Po včerejším menším večírku nám kupodivu nebylo zle. Kvůli krvežíznivím bestiím jsme se ale moc dobře nevyspali a drbeme se ještě teď, přestože se každý z nás v průběhu noci stříkal zyklonem.
Okolo desáté jsme nacigáníli zidany a vydali se na strastiplnou cestu co nejdále na sever.
Z Pelješacu jsme se na pevninu dostali Pelješki mostem, který Chorvaté otevřeli v roce 2022 přes veškerý odpor Bosny a Hercegoviny. Most je dlouhý 2404 m, nad vodou visí ve výšce 55 m a jeho konstrukce by měla odolat všem rozmarům počasí. Po desítkách let si tak Chorvaté spojili dvě území rozdělená Bosnou u přístavního města Neum. Bosňákům se to samozřejmě nelíbí už od roku 2007, kdy se o stavbě mostu začalo uvažovat. Jejich námitky však chorvatská vláda smetla ze stolu s tím, že most je dost vysoký, aby pod ním proplula velká loď. Vztahy v bývalé Jugoslávii jsou stále jako struna.
Nestihli jsme odbočit na odmorište před mostem, takže jej bohužel nemáme vyfocený. Do rubriky albánských mostů by však stejně nepatřil.
Trasa se měnila leckdy i několikrát za hodinu podle toho, kde zrovna radar ukazoval čistší oblohu. I přes kličkování mezi mraky jsme se ale dešti rozhodně nevyhnuli. Jako úkryt před dvěmi největšími bosenskými bouřkami posloužily na strategických místech benzínské stanicje.
Do Bosny vjíždíme u vesnice Metkovič a původní plán cesty okolo Neretvy přes Mostar do Sarajeva měníme kvůli počasí. Jedeme přes Ljubuški, kde se prvně skrýváme pod benzínkou, přes Tomislavgrad a Jajce do Banja Luky.
V Jajce dáváme krátkou pauzu u vodopádů a lepíme letošní samolepku. Díky tomu, že Jimbo má s sebou pár samolepek ze Zidan Tour 2022, vylepil i tu, jelikož tehdy jsme na ní zapomněli.
Silnice okolo řeky Vrbas, která teče do Banja Luky je zavřena, dle Google map je na ní krátký uzavřený úsek. Se slovy “to neplatí pro zidana” už po ní letíme. Za zákazem vjezdu jedeme tzv. na Albánce, tedy pomalu. Když jedete pomalu, tak se přece nemůže nic stát i když couváte na dálnici. Alespoň v Albánii to tak je. Fakticky tam byl uzavřen jeden jízdní pruh asi na 50 metrech, protože tam probíhá sanace padající skály, nic, co by nás zastavilo. Tím jsme si cestu krásně zrychlili o 40 minut a ještě jeli po silnici bez provozu plné zatáček nádherným údolím řeky.
Do Bajna Luky dojíždíme okolo osmé večerní, plán, že bychom dojeli až do Maďarska tím definitivně padá. V průběhu tankování na benzinske stanicji opět začíná bouřit a blýskat se nad našimi hlavami. Tak tak jsme se stihli schovat a tím padl i plán na cigánění u hranic s Chorvatskem.
Ubytování s garáží, které nám podstrčil booking se stalo jasnou volbou. “Napiš mu, ať už tu garáž otvírá, přece tam nebudeme moknout!”, radí Jimbo Pírkovi v konverzaci s hostitelem. Vyšlo to dokonale, za deště přijíždíme k ubytku a hostitel už na nás čeká s otevřenou garáží.
Po ubytování jsme zašli na výtečný burger do Kodiak Buger & Steak bar (https://maps.app.goo.gl/kdqpE6ZvdubaQ9kR6), kde nám sympatická obsluha radila, ať vyzkoušíme Boom Boom Room, což má být nějaká místní diskoška. Na to už dneska fakt nemáme.
S pivem v ruce a čumilem na stole sedíme v obýváku a brzy půjdeme na kutě. Máme toho dneska zase nějak dost.
Stav počítadla: 134 574 km
Najeto: 381 km
Spotřeba: 4,6 L / 100 km
Albánským slovíčkem pro dnešní den se stává “ujëvarë”, neboli vodopád, jelikož ty jsme dnes viděli hned tři. Jeden v Jajce a dva z pod střechy benzínek.
Fidelovo technické okénko: kousek před Jajce jsem opět při jízdě zaslechl nestandardní zvuky. Řešení problému jsem pojal vylučovací metodou. Jako první jsem sprdnul Pírka, protože se přiznal, že už dva dny nemá molitan na mikrofonu interkomu. S přispěním Jimbova remcání a loňských zkušeností jsem ho donutil s tím něco udělat. To se bohužel neukázalo být zdrojem šelestí. Zrychlováním a zpomalováním na všechny rychlostní stupně (ještěže to nemá zpátečku) jsem vyloučil pohonné ústrojí. Zatáčením a vymetáním všelijakých děr jsem vyloučil i podvozek. Plácáním se po hlavě jsem zjistil, že ani přilbou to není. Až po zastavení u vodopádů a prohmatávání všech plastových dílů mého zidana, se jako nejpravděpodobnější jeví uvolněný plexi štít nad přístrojovkou. Vůbec nic jsem s tim neudělal, protože nevim, co bych s tim měl dělat, ale při další jízdě jsem podivné zvuky již neslyšel. Takže buď to tím vůbec nebylo, nebo se to spravilo samo, nebo mi po 15 dnech na motorce prostě jenom hrabe. Je také možné, že si závady na svém zidanu vymýšlím, neboť je závidím svým kolegům.