6. 7. 2023
Takže my už jedeme rok?! Srbsko bylo loni, Albánie před měsícem a Durmitor včera. Ne. Srbskem jsme proletěli minulý týden, Albánii opustili převčírem a v Durmitoru spali dnes. A užili jsme jej se vším všudy. Ráno sluníčko, že se daly dokonce usušit i všechny věci zvhlé večerní i ranní rosou, pak krátký offroad k silnici a šup do zatáček.
Nevíme, zda je to placebo efekt, ale na černohorský benzín naše zidany jedou lépe než na ten albánský. Chvíli to i vypadalo, že Jimbův zidan přestane na volnoběh kuckat, ale to se nepotvrdilo. Buď přisává přes přidrátovaný vstřik vzduch a nebo mu vadí nějaký cizí předmět ve vstřikovací komoře. Když už dojel sem, tak domů to snad zvládne.
Po luxusích zatáčkách v národním parku dojíždíme k Djurdjevićovu mostu. Vysoký obloukový most z roku 1940 je znám z válečného filmu Most z roku 1969. Nyní je znám spíše jako turistická atrakce. Je totiž obklopen třemi ZIP line. Lana dvou kratších se táhnou na stranách mostu z jedné strany břehu řeky Tary na druhý. Ta třetí je nejdelší, startovní pozice je pár set metrů od mostu a končí pod ním. Ještě jsme ani nezaparkovali zidany a už se nás chytila Helena, místní lovec závisláků na adrenalinu. Že prý jestli chceme Zipline. Jasně že chceme! A jakou? No přeci tu nejdelší, nevíme, zda je nejdelší na světě, ale prý vede přes nejhlubší kaňon v Evropě. Tak aspoň nějaké nej tam je. Zaparkovat zidany a nasednout do dodávky, která nás odvezla na start, těžké nebylo. Nakonec ani nebylo těžké skočit dolů. Mohli jsme si nechat naše moto helmy, takže o bezpečnost bylo perfektně postaráno. Při instruktáži nám bylo několikrát vysvětlováno, kdy máme dát nohy dolů a nahoru, abychom nejeli do cíle moc rychle. Přestože jsme se doporučením úplně neřídili, stejně byla jízda dost pomalá. Alespoň jsme si mohli prohlédnout kaňon z ptačí perspektivy. Pak už stačilo nasednout do firemního Defenderu a nechat se offroadem vyvézt zpět. A bylo po akci.
Abychom byli spravedliví, bývali bychom z toho byli asi nadšenější, ale zipline totiž nebyla tím nejvíc adrenalinovým zážitkem dneška, tím byly tunely na cestě okolo řeky. Nejsou totiž osvětlené, takže když si mají oči zidanisty během vteřiny zvyknout z ostrého slunečního svitu na takřka absolutní tmu, nemají z toho radost. A z toho pak nemá radost ani zidanista, který netuší, jakým směrem tunel vede. To vyústilo v zastavení celé dvoumužné výpravy a tápání řidítky, kam vlastně jet.
Přes oběd jsme nahráli fotky a zideníček z minulého dne a vydali se směrem Žabljak, nacházející se ve velmi širokém horském sedle, asi 1500 m.n.m. Z městečka vede zajímavá cesta přes ještě vyšší hory směrem k hraničnímu přechodu do Bosny a Hercegoviny, kam jsme dnes měli namířeno. Výhledy naprosto dechberoucí, ale řidič musí také někdy koukat i na cestu, kterou mu může zkřížit rozzuřená kráva nebo ležící ovce.
K hranicím již nezbývalo mnoho, když se ten nahoře rozhodl, že nám sestup z hor nedá zadarmo. A nedal, během chvíle nás dostihla bouřka, bez varování jsme promokli na kost. Vylepšilo to až nasazení nepromoků, které po chvíli déšť ukončilo. Kaňonem Piva, podle stejnojmenné řeky, jsme na úplném mokru dorazili k bosenským hranicím. Hranici přirozeně tvoří obě řeky, o kterých zde byla již řeč, tedy Tara a Piva, v Bosně se z obou stává řeka Drina, takže vlastně tři řeky. Neplést s řekou Drinou v Albánii, která teče odjinud jinam.
V Bosně se však počasí moc nelepšilo, meli jsme to už jen asi 100 km k bývalému olympijskému hotelu nad Sarajevem, hotelu Igman. Ten se však cílem nestal, nemělo nejmenší smysl po několikátém sjezdu z hor po mokré silnici, někdy i potokem, k němu jezdit. Nachází se asi ve 1200 m.n.m., což znamená, že cigánění u něj by tentokrát nebylo vůbec nic příjemného. Nota bene, když jsme celí mokří.
Na benzíce s wifinou, už na okraji Sarajeva, se snažíme hledat nějaké ubytování s garáží pro zidany. K jednomu už jsme i jeli, avšak asi neexistuje. Nebo je úplně jinde (credit Mapy.cz). Proto volíme osvědčený kemp Rimski most, který je již znám z minulých Zidan Tours. Přijíždíme k němu asi ve 21:45, vyběhnuvší recepční a majitel v jednom je nadšen, že má hosty. Na Jimbovu otázku, zda má pro nás volné místo odpovídá: “Myslíte kemp nebo pokoj?” Jo tak vy máte pokoje? No tak paráda!
Parkovat zidany můžeme pod střechou vedle dětského hřiště. Teprve se vycigáňujeme a majitel přichází s tím, že jde spát, neboť jej tu zítra čekají dvě svatby. Se slovy “Hotel je váš.” ukazuje Fidelovi jak zamknout hlavní dveře. V kempu ani v hotelu totiž nejsou žádní hosté. Piva si prý můžeme brát z lednice kolik chceme, zaplatíme to ráno.
A tak sedíme u stolu v liduprázném kempu, před liduprázdným hotelem, ve kterém jsme nechali otevřené dveře do pokoje, neboť do něj nikdo nevleze.
Pivo zaplatíme zítra, albánským čumilem jsme se včera snažili zapálit oheň (nepomohlo to), ještěže máme zbytek vlastního čumila, který dneska zřejmě dočumí.
Stav tachometru 128 979 km, najeto 235 km, celková průměrná rychlost 59 km/h.