27. 6. 2023
Ráno jsme byli probuzeni sluncem, což je moc fajn, pokud to není v 5:30. Tuplem když jde člověk spát okolo druhé ranní. Každý z nás se snažil znova zabrat jinak. Fidel to vzdal rychle, protože se do něj kromě slunce pustili i krvechtiví komáři, což on nesnáší, a tak začal pomalu balit. Jimbo se postupně svlékal nejprve ze spacáku, a pak postupně ze všech svršků, až konečně také kapituloval.
Díky tomu byly zidany nastartovány již v 9:06 a lehkým offroadem nás odvezly zpět na srbskou dálnici. Nebyla to však obyčejná dálnice, nese jméno po velmi důležité osobě srbské historie, Milošovi Velikém, což Jimbo přivítal slovy “Hele! Mám tu vlastní dálnici, kdo z vás to má?”. Za každým nájezdem se ční obrovská cedule s jeho jménem, takže se pochpitelně musel u jedné z nich nechat zvěčnit.
Dnes jsme si dálnic opět dost užili, ta s důležitým jménem se táhne od Bělehradu až do města Čačak a má dvě výhody a jednu nevýhodu. Za 1. zbývalo nám z ní už jen asi 90 km, za 2. je na ní asfalt a za 3. je na ní jako obvykle nuda.
Z Čačaku do Kraljeva žádná dálnice nevede, my po ní ale jeli. A to i přes veškerou snahu místní policie nám v tom zabránit.
Srbové usilovně pracují na prodlužení dálnice svého někdejšího autokrata, takže stavba v jedné části křižuje silnici, po které naše dvojka zidanů zrovna jela. I nedbali jsme značek “slepá ulice” jakož i jim podobným, policii ukazující správný směr objížďky jsme hravě zmátli úhybným manévrem a společně se dvěma srby v BMW X5 se vydali vstříc stavebním strojům. Sem tam docházelo k popukáníhodným situacím, jako když například v místě, kde je zjevně plánovaný most přes řeku Západná Morava, a kde samozřejmě most chybí, Fidel potkal proti sobě v miniobjížďce kamion letící vesmírnou rychlostí po rozbředlém písku. Ostatní stavaři nám vesele mávali a vůbec si z nás nic nedělali. Co víc, snad se jim naše přítomnost i líbila.
Do Kraljeva jsme se tedy dostali sice delší, ale za to horší cestou. Za usilovného mávání místních se nám podařilo napojit na silnici č. 22, kde se konečně mohlo projevit naše zidanské umění. S rohlíkem na obličeji jsme plnými doušky hltali zatáčku za zatáčkou, řadili a podřazovali až do města Raška, odkud to bylo už co by kamenem dohodil do Kosova. Cestu zpříjemňovaly průjezdy rozličné vojenské techniky od náklaďáků, přes obrněné transportéry až po dva po zuby ozbrojené vrtulníky.
Přechod hranic do nejmladšího státu Evropy proběhl hladce, na celnici oštemplovali pasy a následně bylo potřeba vyřešit pojištění. V Kosovu totiž neplatí naše zelená karta, takže každé vozidlo si na hranicích musí koupit jejich vlatní povinné ručení. Proces je velmi rychlý a na každé hranici je k tomu vyhrazeno okénko s pracovníkem, který za cca 10 minut a 10 EUR vydá 15 dnů platný doklad o pojištění.
Další zastávkou byla Kosovská Mitrovice, město, které je řekou rozděleno na část Srbskou a část Albánskou. Oni ti Kosované jsou vskutku zajímaví lidé, část (zeměpisně cca ta severní) se stále cítí srby, a podle toho taky vypadá. Za těch pár kilometrů do Mitrovice tam vlálo více srbských vlajek, než jsme potkali v celém Srbsku. Tihle lidé se vznikem Kosovské republiky nesouhlasí a vyjadřují to nejen vlajkami, ale třeba tím, že si státní poznávací značky svých vozidel vylepšují tak, aby nebyl vidět modrý proužek s MPZ RKS, ani erb státu. Pro některé je to složitá operace, tak tu SPZtku rovnou z vozu vyhodí. Naproti tomu zbylá část obyvatelstva jsou kosovští albánci, ti nechtějí být součástí Albánie, ale chtěji vlastní stát s podporou EU, NATO, UN… Proto si ve svém hlavním městě pojmenovali ulice a další “pamětihodnosti” po různých západních známých osobnostech. Mají tak například bulvár Billa Clintona, ulici George W. Bushe, který má dokonce v jednom parku svou sochu. Situace v Kosovu je tak velmi nepřehledná, stejně jako dopravní zvyklosti. Totální chaos na silnici rozhodně nevylepší, když po ní běží zmatená ovečka honěná svým majitelem, jeho synem i dědem a řidiči projíždějících aut se snaží ovci všemožné bránit v cestě, aby jí udýchaní pasáčkové mohli dostihnout. I my sami jsme se k honu přidali, ovce nás však sprostě oběhla, a tak se konec příběhu nedozvíme. Snad ji po odchytu nepřipravili nějaký ošklivý obřad, víme jak to na balkáně s ovcemi občas chodí. A pokud ji nechytili, tak tam běhá dodnes.
Z Mitrovice, a následně i z Prištiny, jsme urychleně, rozuměj šnečím tempem, ujeli na dálnici (snad na poslední) směr Albánie s cílem město Kukes.
Přechod hranic proběhl hladce, nikdo se na nic neptal a k Jimbově nelibosti nám ani razítko nedali.
Po třech dnech strávených na dálnicích jsme konečně tady! Albánie nás uvítala s otevřenou náručí, ihned nám dala ochutnat toho pravého nefalšovaného Balkánu. Hned za hranicemi, kde ještě asi 15 km pokračuje vcelku pěkná nová dálnice, nás uvítaly krávy pasoucí se někde mezi levým a pravým pruhem. “Na dálnici je tráva zelenější, to ví přece každá albánská kráva” okomentoval to promptně Fidel. V Kukesu se Jimbo snažil aktivovat albánskou eSIM (stále bez úspěchu) a následně jsme hledali místo pro vycigánění. Zpocení, špinaví, smradlaví, unavení, s bolavými všemi vnitřními i vnějšími částmi těla jsme nenašli nic.
Fidel na benzínce vyhrkl na vedle stojícího albánce: “Nevíš, kde bysme se tu mohli vycigánit?”. Albánec sice nabízel, že nás odvede někam, kde by to bylo fajn, ale neměl pro cigánění moc pochopení, a tak nás odvelel ke svému bratranci do hotelu, což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad. Sice se z 5 EUR na noc stalo 15 EUR a z garáže na zidany jen parkplatz za zamčenou bránou (snad), ale už nám to bylo vlastně úplně jedno. V našem stavu hledat zase po tmě a zase v neznámém terénu cigánplatz bylo naprosto nemyslitelné. Navíc jsme neměli pivo.
Opět v 1 ráno dopisujeme zideníček a oběma padá hlava na stůl v zahuleném foyer šestipokojového hotýlku. Aspoň už jsme čistí a v rámci možností nesmrdíme.
A na konec ta těžká otázka: Je Kosovo Srbija? Na vaše odpovědi se těšíme v komentářích, tu nejzajímavější náležitě oceníme.
Zítra vyrazíme za nefalšovanou albánskou zábavou.
Pivo jsme měli a už zase nemáme, čumil bude dneska čumět opět někam jinam.
Stav tachometru 127 436 km, najeto 459 km, průměrná rychlost 81 km/h.