Už se loučíme několik dní. Začalo to rozloučením s Albánií před několika dny, to jsme skoro obrečeli. Včera jsme se rozloučili s mořem, stejně nám nebylo studené a mokré k ničemu. Ale hezké to tam bylo, to jo. A dneska jsme se hned z rána rozloučili s Pírkem. Čeká jej totiž v pátek velký skok, takže musel letět domu. O své cestě jistě pohovoří později. “Odjíždím v pět ráno, jdu spát,”zněla jeho poslední věta, než se cca ve 2:30 odebral do postele. Že se to tak přesně nestane, bylo jasné. Nakonec odjížděl okolo sedmé, vstávat musel před šestou, což je při našich cestách naprosto raritní věc. Toho bychom s Fidelem schopni nebyli, tedy, vstát možná, ale odjet rozhodně ne.
My jsme vstali celkem na pohodu a odjížděli jako obvykle okolo jedenácté. Bosnou už zbývalo jen asi 50 km, takže čas byl jen koupit ovoce u cesty a tradá do Chorvatska. Na hranicích nám bylo ještě celkem vedro, ale po pár kilometrech už jsme byli zase zmoklí jako ty slepice.
Na benzínce natahujeme nepromoky, protože jakmile se zidanista do toho kondomu navlíkne, pršet přestane a vysvitne sluníčko. To se samozřejmě stalo, takže nepromoky ze sebe stahujeme o cca 40 km dál.
Přestože jsme od té doby zmokli ještě asi třikrát, proceduru natahování a stahování už jsme odmítli. “Nějak to dopadne, ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo,” hlásí svou oblíbenou větu Fidel.
Cesta Chorvatskem byla jako obvykle dost úmorná, nevíme proč, ale dostat se z Bosny do Maďarska nebo naopak, je vždycky tak těžké. Přitom je to jen asi 120 km, jsou tam sice nižší hory, ale vždycky je to hrozná otrava.
Do Maďarska vjíždíme přes hraniční přechod Terezino polje, který poprvé vidíme bez kontrol, tedy i bez razítek v pasu.
V letošním roce se nám na razítka vůbec dařilo, Jimbo napočítal tři chorvatská, a to Chorvati razítka už vůbec nedávají. Naposledy dnes, když o něj Chorvata na hranici s Bosnou poprosil, odpovědí bylo jen znuděné: “Tak když ho teda chceš,” a pas mu orazil. Před pár dny naopak jednomu Bosňákovi razítko nerazilo, škoda.
V plánu bylo cigánění nedaleko Balatonu, což se ve finále zdařilo. Po drsnějším offroadu skrz les, kdy jsme se poprvé objevili v dopadišti na skryté střelnici, jsme dojeli k bývalému lomu. Ten byl sice zavřený závorou, ale teď píšeme zideníček za zvuku jelena v říji a praskání ohně někde v maďarských lesích.
Fidel se už od včerejška snaží sehnat medici, což je jakýsi medový likér, který zamlada v Chorvatsku objevil. Dokonce i jednu v Orebiči koupil, ale byla tak hnusná, že jsme jí přidali k 8 litrům domácí raki, kterou nám přinesla majitelka ubytování na Pelješacu. Doslova nám řekla, ať si to ideálně vezmem všechno domů, protože jí delá její matka a jí to nechutná. Ochutnali jsme a víme proč. Takže místo 8 litrů má teď 8,5 litru nedobrého chlastu. Každou zastávku tak hledáme, kde by se dala medica koupit, avšak zatím se nezadařilo, takže překvapení u Fidelů doma nebude. Stejně tak shání maďarskou papriku, to zatím taky nevyšlo, ale naděje umírá poslední, stále jsme na jejich území.
To se ale zítra změní, máme v plánu cigánit už někde v domovině.
Pivo koupeno v sámošce u Balatonu, čumil čumí s námi. Letos ho máme díky Willymu opravdu dost.
Kilometráž: 134 910 km
Najeto: 334 km
Spotřeba: 5 L / 100 km
Albánské slovíčko pro dnešní den: “gjahtar”, tedy myslivec.
Pírkovo vracecí okénko:
Zideníček
Úkol na dnešek zní jasně “dojet domů za každou cenu”. Jít spát ve 2 ráno mi to moc neulehčilo, budík na 5 reálně vstávačka 5:30. Hodit Henka, vyčistit zuby, obléknout se, vzít věci a jít vyparkovat Zidan, zavřít garáž a vrátit klíče klukům na byt.
Jedno cígo před startem a jedem. Cesta na Bosensko-chorvatské hranice byla lambáda, v podstatě celá cesta po “dálnici”, která teda dle webu pro letošek měla být zdarma, ale Bosňáci jsou šikovný a už mají hotové brány takže platím už to jinak nejde. Před hraničním přechodem ve městě Gradiška přichází dotankování PHM a nákup pár krabiček velbloudů (ofiko mohu převézt 2 krabičky) vezu jich 5. Když bych tušil, že po obdržení razítka do pasu a následném zastavení u okénka na celní záležitosti, celník mávne rukou tak vezmu ty dva kartony rovnou tady.
Cesta přes Chorvatsko super, silnice dobrá, suchá. Teplota mírně stoupá z 13 stupňů, když jsem vyjíždel, k nějakým cca 16, to už je příjemnější. Cestou zastavuji na první cígo pauzu ve městě Daruvar a uvědomuji si, že jsem debil nespustil měření na hodinkách. Tak ho pouštím holt až odsud…zároveň mě sere to věčný ticho, páč nemám na interkomu připojený ty dvě hovada a dost se nudím. Tak začínám Spotify a jedu poslední 3 díly opravdových zločinů, které jsem ještě nestihl poslechnout. Mám zhruba na 3 hodiny zábavu ve sluchátkách tak dobrý.
Dálší zastávka hraniční přechod mezi Chovatskem a Maďarskem u města Barcs.
Musím v Chorvatsku vzít ještě benzínku, ale ne kvůli benzínu, ale cigaretám. Už jsem v unii takže žádné kontroly a cigarety se tu kupodivu stále vyplatí koupit. V domění benzinové pumpy před hranicemi, přijíždím k hraničnímu přechodu a ejhle, všechno zavřené. No nic přece to tu nenechám… Takže následoval simír a jedu zpět asi 10 km na velkou čerpací stanici kterou jsem míjel. Kupuji dva kartony a hurá směr Maďarsko.
Další zastávka na okraji Balatonu, spotřeba po okreskách stále super držím to kolem 3 litrů na 100. U Balatonu dělám trochu delší pauzu na protažení a naplánování další trasy. Nechce se mi platit dálniční známka, tak si říkám, pojedu po větších okreskách směr Györ. Ještě mi nesvítí hladové oko, ale i tak koukám po nějakých čerpačkách po cestě kdyby náhodou. A taky že jo, zhruba v třetině cesty se to rozsvítilo, jedu pořád okresky, tak to asi nebude ještě tak horký…no mrknu do mapy a říkám “tady je cestou pumpa tu beru” ani hovno, benzínka už dlouhá léta nefunguje (připadal jsem si znovu jako v Albalnii) kouknu na mapu a přehodnotím trasu, jedu sem tady je další pumpa. No a co se nestalo zase nefunguje. Sakra tady někdo chce abych začal srát atomový hřiby…už se trochu začínám bát o dojezd. Tudíž měním plán, dle jedné webovky silnice M86 je rychlostka, ale bez známky, tak toho využiji, u nájezdu je další čerpací stanice a vypadá o dost větší tak snad tam.
Benzínová pumpa vyšla (MPZtku bohužel zase nemají) mám natankováno a radši se ptám, jak je to s tou dálniční známkou. Bylo mi řečeno, že ji mít musím i na tuto rychlostní silnici. Sakra to je čára přes rozpočet, ale už se mi časově nevyplatí se vracet a objíždět to. Tak holt sklopím uši a známku on-line kupuji. Zde tedy najíždím na dálniční režim a rychlost (130-140km/h) stačí. Počasí stále super vítr slábne.
Následuje zastávka na cígo a pití před Slovenskem. Opravdové zločiny už jsem doposlechl před nějakou dobou a co dál. Spotify mi nabídlo podcast “Toulky s Tolkienem” skvělá záležitost kterou poslouchám až domů…(vyprávění příběhu pána prstenů dle knihy s vysvětlivkami a nějakými bonusy).
Ted už to určitě dojedu, už jsem skoro u českých hranic, probíhá další cígo pauza. Vyřízení pár hovorů a zpráv.
Dálniční tempo se promítá na spotřebě a před Brnelí se mi znovu rozsvítilo hladové oko. Držím to ještě až za Brno, něco na tu rezervu přeci najet ještě můžu. Kolona na D1 v Brneli úspěšně ochcána projetím mezi auty a ušetřena minimálně hodina a půl stání v koloně. (Ještě že jedu na Zidanu)
Beru za Brnem shellku a tankuji do plna (tentokrát už naposledy, ty ceny jsou děsný)
Cígo a vylepení nálepky “Zidan Tour” a hurá dál.
Pozn. překladatele: dojel dobře, už se těšíme na další dobrodružství.