V hospodě Zlatý jelen jsme zůstali do zavíračky. Původně se nám tam nechtělo být, protože u vedlejšího stolu řvalo asi 10 ukrajinců tak, že jsme se my dva sedíc naproti sobě ani neslyšeli. Ukrajinci odpádavali jak hrušky jeden po druhém, takže pobyt byl čím dál snesitelnější. K tomu samozřejmě pomohla i piva a klasičná horilka po sto. Zábavnou vložkou byl asi sedmdesátiletý děda, který přebral, že nemohl ani mluvit a nechtěl za žádnou cenu lokál opustit. Ukrajinci jej několikrát se smíchem vyváděli, i pivo mu zaplatili, ale on se vždy vrátil a otravoval dál. Začali po něm pořvávat milé věty obsahující slova jako chuj nebo suka. I tak ale dědek vytrval. Nakonec ho ve třech čapli a vynesli před hospodu. I tak se ale zase přibelhal. Vyřešila to až obsluha, která jednoduše zavřela kovové mříže, takže děd se neměl kam vrátit.
Venku pořád lilo a teď jsme stáli před zavřenou branou my a nechtělo se nám do deště. “Co kdybysme si vzali Bolta,” navrhuje Don. Jimbo se smíchem odpovídá: “Bolta? Tady?” Don objednal Bolt Premium. Po chvíli byla objednávka ze strany Boltu zrušena, protože žádný takový se v okolí Mukačeva nenachází. Takže pro nás přijel Vasil v ošoupané jedničkové Fabii, která měla černá skla tak, že do ní nebylo vidět. Zato na přístrojovce to hrálo všemi barvami, svítilo mu grilované kuře a v autě smrděly výfukové plyny tak, že se tam nedalo dýchat. Ale Vasil stejně kouřil, tak mu to bylo jedno. Jimbo s ním domluvil, že nás hodí po cestě do otevřeného magazinu, abychom si koupili nějaké pivo a horilku, noc byla ještě mladá. Když Jimbo přiběhl z magazinu, Vasil opět naškráb ten svuj křáp a dovezl nás k penzionu. Celá cesta stála úsměvných 75 hřiven (asi 45 korun) a za čekání ani za zajížďku nic navíc nechtěl. Horilky ani piva jsme však moc nevypili, unavení usínáme při South Parku v ukrajinštině, který dávali v televizi.
Po několika dnech ve spacáku byla takhle na závěr výletu teplá postel moc příjemná. Bábuška z penzionu byla šťastná za tvrdou ukrajinskou měnu a zamávala nám na cestu.
Hned za Mukačevem odbočujeme na složité křižovatce při složité dopravní situaci, když Jimbo hlási do interkomu: “Hele, bacha, za náma jsou fízlové. A začli houkat, oni mě snad zastavujou.”
“Tak já jedu,” odpovídá Don.
“Jo, jeď,” vysílá ho Jimbo dál zatímco zastavuje policajtovi.
Fízli zkusili klasickou taktiku obírání lidí, údajně jsme někde na té křižovatce jeli ve špatném pruhu či co. Na Ukrajině. Ve špatném pruhu. Tak to určitě. Nejvíc ho zajímalo, kam jel ten druhej. Proč nezastavil. Ptal se Jimba asi 10x. Odpověď, že ho asi neviděl nebral jako relevantní, Don má přece zrcátka! Pak chtěl, aby mu Jimbo zavolal, dozvěděl se akorát, že na toho druhýho nemá Jimbo číslo. Když se podíval na plný řidičák, ukázal na traktor a zajímalo ho, kde Jimbo pracuje a jak dlouho a co tam dělá. Nejdřív mluvil o 75 eurech, že to vypíše a zaplatit se to musí dnes v kterékoliv bance třeba v Užhorodu. Pak vypnul kameru a říká: “Tak što ty mi zkažeš?”
“Što ja bych zkazal, 75 eur je moc.”
Tím se rozjela kolečka vyjednávání a licitování. Jimbo nechtěl dát žádný úplatek, takže vyslal fízla, ať si to jde tedy vypsat. Ten zmizel do auta, ale za chvili zas přišel s tím, že půjdeme na půl, že mu dá Jimbo 50 a oni nás jako neviděli.
“A ty gavariš v eurech?” Ptá se fízla.
“Da, ili v grivnach”
“Tak tos upad, pade ti nedám. To je moc.”
“Tak kolik dáš?”
Jimbovi se to rozleželo v hlavě, usoudil, že za klid podpoří ukrajinskou mafii maximálně 1000 hřivnami, a tak povídá: “U miňja 1000 griveň, víc nic.”
Fízl souhlasil, tak sbalil prachy, popřál cestu, nastartoval starou Ladu a zmizel na kafe. “Zážitek za pětikilo se vyplatí,” poznamenal Jimbo a jel dohnat Dona, který si zatím čekal na pumpě a pil kafíčko o 15 km dál, aby mu všechno povyprávěl.
Cesta do Užhorodu nebyla dlouhá, nakoupili jsme vodečku domů a vydali se na hraniční přechod.
Tam proběhla obvyklá tancovačka okořeněná tím, že přestože celník na vjezdu řekl, že můžeme jet až dopředu před tu kolonu, celníkovi u budky se to nelíbilo. Svolil, až když si povolení ověřil přes vysílačku. Jinak bychom tam stáli ještě teď. Na slovenské straně bylo tance méně, veškerý kontraband jsme protáhli bez potíží a vydali se na cestu do Košic, 80 km rovně, v zimě jak na Sibiři, větru tak, že se se zidanem nedalo udržet v jízdním pruhu. Nebylo to zadarmo, zato se Jimbovi podařilo sehnat slovenskou MPZtku, takže má všechny tři.
Na nádraží v Košicich dojíždíme okolo 16. hodiny. Přijeli jsme dost brzy, když nakládka je až v 8, ale kdo mohl tušit, jak rychle přejdeme přes hranice. A tak tu cigáníme s pivem v ruce na židličkách a koukáme, jak okolo nás posunuje vagóny slovenský národný dopravce.
Stav tachometru: 137435 km
Najeto: 159 km
