28. 6. 2023
No. Tak. Kde začít. Jsme v pořádku. Ale od začátku. Jsme v pořádku. Opravdu.
Po posledních třech dnech strávených převážně na dálnici se zidanské duo vydalo poznávat krásy Albánie. Jsme v pořádku.
Chtěli jsme psát něco o tom, co bylo včera večer. Dali jsme si večeři, vybrali peníze z bankomatu, napsali zideníček a šli spát. Jsme v pořádku.
Potřebovali jsme se vyspat, takže Jimbo ráno po probuzení vyřešil neodkladné pracovní záležitosti a potom, co asi v 10:00 vstal Fidel, začali jsme nacigáňovat věci na zidany. Jsme v pořádku.
Krátký nákup v místním obchodě a šup vyrazit na cestu po silnici SH31 směr Peshkopi. Krása střídá nádheru, výhledy, čerstvý vzduch, zatáčky, naprostá pohoda! Užíváme si to, bavíme se o tom, že to je to, proč jsme sem jeli, občas nějaká sesunutá silnice, díra, nebo kráva na silnici, ale nic, co by nás rozhodilo. Jsme v pořádku.
A pak to přišlo, dojeli jsme na místo, o kterém jsme uvažovali jako o potenciálním cigánplatzu.
Místo, kde je z jedné strany silnice, z druhé obrovský horský masiv tak příkrý, že na něm oproti okolním horám prakticky nic neroste. Cigánplatz kam se podíváš. Ohniště připraveno. Jenom se vycigánit. Jsme v pořádku.
Fidel v legraci navrhuje: “Tady zacigáníme, zítra zajedem do 20 km vzdálenýho Peshkopi, tam nakoupíme pivo a benzín a pojedem zas zpět. Pak už budem jenom jezdit sem a tam a pozejtří zase.” Myšlenka sice pěkná, ale chceme vidět i nějaká další místa a díky tomu, že jsme si nemysleli, že cesta sem potrvá 40 minut místo očekávaných 4 hodin, jedeme dál. Jsme v pořádku.
Kopli jsme do vrtulí a vyrazili na cestu s tím, že se vycigáníme na dalším, jistě také pěkném, místě, asi 130 km daleko. Jsme v pořádku.
Zapínáme kamery, tohle je potřeba natočit, zatáčka za zatáčkou, vlevo výhled, potom vpravo výhled, co víc si přát. Nadšení nezná mezí. Jsme pořádku.
Pak přišla ta zatáčka, nenápadná, od pohledu stejná jako ostatní. Nic divného, jedna z vraceček, kterejch už jsi dneska projel 256. Před ní přibrzdíš, koukneš do ní, vidíš, že je celkem ostrá, připravíš se na náklon a zpomalíš tak, že jedeš skoro krokem, a pak ji s úsměvem…neprojedeš. Nevyjde to. Ne proto, že bys udělal něco špatně, byls’ dost opatrnej, dostatečně sis najel, rychles’ nejel, techniku přece už aspoň trochu umíš. Stane se to jediné, co ovlivnit nedokážeš. Albánec v protisměru. Kurva! Rána! Skok! Jsem v pořádku? Co zidan? Měl bych ho aspoň chcípnout. Kurva! Jsem snad v pořádku. Jen mě trochu bolí koleno, ale stojim, tak dobrý. Co Fidel? Nenapral to taky někam? Ne. Jsme v pořádku! Posádka Mercedesu, ve složení otec (řidič) a dva synové, skončila taky bez ztrát na zdraví i životech.
Co teď? Zvedout zidan a začít sčítat škody. Dle prvního ohledání se vlastně ještě nic tak strašného nestalo. Padáky mínus, kufr mínus, lešení mínus, ale pivo a čumil v kufru zůstali celí. Co dál, vypadá to, že bych snad mohl odjet. Ne. Nepůjde to, je utrhnutý vstřik od toho jak se do něj opřely padáky.
Všichni okolo jenom bezradně chodí, nikdo s nikým vlastně nemluví a nikdo neví, co v této situaci dělat. Po asi deseti minutách se otřeseně ptám do pléna: “Mluví aspoň někdo z vás anglicky?” Všichni tři celkem otřeseně odpovídají, že ano. Tak to jsem nečekal.
Dál se zas nic neděje. Tak co třeba zavolat na pojišťovnu, třeba poradí. Telefon sice stojí majlant, ale za zkoušku to stojí. Vzhledem k ceně za minutu volání by pomohlo, kdyby telefon ze zahraničí nezvedl virtuální asistent, který se ptá, jestli došlo k poškození skel vozidla. No nic, zavěsit a zkusit to znovu. Paní na lince nic moc neví, přepojená paní radí obligátní volání policie pro sepsání protokolů. Jako jo, asi je to varianta, ale tak tu budem stát hodiny a čekat na albánskou policii, která nakonec stejně bude na straně svého občana? Ani on sám je pochopitelně nechce volat.
No, tak to zkusíme dát nějak dohromady.
Z nedalekého domu přijel na pomoc šikovnější chlápek, který říká, ať mu to tam dotlačíme, že se na to koukneme, a taky celkem mluví anglicky. Tak takhle si Albánii nepamatuju. Dům je asi 300 m z kopce, tak hodíme zmačkaný kufr k albánci do Mergla a sjedem to dolu.
Bylo potřeba trochu srovnat padáky směrem proti nárazu, aby tam šlo zpátky dát vstřik, který vypadá celkem OK. Za pomoci kurty a místního sypače se to zdařilo (náš nápad) a po chvíli hraní si s drátem a fazetkami se i zdařilo tam vstřik upevnit tak, aby nevypadnul. Je totiž přimontován dvěma šroubky. Teda byl. Kontrolní jízda ukázala, že se zidanem se dá jet. Nicméně zbývá nějak vyřešit ten kufr, prý to všechno opraví zítra v Peshkopi, tam asi dokážou cokoliv.
No, to jsme tedy zvědaví.
Albánec, který se nám představil jako Ramiz, navrhuje, že má nedaleko nějakou chajdu a spěchá, protože mu do ní prý přijedou hosté. Tak že nám dá na sebe telefon a zítra pojedeme do města to vyřešit. To se nám moc nezdá, měli jsme jiné plány. Máme hlad, nevíme, kde budeme spát a už vůbec nevíme, jak se tam dostat. Kufr je zmačkaný jak papír od salámu a na zidan jej určitě nedáme. Ramizovi i jeho synům tedy bylo vysvětleno, že chápeme, že má své plány, ale my je měli taky a kvůli němu vyletěly komínem, takže bychom očekávali, že se o nás nějak postará. Například že s námi sjede do toho Peshkopi a pokusí se nám aspoň najít ubytování. Protože sehnat v Albánii někoho, kdo mluví anglicky je celkem kumšt, i když to teď tak úplně nevypadá. Ramiz poté navrhuje, že bychom to vlastně mohli udělat tak, že s ním zajedeme k té chajdě, tam on vyřeší hosty, nás tam někde ubytuje, vyspíme se na to a zítra budeme řešit to ostatní.
Tak jo.
Proběhla rychlá debata o tom, jestli je vlastně dobrý nápad věřit albánci, který tě sejme v zatáčce, že tě nesejme ještě dál ve své vesnici. Usoudili jsme, že vlastně nemáme jinou možnost. Druhá varianta by byla, přeskupit nějak věci a sami dojet do Peshkopi s tím, že se snad zítra s Ramizem spojíme a ještě jej někdy uvidíme.
Berem chajdu i kdybychom tam měli spát na trávě.
Po příjezdu zjišťujeme, že to vlastně není žádná chajda, ale normální rodinný dům uzpůsobený pro pronájem. Ihned se stáváme atrakcí pro ubytváníchtivé hosty z Rumunska.
Všichni ještě otřeseni odpovídáme na všetečné otázky, abychom se v průběhu aspoň mohli převléci a nějak se uklidnit. K tomu účelu pomáhá čumil, který ochotně ničí stresové receptory v naší i v Ramizově krvi. Dozvídáme se, že je to údajně jeho první nehoda, a že byl dost v šoku, vypadá to, že z něj bude dobrej týpek.
Poté probíhá několik hodin zuřivá debata s Rumuny, kteří se na nás sesypali jako vosy na bonbony. Jedná se o tři páry se severního Rumunska, kousek od moldavských hranic. Ukazuje se, že dva z nich jsou taky nadšení zidanisté, takže jim vubec nevadí naše přítomnost, naopak přilévají do ohně trochu domácí cherry.
Mimochodem, dneska jsme vůbec nic nejedlli, když nepočítáme croissant u obchodu. Už šilhavě vyhlížíme Ramizovy syny, kteří svědomitě vaří jídlo. Jeden z Rumunů se uznale podívá na nabouraný Mercedes a povídá: “Nejde mi do hlavy, jak je možné, že toto německé vozidlo utrpělo tolik škody, když jsem jej vždycky pokládal za tank.” No asi proto, že narazilo do jiného německého vozidla, které je také pokládáno za tank. Jen má o dvě kola míň.
Jídlo trvalo věčnost, ale za to bylo výborné. Jednalo se buřtguláš bez buřtů s rajčatovým salátem a chlebem. Teď sedíme v chajdě, píšeme zideníček a doufáme, že se situace se zidanem zítra nějak vyřeší. Pijeme pivo, co domácí přinesli, ale čumila už radši necháme čumět jinam ať máme zítra dost sil.
PS: všechno máme ze dvou úhlů na videu, jakmile to půjde, podělíme se o ně.
Stav tachometru 127 500 km, najeto 76 km, celková průměrná rychlost 77 km/h.
