Noc v kempu byla fajn, ke spánku a snění hrály žáby s bažanticí doplněné kukačkou. Kemp je opravdu jen průjezdní bod, jak prozrazují Google recenze. Večer byl plný, ale než jsme se ráno odcigánili, zbyl v něm jen jeden karavan s obytkou. Po zaplacení čísla 18, které nám bylo přiřazeno (náhoda?), ti z nás, kdo mají zadní kolo hnané řetězem, jej namazali a zidanská parta se vydala na další cestu.
Už zbývalo jen 100 km dálnice a zhruba v půlce srbsko-makedonské hranice, to je po cca 1200 kilometrech jako kapka v moři. V cuku letu se najednou objevíme ve Skopje. A hned u vlakového nádraží. Jeho zvláštností je, že je mimo úroveň země. Je to něco jako Negrelliho viadukt, akorát asi 5x vyšší a 10x širší. Prostě hlavák nad křižovatkou. Ke všemu je dost zničené.
Přes park pln nových soch, Vítězných oblouků a jiných pamětihodností jsme dorazili do restaurace Špajs, kde nás zasytily sufflaki (špízy), salát a pečená žebra. Už při příjezdu do Skopje na člověka zdáli září obrovský kříž na hoře Vodno nad městem. Skoro jako v Mostaru nebo Riu. Mapa prozradila, že nahoru vede lanovka. Co bychom to byli za prospektory, kdybychom nevyužili možnosti se svézt do výšky 1066,75 m. n. m. Lanovka je asi kilometr dlouhá a převýšení činí asi 800 metrů.
Nahoře je kromě obrovitánského kovového kříže (https://maps.google.com?ftid=0x135416b98356a92f:0x174252c6d34679ff&entry=gps&lucs=,94208285,47071704,47069508,94214172,94218641,94203013,47084304,94208458,94208447&g_st=ic) ještě jedna věc. Momentálně tam staví něco jako quattrožižkov. Stavba sloních rozměrů, zřejmě nový vysílač. Měl být dokončen v roce 2023, což zjevně není. Na webu se dočtete, že stavební práce jsou intenzivní, my však žádnou práci nezaznamenali. Mají tam být kanceláře a v jedné z částí i restaurace. Celá stavba má stát okolo 18 mio EUR. Tak snad po dokončení nedopadne jako Buzludža v Bulharsku. Tak jsme se u něj zvěčnili stejně jako u Mileniumského kristu.
Počasí nám stále úplně nepřeje, mohlo by být sice hůř, ale je dost zima a občas poprchává nebo mrholí. Silnice jsou často dost mokré, pro zidanistu nic moc příjemného.
Vysílač byl vlastně celkem po cestě, v jedné zatáčce jsme měli uhnout, tedy mapy.cz říkaly, ať to neděláme, ale my přejeli nasypané hroudy písku a udělali si zkratku, abychom nemuseli znova přes město. Jimbo tam předvedl malý husarský kousek se svým GS, skok s dopadem naštěstí na obě kola vyloudil nejeden úsměv na tvářích přihlížejících makedonců.
Spokojeni s tím, že už nemusíme po dálnici, klopili jsme tu vlevo tu vpravo po uzoučké silnici dál a dál od Skopje. Tato silnice byla v plánu, ale z nějakého důvodu nám mapy.cz nechtěly utvořit trasu. Místo 10km spojnice mezi body 1, 2 a 3 nás chtěly vést asi 200 km dlouhou oklikou. Ale my se nebojíme, máme zidany takže si vždy nějak poradíme. “Je tam žlutá silnice, to projedem.” znělo rozhodnutí. Kousek před vrcholem je brána do národního parku Jasen (to až teď při psaní zideníčku prozradil Google).
Ta brána vypadá jako vjezd k někomu na zahradu a podle mapy je stejně několik km od hranice parku. “Jedem dál, než nás někdo bude chtít vyhodit,” hlásí Fidel. Vedle ležící toulavý pes uznale pokýval hlavou a my se jali sjíždět dolů. Silnice je dle cedule úzká 2 – 2,5m, to zidanu stačí. Čekalo nás asi 20 km mokrých zatáček s dechberoucími výhledy, koch střídal koch a my klesali k jezeru Kozjak.
Blížili jsme se k cíli dnešní cesty, na cigánplatz, na který jsme dostali tip od Oberzidantechnikera z jejich loňské cesty. Cigánplatz jsme nakonec nevyužili, moc tam foukalo, protože se na břehu jezera nenachází žádné stromy, ze všech stran na nás koukají doomorodci a navíc rybáři nevypadali, že stojí o společnost. O 20 km dál už ale jezero není, pouze řeka, lemována vzrostlými nálety. “Tady to bude určiitě skvělý,” říká Jimbo koukajíc do mapy, tady bude ideální prostor pro cigánplatz. A taky že jo. Motory jsme chcípli na břehu mezi stromy, úplně na samotě, na rovině, bez větru a s dostatkem dřeva na oheň. Co víc si přát?
A tak teď k tanci a poslechu hraje Skopsko pivo a čumil, který rozhodně dnes nebude sedět v koutě. To, že jsme konečně tam, kde jsme chtěli být, se musí oslavit.
Slovíčko pro dnešní den je zjarrit, neboli oheň.
Stav tachometru: 132 313 km
Najeto: 191 km
Spotřeba: 6,1 L / 100 km
Pírkovo technické okénko: Ráno proběhlo mazání řetězů. Přičemž jsme zjistili, že když je zidan víc naložený, mazání je složitější kvůli zablokovanému zadnímu koolu.Situaci vyřešilo dočasné odlehčení zidanu odložením nákladu. Kousek před Skopje jsem zjistil, proč v pravém zrcátku nic nevidím. Důvodem bylo, že zrcátko se klepe jak drahej pes v zimě. Závada byla odhalena záhy – v jednom místě mám prasklý plast kolem kloubu. Naštěstí zrcátko drží na svém místě, čehož jsem dosáhl elektrikářkou páskou. Zatím drží jak židovská vírav a dokonce už v něm něco vidím.