového a dva řecké saláty splnily všechna očekávání.

STK v Albánii nejsou.

Majitel restaurace se ptá “Jedete na Gjirokaster?”, chtěl nám poradit, ukázal tedy směr, kterým máme jet dál. My však řekli nene, my jedeme tou druhou cestou. Uznalým pokýváním hlavy a všeříkajícím gestem nám sdělil, že cesta je taková “divoká”. A to my přesně chtěli. Silnice sem byla totiž moc nová, ještěže tak, jinak bychom tam byli ještě teď. Čekaly nás epické výhledy, kýčovité scenérie, kaňony, údolí, skorodivoké koně, co nám nechtěli umožnit průjezd, protože zrovna byl čas kojení hříbátek.

Asfalt střídala šotolina, popadaná silnice, neexistující svodidla a další zábavné věci. Z jednoho z “kochů”, neboli míst s výhledem, bylo nutno rychle pomalu pryč, neboť nás stále stíhaly mraky s větrem, co přináší déšť. Skoro jsme litovali, že po cca 20 kilometrech cesta skončila. Nadšení se však přerodilo do nekonečných serpentin. Jen to “bojim, bojim” bylo slyšet častěji.

Zde je zhmotněn Svatý Zidan

Z hor jsme spadli o cca 800 výškových metrů níže, což se pozivitně projevilo na teplotě a záložní cíl, město Sarande na pobřeží, tak byl odložen na zítra. Dnešním plánovaným cílem byly termální lázně nad vesnicí Petran. Když nás neohřeje vzduch, zkusíme to aspoň vodou. Přírodní lázně se nachází na řece Lengarica a hned za úžasnou soutěskou, mají príjemnou teplotu 22 – 28 stupňů. Je zde asi 8 různých jezírek s různě teplovou vodou. V jednom z nich jsme byli asi hodinu. Nachází se zde free camping place, takže je tu celkem narváno, my však našli cigánplatz kousek stranou a ohříváme se u ohně zapáleného dřevem z rozpadlého kiosku.

Zde bychom chtěli odstartovat létající rubriku “Albánské mosty”. Albánci a jejich mosty jsou totiž kapitola sama pro sebe. Nových tu moc není, ale ty staré! Ty si vlastní rubriku zaslouží. Chtěli jsme začít Mostem mrtvých, ale protože jsme jej nenašli, můžete se pokochat rovnou dvěma. Ten první je taková turecká klasika. Most z 19. století se nacházi na místě termálních lázní, kde cigáníme. Jmenuje se Ura e Kadiut neboli Soudcův most. Asi tu probíhala nějaká slyšení, soudce ví… Je to kamenný obloukový most, dodnes využívaný termální vody chtivých turistů.

Ten druhý je zase klasika albánská, takových ještě uvidíme více, jsou to desítky let provizorní mosty, které využívají jak pasáčci koz či ovcí, tak i odvážnější albánci v autech (podle stavu mostu nebo mysli). V průběhu naší tour bude určitě ještě mostů dost.

Pivo jsme trochu přikoupili, ale ze včera zbylo dost, čumil čumí střídmě.

Stav tachometru: 132 690 km

Najeto: 110 km

Spotřeba: 6,4 L / 100 km

Slovíčko ura, neboli most, jsme se již v textu naučili, a tak si slovníček rozšíříme ještě o jedno: kam frike, neboli bojim bojim.

Fidelovo technické okénko: Přestože nevíme, zda jsou v Albánii povoleny a o pilotním průkazu nemůže být ani řeč, zkoušeli jsme dnes vzletět dronem. Z půvoodních tří, loňských dvou, zbyla mi jen jedna funkční baterka. Že nebude jednoduché, řídit zidana, ovládat dron a do toho koukat, kam letí (zidan nebo dron, vyber si), mi bylo jasné už před odjezdem. A praxe ukázala, že tomu tak opravu je. Navíc když si k prvnímu nácviku vybereme kaňon lemovaný z jedné strany skálou, z druhé strany vzroslými stromy. Dráty vysokého napětí křižující silnici už pak jen působí jako z nenadání se oběvivší gilotina. Dron naštěstí přežil a budeme tedy moci vzlétnout i příště. Ale čím si nejsem vůbec jist, zda z tohoto letu vůbec vzniklo nějaké video.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *