7. 7. 2023
Čumil nedočuměl. Jakž takž jsme si rozvěsili po pokoji věci, aby uschly po propršeném odpoledni, udělali jídlo, dali o sobě vědět domu a skoro usnuli na stole.
Ještěže jsme byli v celém hotelu sami, protože mokrých věcí bylo tolik, že jsme museli vyrabovat druhý pokoj. Pan domácí se při příjezdu ptal, jestli chceme jeden nebo dva pokoje, bylo nám to úplně jedno, tak nám dal dva. Fidel ihned z druhého pokoje zabavil věšák a všechna ramínka, která jsme do jednoho využili. “Tak jestli budem spát každej zvlášť, tak to nikdy nevstanem,” povídá Jimbo, když Fidel přinesl klíče od dvou pokojů. Mozkovým myšlením (credit Policie ČR) jsme tedy usoudili, že radši budeme spát oba na jedné manželské posteli. Nebýt toho, rozhodně v 11:30 neodjedeme.
Většina věcí celkem uschla, ráno naštěstí už nepršelo, takže nic nebránilo vyrazit na další cesty. Zbývalo jen sehnat minerální olej 20w-50 do Jimbova boxera (ano, už spapal litr) a navštívit sarajevského kamaráda Zorana. Zkusili jsme první autodíly (ne náhodou ty, ve kterých jsme před lety Zorana potkali), ale se zlou jsme potázali, “To nějak dopadne, ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo,” okomentoval to Fidel.
A taky že jo. Náš sarajevský kamarád jako obvykle pomohl, když se zeptal, zda něco nepotřebujeme a vyslechl si žádost o radu, kde sehnat zmíněný olej. Udělal dva telefonáty a za asi 10 minut už se Jimbo jal nalévat. Schrodingerova kočka se však zase přihlásila o slovo. Ráno v okně nebylo nic, teď tam bylo akorát. “Ono si to stejně ještě pápne,” povídá Jimbo zatímco připoutává lahev na kufr. Zoran nás zase přivítal s otevřenou náručí, on je etalonem bosenské, a potažmo balkánské, pohostinnosti. Nutno říci, že účelem nebylo, jet za ním pro pomoc, olej bychom jistě sehnali i jinde. Tak jsme mu aspoň věnovali samolepku.
Zorana jsme zase pozvali do naší domoviny a ubezpečili jej, že až k nám pojede, ať si vzpomene, že tam má kamarády. S tím jsme naši krátkou návštěvu ukončili, neboť naše ambice byly spát v kempu u Balatonu.
V Sarajevu jsme se napojili na dálnici do města Zenica, kterou každým rokem posunou bosenští stavitelé o další kilometry. Bohužel však končí kousek za městem a v podstatě všechen provoz se přesouvá na státovku směr město Doboj. Nevíme, jak je to v jiné dny, ale v pátek odpoledne je prostupnost dopravou velmi složitá, a to i pro zidan. Něco jako pražská Strakonická v 8:30, jenom v délce 70 km. Proto bylo potřeba se navzájem klidnit, občas to i vypadalo, že máme místo českých SPZ ty albánské.
Od Doboje už se to však uklidnilo a na hraničním přechodu Slavonski Brod byla taková nuda, že i razítko jsme si museli vyprosit. Samotné Chorvatsko už bylo pouze tranzitní zemí, sice se přejíždí motorkářsky zábavné nevysoké pohoří, ale jinak jde hlavně o to, přejet jej co nejrychleji. Poprvé letos jsme okusili, co to znamená, když se země stane členem Schengenského prostoru. Na hranicích je slyšet štěkajícího psa a u cedule “Vítejte v Maďarsku” se fotí arabové vystoupivší z auta s německou značkou.
Ono se to na té mapě všechno zdá tak blízko…ale ono to je 100 km sem, 100 km tam. Takže k Balatonu už jsme to nezvládli. A je to dobře. Našli jsme totiž naprosto luxusní cigánplatz u rybníka (ve kterém teď tedy není voda) kousek od města Barcs. Sice jsme se k němu museli probojovat přes takřka saharskou poušť, ale stojí to za to. Je tu místo jak pro matrace, tak pro hamaky, stoly s lavicemi a velké ohniště. Jediné, co kazí morálku jsou komáři. “Tak tady nebudu, to je sebevražda!” praví Fidel ještě před tím, než vůbec sleze ze zidana. Repelent Predator a oheň se však postaraly i o tento problém.
Pivo máme z Chorvatska, včera nedopitý čumil už dnes rozhodně dočumí. A zítra bude třeba čumět jiný.
Stav tachometru 129 375 km, najeto 396 km, celková průměrná rychlost 60 km/h.