Naše loď přirazila k molu kousek před desátou večerní místního času. Tři zidani se už chvíli před přírazem sebrali a šli se proplést mezery mezi auty na parkovací palubě. Auta tam totiž stojí vedle sebe v pěti řadách, namáčknutá na sebe tak, že mezi nimi často nezbývá ani 5 cm. Naše zidany stojí samozřejmě na kraji lodi a výtah nahoru je uprostřed. Protáhnout se v zidanském oblečeni a s taškami je složité i pro hubeňoury, ale co si mají počít dědci jako my?
Po bludišti ihned nacigáňujeme cajky na zidany, jako kdybychom měli za minutu odjíždět. Sice jsou za námi kamiony a asi 30 dodávek, ale my už jsme zvyklí, že je to jako na vojně: čekáme, abychom spěchali a spěcháme, abychom čekali.
Čekali jsme celkem dlouho, nějaká skupinka snědších se asi o 4 dodávky dál hádala a pleskala, za námi stojivší kamion nastartoval chlazení a k němu se záhy přidali další dodávkáři se svými polorozpadlými dieslovými hroby. Behem pár minut bylo v kovové hrobce na palubě č 3. prakticky nedýchatelno, protože vrata byla stále zavřena.
Jakmile vyjel prostřední kamion, už to šlo ráz na ráz. My tři nejmenší vši jsme se proplétali mezi couvajícími giganty, na každém kroku zastavováni bocmany či místními policisty. Každé dva metry jsme zastaveni, něco se děje, ale my nemáme tušení co. Nejlepší je, když lodník pokyne ať jedeme a vzápětí se objeví fizl, který pokyne k zastavení a začne na lodníka něco řvát. Nakonec naštěstí bez ztráty života vyjíždíme poprvé se zidany na černý kontinent.
Vylodění se tedy zdařilo a teď ta těžší část – celní kontrola.
První probíhá pasová kontrola, to jde celkem lehce, většinu papírů vyplní celníci, protože my jim vůbec nerozumíme. Ani papírům, ani celníkům. Každý stojíme u svého okýnka a snažíme se přítomné obsluze zodpovědět všechny otázky. Samozřejmě svorně tvrdíme, že pojedeme pouze po severní části Alžírska, protože na poušť turista oficiálně sám jet nesmí. Sranda nastává, když se ptají, kde budeme spát. Všichni tři máme objednaný hotel v Oránu, ale Radim má samozřejmě rezervovaný jiný než my dva. Celníci nás ale berou jako jednu partu, takže nechápou, že máme rozdílné hotely, nebo tedy spíše neznají ten, který máme objednaný my. Název jim nějak nedával smysl a adresa vedla někam na náměstí. Takže jsme jim začli tvrdit, že máme objednaný všichni stejný – ten Radimův, protože ten oni znají. Po úspěšném zodpovězení všech otázek a vyplnění základního imigračního formuláře jsme vpuštěni dále. Před kolonou čekající na kontrolu zavazadel nás zastavuje policie a opět kontroluje pas a tentokrát i papírek, který nám dali celníci 10 metrů zpět. Všichni procházíme a ptáme se, zda můžeme kontrolu objet, to je nám doporučeno a zastavujeme před kovovými vraty od jakéhosi skladu, za kterými se odehrává ten správný striptýz. Před vraty přichází ta pravá africká tancovačka. Celé to má na starosti jeden celník, na kterého se střídavě sápe asi 20 chlápků, překřikují se a dožadují se přednostní kontroly. Ale celník odolává náporu, což zvyšuje napětí a i hladinu testosteronu ve vzduchu. Už už to málem vyústilo i v bitku kontrolychtivých alžířanů. Nakonec ale žádná zábava nebyla. Opodál stojící otec se synem s typickou ahmedovskou bradkou, taktéž sledující bojovou vřavu, se na nás usmál a povídá: “Welcome to Africa.”
Když celník otevřel vrata podruhé, Radim se přidal k davu pokřikujících a jako icebreaker ukazujíc placku vězeňské služby křikl na celníka: “I`m kolega! Kolega! Czech Police!” To celníka samozřejmě zaujalo. Už takhle vystupujeme z davu svým vzezřením, ale slovo Police vždycky zaujme. S Radimem si podali ruce a naznačil něco v tom smyslu ať počkáme. Dalších asi 15-20 minut se nic nedělo, pouze jsme dál sledovali tancovačku a najíždění auty do všeho možného, hlavně do davu lidí.
Po určité době přišel jiný celník, nějaký šéfik, zřejmě ten stejný generál, o kterém jsme četli na blogu Motoboxu. Zjednal si pořádek všech přítomných a nám si řekl o pasy, ty dostal, stejně jako další papíry a zmizel v útrobách haly. Po chvíli se objevil nazpátek a pokynul nám, ať jdeme s ním. Vtipkujeme, nabízíme mu bonbony a takové věci, on nás bere do útrob celnice, na druhou stranu toho okénka, které každý tak dobře známe, tam, kde sedí ostatní celníci. Všichni se smějí, nikdo neumí jediné slovo, kterým bychom se domluvili, ale všichni jsme strašně spokojení. Je sice 11 v noci, my budem mít problém na hotelu, nevíme, jestli nás neseberou kvůli dronu nebo čumilovi, nebo té haldě vepřové šunky ze španělska, co jsme nestihli sníst na lodi, ale všichni se strašně spokojeně smějeme. Generál pak povídá, že potřebuje, abychom mu na papírek napsali jméno otce a matky. Ptáme se, co je to za hru, že si ji rádi zahrajeme. On se směje, my se smějeme, opět nabízíme bonbony a píšeme jména rodičů na cárek papíru. Následně to sbalí, odvede nás zpět k zidanům, které kupodivu zůstaly nedotčeny davem a pokyne nám, ať jdeme za ním i se stroji.
Následujeme jej do haly, kde probíhají kontroly asi 10 aut zároveň, všude je spoustu celníků, všichni nás zdraví a všichni koukají, co si to Herr General vede za bizarní postavičky. Dovedl nás na plac, kde stáli dva další, kterým (co jsme tak nonverbálně pochopili) vysvětlil, jak se mají chovat, kdo jsme a že tu počkáme, než se to všechno vyřídí. Dáváme se hned do řeči s mladým celníkem, on se ptá na jméno jakousi směsí češtiny, ruštiny a jugoslávštiny, tak ho Jimbo opravuje a říká mu, jak se to říká správně. Podávají si ruce asi 10x si říkají víceméně náhodná slova a všichni se opět smějí. Jenom my pořád nevíme, jak moc nás budou prohledávat a kam zmizel generál s našimi pasy. Po chvíli nesrozumitelných dialogů mladý celník, jehož jméno jsme bohužel zapomněli, povídá, že bude zpět za 10 minut. Mezi tím sledujeme bizarní kontroly všech ostatních vozidel. Řidič, který venku málem srazil celníka, dostal speciální zacházení a musel vyndat ze svého auta i zadní sedačky. Dalšímu vypadla rezerva a kutálela se po celém skladu než narazila do jiného kontrolovaného vozu. Alžířané se s celníky nesmějí tak, jak se s nimi smějeme my. Pořád ale nevíme, co nás čeká. Přišel za námi jeden, který vypadal, že nám chce dát solidní gumoléčbu, ale tu se vynořil jiný, který slyšel generálův brífink, umravnil ho a poslal zpět do buňky, ať nás nechá na pokoji. Slovy se nedá ani popsat atmosféra, kterou tu zažíváme. Je to vlastně strašná legrace, ale my moc dobře všichni víme, že ta legrace může skončit tak rychle, jak začala. Možná i rychleji, proto jsme stále ve střehu. Celkem jsme tam stáli takhle asi půl hodiny, načež slyšíme líbivý zvuk razítka z buňky opodál, ze které se najednou vynořil ten vtipný mlaďoch, mává na nás našimi pasy s haldou papírů a pomalu se k nám přibližuje. Ptá se na dalších 10 více či méně srozumitelných věcí, podepisujeme papír s nerozluštitelnými klikyháky, ale tak když to musí bejt… Následně nám dává každému zpět oražený pas a papír dokládající import zidana s vyznačeným datem, dokdy s ním musíme ze země. Klade nám na srdce, že tento papír nesmíme ztratit, budeme ho potřebovat při výjezdu. Je až neuvěřitelné, jak se dá domluvit s člověkem, kteý neumí ani slovo žádnou z řečí, které rozumíme. A jde to. Když se dvě strany chtějí domluvit, vždycky se domluví. Pak následuje další etuda srandy, načež konečně můžeme odjet. Na výjezdu z haly stojí další celníci, kterým mlaďoch před tím asi řekl, že nás naučil slovo chamdula, což znamená, že jsme dobrý, jako že jsme v pořádku. Opakovali jsme ho asi 20x, než se mu to líbilo, a pak chtěl aby jej Jimbo zopakoval celníkovi na výjezdu. Jimbo s dokonalým arabským přízvukem vysekne potřebné slovo a následuje opět kopec srandy. Zde už tušíme, že to bude dobrý, už nám nic kontrolovat nebudou a jsme chamdula. Se sborovým chamdula opouštíme halu a přes další dvě policejní kontroly pasů, odevzdávání papírků atd. vyjíždíme v rekordním čase z areálu. Z lodi jsme sjížděli ve 22:25 a ve 23:43 už se fotíme v Alžíru. Celkem tedy 78 minut od výjezdu z lodi za poslední policejní kontrolu, máme za to, že jsme právě překonali rekord a nastavili laťku hodně vysoko.
Za areálem celnice neskrýváme pocity štěstí: “Jsme tady! Dokázali jsme to!!!”
Tak a teď o půlnoci pojďme zkusit najít naše hotely. Jimbo už na lodi otevřel booking, přes který máme hotel, protože hned po tom, co jsme se dozvěděli o zpoždění lodě, psal jim zprávu, že přijedeme později, aby na nás počkali. Bohužel z hotelu žádná zpráva nepřišla, ale na bookingu se objevilo negativní hodnocení od jiného cestovatele. S Radimem se domlouváme tak, že když to naše ubytování nenajdeme, přijedeme na blind do toho jeho hotelu a zkusíme se ubytovat tam. Nastavujeme navigace, dáváme si sbohem s tím, že se určitě ještě potkáme a vyrážíme do potemnělého Oránu.
Řeknem vám, vyjet z lodi poprvé na africké pobřeží, do země, ve které jsme nikdy nebyli za tmy a pokoušet se najít ubytování, které je v mapách na bookingu uprostřed nějakého náměstíčka, to je teda fakt něco. Doprava sice není nijak silná, ale i tak za těch pár km to navigace od mapy.cz dokázala asi desetkrát zkonit, poslat nás do nepřeberného množství jednosměrek, na schody a do uliček širokých 2 metry, kde místní polehávají po ulici nebo za sebou tahají bizarní vozíky plné roztodivných věcí. Srážka s Afrikou hned z 0 na 100%. Snažíme se najít náš hotel, avšak nejsme úspěšní, píšeme na booking, nikdo neodpovídá, projíždíme několikrát ulici, kterou tam mají uvedenou, avšak nejsme s to ten hotel najít. Usuzujeme, že jsme se stali obětí podvodu, že to byl scam, který se v poslední době na bookingu rozšiřuje, tedy že se dělají fake hotely jen proto, aby z lidí vylákali platbu předem. S ocasem mezi nohama a o 1700 kč lehčí, vyrážíme tedy do hotelu Les Ambassadores, kde by se měl nacházet Radim. Je to kousek od nás. Na recepci to ale Radim ale také nemá jednoduché, má problém s rezervací. Nikdo nemáme tušení jaký problém mají, ale jazyková bariéra a vyčekání si úspěchu nakonec zajistily, že jsme všichni tři dostali jeden pokoj se dvěma postelemi a jednou “přistýlkou”, tedy matrací na zemi. Hoteliér se celkem napakoval, nás to stálo 10 000 DZD (50 EUR), Radim už měl zaplaceno předem (víc než my dva dohromady), avšak pokoj pro tři se snídaní stojí 12 000 DZD. Ale je nám to jedno. Jsou 2 ráno (tedy doma 3) a my jsme rádi, že máme kde složit hlavu a zidany stojí za plotem s hlídačem u brány.
Na oslavu dlouhého, ale veleúspěšného dne si dáváme každý trochu čumila a jdeme na kutě.
Najeto je započítáno v zideníčku Jour 5 stejně jako snížení stavu čumila.
Mám rád a cením, když si člověk najde chvilku a sepíše si, co se stalo. Super. Užívejte
Díky!