Albania 2024, Dita 11: Když se bojim, stojim

A my stáli, ale o tom později. Včera budík nezvonil, dneska sice jo, ale to my už byli vzhůru. Slunce zalilo cigánplatz svými paprsky a postavilo nás na nohy už před 8:00. Nebýt tak silné večerní a ranní rosy, vyjedeme ještě před devátou. Museli jsme však počkat, až se všechny věci ze stavu “mokré” posunou aspoň do stavu “vlhké”.

Čekal nás přejezd hor směrem na město Corovode přes několik horských sedel s nejvyšší nadmořškou výškou 950 metrů. Celková délka offroadu činila cca 25 km a stála opravdu za to! Zidany to zvládly celé na jedničku. Dvojku jsme totiž řadili až úplně na konci cesty.

Jedná se o poměrně širokou šotolinovo-kamenitou cestu, sjízdnou i dvoustopým vozidlem. Pro zidan je to ale složitější, každou chvíli může bezmála čtyřsetkilová bestie někam sklouznout, zidanista udělá malou chybu a je na zemi natotata. A tak je při sjezdech i výjezdech bezpečnější stát. Dá se jet rychleji a zidan se lépe ovládá, protože zidanista se méně bojí. Cesta se kroutí horami nahoru a dolů, výhledy střídají výhledy, občas člověk sjede k řece či jezeru a na konci je odměněn pěkným mostem. Jen ty tři vesnice, kterými jsme projížděli, nás fascinovaly. Jak v nich někdo může přežít? Jak to dělá v létě? A jak v zimě?

Kousek před Corovode se nachází největší kaňon v celé Albánii. Jedná se kaňon Osumi, 13 km dlouhý, 4 – 35 metrů široký a 80 – 100 metrů hluboký. Protéká jím křišťálově čistá řeka Osumi, která společně s větrem a erozí vytvořila během stovek až tisíců let tyto dechberucí skalní útvary, jeskyně a zákruty, na které je radost pohledět.

Vyhlídka na jeho snad nejhlubší část je postavena nad “nevěstinou dírou”. Jmenuje se tak díky pověsti o nevěstě, která byla nucena si vzít někoho, koho nechtěla. A tak prosila skálu, aby se jí otevřela a navždy jí spolkla. Její prosba byla vyslyšena a v místě této díry do ní nevěsta z koně skočila. Od té doby se traduje pověra, že žena, která chce otěhotnět, musí do díry vlézt v šatech obrácených naruby, dole si je převléknout správně a z díry skočit rovnou do postele. Bůh ví, koho tohle napadlo, protože pověst nemá krom díry s pověrou očividně žádnou spojitost.

Naše cesta po povinném kochu vedla do Corovode na oběd a dále k dalšímu z mostů zanechaných turky před mnoha staletími. Jedná se o Ura e Kasabashit, neboli Kasabashiho most. Kdo byl ten pan Kasabashi je nám záhadou, ale most byl postaven okolo roku 1640 a dodnes je v dobrém stavu a je možné jej přejít.

Z Corovode jsme měli namířeno na vrchol Tomorr v národním parku, kousek od města Poličan. Měla tam údajně vést asfaltka. To, že nás navigace zavedla někam úplně jinam, bychom mapy.cz i odpustili, ale bohužel ani ta druhá cesta nebyla o nic lepší. Představa jízdy několik desítek kilometrů terénem s převýšením asi 2000 metrů byla sice lákavá, ale museli bychom mít na tuto akci aspoň jeden celý den. Už byly ale 3 odpoledne, takže nemělo smysl se pouštět do žádných větších akcí. Tomorr holt bude muset počkat na jindy stejně jako fabrika na náboje a střely v Poličanu, tam jsme zase nebyli schopni dojet. Už od rána bylo příšerné vedro, a tak jsme celí propocení hledání vstupu do fabriky vzdali, stejně je dle pramenů na internetu asi hlídaná.

Vyrazili jsme přes Berat do Elbasanu s plánovanou zastávkou na letišti u Kucove. Jde o vojenské letiště, na jehož jedné dráze je pohřebiště stíhaček. To si přece nenecháme ujít. K naší smůle tam ale Albáncii ve spolupráci s NATO v letošním roce otevřeli nově zrekonstruovanou základnu, která bude státům severoatlantické aliance sloužit pro obsluhu Balkánu. Přes letištní dráhu se tak po lehké offroad cestě dá přejet pouze kolmo, na obou stranách je plot, a tak i všechny MIGy stojí za ním. Voják se nedal a i přes naléhání, že my jsme taky NATO jenom mával rukou, ať jedeme pryč. MIGy jsou vidět, jsou opravdu v žalostném stavu, ale bohužel ani na fotografování nebylo pomyšlení. Albánské vězení za to nestojí.

Z letiště jsme přes ropná pole dojeli k nádrži Banje. Její hráz vypadá, jako kdyby jí postavili loni, zkoušeli jsme na ní vjet, ale brána s hlídačem nás zastavila.

K ropným polím jsme zjistili několik zajímavostí. Nachází se na nich desítky až stovky vrtů, takových malých těžebních věží, které známe ve větších rozměrech z amerických filmů. Taková věž je zarostlá skoro na každém pozemku u každého domu v lokalitě. Většina z nich, jsou již jen zrezivělé relikty dob předešlých, některé však stále čerpají. Svou slávu si nejvíce užívaly za druhé světové války při okupaci Italy, kteří vyčerpanou ropu zpracovávali. V Albánii je také ještě druhé ropné pole, kousek od města Fier, na kterém stále probíhá moderní těžba. Jedná se o největší pevninské ropné pole v Evropě, čítá asi 2400 vrtů a těží tam kanadská firma. Těžko říct, co z toho Albánci mají, ale nic moc asi ne, jenom zdevastovanou přírodu a ekologické katastrofy všude v okolí těžby. O typickém zápachu nemluvě.

Původní plán byl spát u nádrže Banje, ale cigánplatz se kvůli jejím strmým břehům hledal velmi špatně. Když už jsme jeden našli, byl spíš nouzovým nocovištěm. Fidelovi se tam nelíbilo, ono na něm taky nic hezkého nebylo, tak jsme našli v Elbasanu apartmán.

Za cca 1000 kč za noc máme pro sebe celý dům: 3 pokoje, 6 postelí, obývák s kuchyní a velkou sedačkou a zahradu k tomu. Za ty prachy by byl hřích to nevzít. Majitelé “Lovely spacious house with big garden” (https://mapy.cz/s/ratelazope ) nás hned po příjezdu napojili domácí raki, předali pár instrukcí a ponechali svému osudu. Ještěže se Fidelovi ten cigánplatz nelíbil, protože jen jsme dorazili, začalo bouřit. Nanosili jsme věci dovnitř a od té doby prší.

Jak to bude zítra, nevíme, máme v plánu další offroad nad městem Librahzd, ale má pršet až do 9 do rána, takže možná taky pojedeme po silnici, protože bahení lázně nejsou naší oblíbenou kratochvílí.

Pivo se chladí a upíjí, čumil se už tak pozdě o slovo nepřihlásí.

Nové slovíčko do slovníčků je “fluturojnë”, neboli moucha.

Stav tachometru: 133 592 km

Najeto: 202 km

Spotřeba: 6.1 L / 100 km

Fidel chtěl napsat technické okénko o jízdě na Africe v terénu, ale došla mu fýza. Z jízdy v terénu na Africe.