Algeria 2025, Jour 4: Neodjezd

Tak ne. Dneska si s pivem naposledy nesedneme. Ale všechno pěkně po pořádku.

Rosničkám to v noci bohužel vyšlo. Okolo druhé ranní se dostavil déšť a okolo třetí pořádný slejvák. Nebýt větru, ani by to tak hrozné nebylo, ale chvílemi nám přišlo, že prší snad vodorovně. Plachta mezi zidany nestíhala, takže jsme se celou noc různě přeskládávali, až jsme skončili každý úplně jinde, než jsme usínali.

Na konci každého tunelu je ale světlo, takže po takřka probdělé noci nás naštěstí probudilo slunce. Vál pořád uragán, ale slunce pomalu svými paprsky usychalo všechno, co déšť zkropil. 

Nespěchali jsme, do Almérie to bylo jen cca 150 km, takže Pírko připravil luxusní snídani. “Tomu se řiká, umět žít,” okomentoval to s plnými ústy Jimbo.

Když trochu ustal vítr, vyzkoušeli jsme i drona, kterého Zidanchamon I. pro tuto cestu laskavě zapůjčil. Následně jsme si střihli o to, kdo poveze jakou jeho část přes hranice, nacigánili se na zidany a vyrazili na cestu.

Prvních 30 km směrem k dálnici byla opět ta bezvadná zidanská cesta, o které jsme vyprávěli včera. Už ani skoro nefoukalo, ale ten zbytek, to bylo jedno peklo. Uragán si nás opět našel a drží se zuby nehty, s naloženým zidanem nám mává ze strany na stranu. Naštěstí máme oba pro tyto případy hnědé bezpečnostní trenky.

Do Almery dorážíme cca v 15:30, v přístavu náhodou najdeme přímo kancelář firmy, která nás poveze. Přemýšlíme, odkud budeme asi nakládat a v kolik. Kam si se zidany sedneme, aby na nás moc nefoukalo, a kolik piv je bezpečné vypít před nakládkou zidana.

Pírko, jako objednatel transportu, šel vyřídit papíry. Po několika minutách vychází ven, kroutí hlavou a zamrače Jimbovi povídá: “Všechno špatně! TAM (ukajuje směr Afrika, pozn. kronikáře) je špatný počasí, a proto nám zrušili trajekt a pojede snad zítra v 11 dopoledne.”

Pohled na předpověď stvrzuje, že tou dobou na moři být fakt nechceme.

A tak si aspoň uděláme procházku po místních pamětihodnostech. Bereme nejlevnější hotel i s garáží na zidany a vydáváme se vstříc přístavnímu městu. Musíme se ale znova stavit na přepážce firmy Trasmediterranea, protože Jimbo objevil na palubním lístku slovo Casablanca, kam teda rozhodně plavat nechceme. Naštěstí se ukázalo, že je to jméno lodi na cestu zpět. Jako kdyby to pro nás bylo nějak důležité.

Nad přístavem se ční jakási stavba železničního charakteru, tak jí jdeme pořádně prozkoumat. 

Všude po nás pokřikují nějaké nezdravě opálené postavičky, tu chtěj’ cigáro, tu zas nějaký drobák. Ta Afrika už je fakt blízko. 

Stavba kolosálních rozměrů je El Cable Ingles, známý pod názvem El Alquife mineral loading dock. Jak už název napovídá, jde o dopravník železné rudy, která byla těžena v Granadě, sem byla dopravena vlakem a dále ve stejných vozících vyvážena nahoru a následně ručně sypána do lodí. Od nádraží byly vozíky tahány nahoru po širokých kolejích koňskou silou a dolů jezdily ze 40stupňového kopce samospádem. Nahoře se jedna kolej řadí do čtyř samostatných končících nad vodní hladinou. 

Vlakové nádraží je již bohužel minulostí stejně jako slavná éra této monumentální stavby z roku 1904. Přestala se však používat až v 70. letech minulého století. Místo vlakového je teď autobusové nádraží, které využívá rekonstruovanou historickou železniční budovu. 

Procházkou přes město jdeme zpět k hotelu, vybíráme eura pro směnu na druhém břehu a nakupujeme proviant na zítřejší plavbu, jelikož jsme nepočítali s tím, že na lodi strávíme místo noci den. 

Cestou opět potkáváme další slavnosti kukluxklanu, o kterých se nám pořád nepodařilo zjistit dost informací. 

Byla by chyba, ldybychom si ve Španělsku nedali pořádný španělský steak, takže teď s pivem v jedné a vidličkou s napíchnutým Black Angus steakem v druhé ruce dopisujeme zideníček v restauraci, kterou jsme kvůli slavnostem KKK hledali asi hodinu. 

Ráno brzy vstáváme, takže další pivo snad až na lodi. 

Stav tachometru 138 393 km

Najeto: 172 km

Počet dní abstinence: 0