Albania 2023, Dita 5: Kurta.

29. 6. 2023

Dnešní den byl celkem ve hvězdách, absolutně jsme neměli tušení, co nás čeká. Spali jsme v cimře pro služebnictvo, rozuměj malé komůrce, kde spává Ramiz s jedním ze svých synů, když mají v chalupě hosty. Je to malá místnost se dvěma postelemi, kamny, jedním oknem, bez světla i bez zásuvek. Rozhodně lepší, než spát venku, byla tam fakt zima a ráno mlha. O probuzení se postarali na trek odjíždějící Rumuni a ani se s námi nerozloučili. Ovšem jeden z Ramizových synů, Riza, udělal k snídani vajíčka s rajčetem a přinesl nám je až do postele. Prostě nádhera, škoda jen, že venku stál zkriplený zidan. Pobalili jsme, Jimbo si hodil do věci do Ramizova auta, které jsme před tím museli vyslat z kopce, protože má KO baterii a nestartovalo. Nechal totiž asi zaplé světlo, to jedno, co mu zbylo. S Ramizem byla naštěstí řeč, takže dodal dokumenty k pojistce svého vozu a vypsal s Jimbem formulář o nehodě. Stejně to asi bude k ničemu…

Z chalupy jsme se vydali na cestu do Peshkopi, kde zidana prý vyřešíme. Celkem asi nejsme schopni spočítat, v kolika různých správkárnách jsme byli. V první se okolo zidana slétlo několik chlápků, všichni radili, ale spravit nedokázali. Ramiz zavelel, že tedy nejdřív zkusíme opravit ten zmačkaný kufr. Dojeli jsme do ulice, kde bylo všechno: klempíři, truhláři, soustružníci, lisy, ohýbačky…Nikde se k ničemu moc neměli, takže to probíhalo tak, že Ramiz vzal kufr a šel k prvnímu borci, co měl v garáži přidělanou starou kolejnici k nějaké desce, ten z ní shodil dosavadní práci a jal se mlátit dřevěnou palicí do kufru. Po chvíli uznale řekl, že je to velmi tvrdý materiál (to jsme pak slyšeli ještě asi 8x), a vzal kladivo. Něco málo vymlátil, pak mu to Ramiz sundal z kolejnice a zmizel někde ve víru průmyslové ulice. Od té doby jsme jej asi 30 minut neviděli, s obdivem jsme si prohlíželi práci soustružníka a povídali si s Rizou. Z čista jasna se zase zjeví a v ruce má něco, co připomíná víc hliníkový kufr než papír od salámu. Není to dokonalé, ale zkusíme to. Nejdřív je však třeba srovnat lešení, na které se kufr věší, je totiž celé hnuté do strany i s druhým kufrem, který kvůli tomu nejde pořádně otevřít ani zavřít.

Jedeme tedy do dalšího areálu na druhé straně města. Jedná se o několik polorozpadlých budov s pneuservisem na všechny samochody, opravnou polozidanů, několika Mercedesy, které si postupně bere příroda zpět a malou soustružnickou dílnou. Dle nás existuje jediná cesta, jak to trochu srovnat. Vzít kurtu, na jedné straně jí zaháknout za lešení a na straně druhé za něco jiného, stejně jako včera za sypač. Sypač se však v tomto areálu nenachází, co hůř, nemáme tu kurtu! Přispěchavší pneuservisák zkouší rovnání montpákou na zouvání pneu, vymlouváme mu to, pak někde vyštrachá montpáku na zouvání náklaďáku, což mu taky vymlouváme, následně přinese imbus, že lešení rozebere a srovná jinde, taktéž mu to vymlouváme, už bychom to nikdy nedali dohromady. Všemi směry se snažíme všem okolo stojícím radilům vysvětlit, že potřebujeme kurtu, kterou to prostě musí jít. Stále nás nechápou, až když se do toho vloží Ramiz a zjevně polopaticky mateřštinou vysvětluje to samé. Z hledání stále větších a větších montpák, se kterými to nejde, se přesouváme ke hledání kurty s ráčnou. V areálu je několik starých náklaďáků, rozpadlá ještěrka, míchačka z mixu (ano, toho náklaďáku), nekolik malých míchaček, ale kurta žádná. Nakonec nacházíme dvě ráčny, ale bez kurty! Ručička zoufalosti je zase v červených číslech, slunce pálí, je okolo poledne, zas máme hlad a jsme stále na mrtvém bodě.

Přece není možné, aby se v Albánii nedala ta kurta třeba koupit! Nakonec Ramiz se slovy “Jedu jí koupit” sedá do auta a asi za 15 minut se s ní vrací! Kurta není nová, bůh ví, kde ji najednou tak rychle sehnal. Zoufalost mírně klesá, zidana jsme přikurtovali za lešení ke lžíci z bagru, o kterou jsme jej lešením opřeli a začli ráčnovat. V tu chvíli jsme oba pochopili, proč tu nikde kurty s ráčnou nemají. Oni je nepoužívají, protože nevědí, jak se POUŽÍVAJÍ! Dvakrát starším fachmanům vysvětujeme, jak to funguje, jak tu kurtu zavázat a jak povolit ráčnu. Pak už to šlo ráz na ráz. Lešení se trochu srovnalo, takže už šel i druhý kufr otevřít, přejeli jsme zidanem do stínu a silou tam napasovali vyklempený kufr.

Jde to! My snad odjedeme! Kufr sice nejde zavřít, ale co už, pochroumané víko přišpendlíme gumicukem, z Ramizova nabouraného medvěda přecigáníme věci a je to! Následně jsme ještě byli pozváni na oběd do nedaleké restaurace, před níž jsme se pak s Ramizem i Rizou rozloučili. Vyměnili jsme si telefonní čísla a konečně se vydali na další cestu. V centru města Jimbo zahlédl kancelář pojišťovny, u které má Ramiz pojištěného medvěda. Šel se tam zeptat, ale jediná pracovnice na anglická slova pouze krčila rameny. Tak nic.

Peshkopi a jeho okolí je opravdu nebezečný kraj, při výjezdu nás oba šílenou rychlostí předjíždí policejní Transporter T5 (bez majáků), aby se hned před Fidelem čelně střetnul s protijedoucím chudákem. Při tom ještě stihnul napálit do boku vozidlo v našem směru. Tuto čirou nefalšovanou idiocii místních strážců zákona sice nemáme na videu, ale v paměti nám zůstane vyryta hodně dlouho. Když už tady dělají prasárny a zabíjejí spoluobčany i fízlové, jak se člověk může divit, že doprava tady vypadá tak jak vypadá?

Ale konec dobrý všechno dobré! Jsme zase na cestě, sice stále trochu otřeseni a se zbastleným zidanem, ale vcelku!

Musíme kompletně předělat plány, jelikož naším největším nepřítelem nejsou místní řidiči (ti jsou až na druhém místě), nýbrž čas. Sice jsme chtěli pokračovat tak, jak bylo ještě včera v plánu, nicméně z ničeho nic se z hlavní cesty stala šotolina. Za normálních okolností bychom tuto změnu s nadšením přijali, ale hrozba povolení přidrátovaného vstřiku na Jimbově zidanu je bohužel větší než naše offroad touhy. Po dotazu okolo jedoucí albánky, jestli mluvíme italsky (bůh ví, co nám chtěla sdělit) otáčíme zidany a jedeme směr Tirana po silnici č. SH6. V jednom místě se z ní stává nová silnice SH61, na kterou jsme omylem neuhnuli, což se ukázalo jako vítaná chyba. Objevili jsme nejen luxusní silnici, ale hlavně luxusní cigánplatz v horách. Dneska tedy oheň, pivo, čumil a zítra? Bůh ví…

Stav tachometru 127 613 km, najeto 113 km, celková průměrná rychlost 72 km/h.