8. 7. 2023
Jedeme domů! To už sice jedeme čtvrtý den, ale dnes má být ten den D, kdy přijedeme do naší republiky. Navigace ukazuje cca 450 km. To není takové překvapení, když uvážime, že se nacházíme sice v Maďarsku, ale asi 5 km od Chorvatska a navíc nechceme jet ani kilometr po dálnici. Maďarsko, jak známo, je velmi rovná země, takže skoro všechny zatáčky musí být označeny šipkami, řidič je totiž vůbec nečeká. Cesta byla celkem jednoduchá, přímočará, ale i tak nás navigace od Mapy.cz dokázala svést z hlavní silnice do nějakých maďarských vesnic, kde se člověk bojí,aby dojel v celku. Ale o navigaci později.
Cestou u Balatonu jsme přibrzdili v hospodě, abychom si dali oběd. Jejich řeči nerozumí na světě snad nikdo jiný než oni, možná ani oni. Jídelní lístek byl tedy naprosto nepoužitelný, ale naštěstí jej měli i v němčině. Vrchní přinesl i jídlení lístek v angličtině, nicméně část s hlavními jídly chyběla a u zbytku byly jiné ceny. Němčinou sice nevládneme, ale guláš poznáme. Ve Fidelově případě se jednalo o guláš s dršťkami, což nepřivítal s nadšením. Nikdo v Maďarsku neumí anglicky, takže domluvit se na čemkoliv je prakticky nemožné. Je fascinující, že na našem tripu bylo jednodušší se domluvit s albáncem než s maďarem.
Zde vám povíme pohádku o shánění samolepek s MPZ států, které projíždíme. Je to totiž celkem kumšt sehnat autentickou samolepku. V dnešní době SPZ s modrým proužkem a zkratkou státu uvnitř už není ve většině států povinnost, mít na vozidle MPZ nalepenou. My si je kupujeme jako artefakty, které lepíme na kufry. Můžeme začít hned s Maďarskem, jakožto zemí, kde jsme MPZ sháněli jako první na začátku Zidan Tour 2023. Vyřknete-li na anglicky nemluvícího pracovníka benzínové stanice slovo jako “sticker” nebo ekvivalent tohoto slova, začne nabízet matricu, tedy dálniční známku. A to bez ohledu na to, jaká další slova připojíte. Případně jak vehementně se mu snažíte pantomimou vysvětlit, že ani matrici ani vinětu nechcete. Dokonce známku nabízí i přesto, že mu ukazujete samolepku jiného státu. Chvíli to vypadá, že požadavek chápe, ale pak začne něco plynulou maďarštinou a při nejlepším nabídne magnetku nebo je rovnou konec diskuse. Touto zemí jsme projeli stovky kilometrů, stavěli snad u každé benzínky, ale jak jste již jistě pochopili, maďarskou samolepku jsme nesehnali.
Zato máme srbskou, což je zřejmě velká vzácnost, neboť nás v Albánii zastavil nějaký čech a snažil se získát informaci, jak jsme se k něčemu tak drahocennému dostali. Dnes už má srbskou samolepku pouze Fidel, protože Jimbova byla na kufru, který potkal Mercedes.
V ostatních státech to vždycky děláme stejně, ukážeme fotku nebo obrázek samolepky, kterou chceme. Někdy se zadaří a mají, ale většinou nikoliv. Všechny státy tedy nemáme.
Z Maďarska s už dost otlačenou sedací částí těla vjíždíme do Rakouska s plánem, co nejefektivněji jej projet směrem na Třeboň. Po cestě od Balatonu jsme radši navigaci vypnuli, protože vymýšlela takové trasy, že bychom tam bloudili ještě teď. Do rakouska se stejně jedná jen o silnici č. 71 a č. 84, takže koukat na navigaci by bylo spíše kontraproduktivní.
Měla však jeden jediný úkol, když jsme jí na rakouských hranicích zapínali. Objet Vídeň. My totiž víme, že Vídeň je město s režimem až skoro militantně nenávidějícím motoristy, semafory jsou často “seřízeny” tak, aby v jednu chvíli dlouhé sekundy a někdy i minuty stála celá křižovatka ve všech směrech včetně chodců. Na silnici se nechází tolik balastu, že je naprosto nepřehledná a příjemní nejsou ani všudypřítomní cyklisté, kteří jsou schopni jet prostředkem jediného pruhu a brzdit tak desítky vozidel za sebou.
Mapy.cz, you had one job! Že to nedokázala jsme si uvědomili až prakticky v centru města, kdy jsme byli nuceni zastavit. Důvodem výjimečně ale nebyla divná navigace, ale to, že se Fidelově Africe chtělo mazlit s Ferrari. Při jednom z manévrů, který zidanista v tomto nepřátelském městě musí dělat, aby se mu nepřehřál stroj či nevypověděla službu spojku ovládající ruka, ztratil Fidel rovnováhu a vyrobil téměř mikroskopickou vadu na laku lemu levého předního kola Ferrari 488 Spider. U jiných aut by si toho majitel asi ani nevšiml, ale zde bylo nutno sepsat protokol o nehodě. Naštěstí jeho řidič zřejmě takovou situaci nezažil poprvé a po několika nadávkách v rychlosti sepsal rukou na papír záznam o nehodě a zmizel z dohledu i se svou spolujezdkyní.
My se po vydýchání situace dál snažili zoufale dostat pryč z Vídně, což se nakonec zdařilo. Pak stačilo několik dalších zádrhelů s navigací, až to dopadlo tak, že si Jimbo radši zapamatoval čísla silnic, po kterých jsme měli jet, to byla jistější varianta. Jinak bychom taky mohli dojet třeba do Ulánbátaru.
Sic o několik hodin později oproti plánu, sedíme u ohně v naší domovině! Bylo zvláštní slyšet obsluhu na benzínce mluvit česky při placení piva. Vycigánili jsme se u pískovny Halámky hned za hranicemi.
Pivo už dnes české (kozá), čumil včera dočuměl a jiného jsme nesehnali.
Stav tachometru 129 889 km, najeto 514 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.
