Noc na dnešek byla zatím nejteplejší, nebylo ani nutné mít do spacáku Jägerovo teplé prádlo. Nevýhoda toho, když se člověk utáboří vedle široké šotolinové cesty, je provoz. Že tam budou jezdit auta, to jsme čekali, že jich bude hodně, to by se taky dalo očekávat, ale že okolo nás o půlnoci projede tahač s podvalníkem na tank a asi 20 koly, to už bylo moc. Nad ránem tam pak začaly lítat náklaďáky z nedalekého kamenolomu a korunu tomu nasadili dva rumuni na skůtru bez výfuku, který měl nějaký problém, tak ho tam asi půl hodiny startovali u našich hlav. I tak se ale spalo dobře. Posnídali jsme tradičně párečky s trochou rumunské hořčice a vydali se do města Sapanta prozkoumat proslulý Veselý hřbitov.
Ptáte se, jak může být hřbitov veselý? V Rumunsku je možné cokoliv. Místo plné modrých náhrobků, na kterém je vždy vyobrazen pochovaný člověk v pozici, která jej chrakterizuje nebo třeba zobrazuje okolnosti jeho smrti. Procházením mezi náhrobky najdeme nespočet traktoristů, švadlen, pianistů, písařů, pijáků a dalších profesí. Dvě nabouraná auta zřejmě připomínají, jak daný člověk zemřel. Tříleté děvče, kterou srazilo auto, nebo pán v ruce držíc nůž míříc na krk jiného. K smutku vtipné. Na každém náhrobku je vyřezaný i jakýsi epitaf, ale rumunsky luštit bohužel neumíme. Je zvláštní, když na hřbitov vybírají vstupné a chodí po něm desítky turistů. Neměli by mít mrtví po smrti klid?
Veselí vyrážíme ze hřbitova zpět cestou okolo našeho cigáplatzu offroadem na vrcholky hor. Don se kasal, že cestu zná, že ji jel na svojí číze s Jardou před pár lety, a že je to v pohodě. Vlastně i docela bylo, jenom jsme dvakrát zabloudili, Jimbo lehce zahodil zidan a drápali jsme se asi 30 km po šutrech do kopce. Tu tekl po cestě potok, tu zas byla hluboká louže nebo gigantický šutr. Nebylo to ale tak strašné, jak to zní a rozhodně to stálo za to.
Odměnou za asi 30 km nepohodlí byly dechberoucí výhledy a jako dárek malý urbex – opuštěná stavení na polonině. Tip na ně jsme obdrželi od projíždějícího rumuna v Defenderu s volantem na špatné straně. K čemu sloužila je nám stále záhadou, ale první byl určitě hotel s restaurací a druhý dům obsahoval asi 65 malých bytových jednotek o dispozici cca 2+kk s balkonem. Obě budovy byly zjevně po delší čas využívány, přestože ta s byty nikdy neměla fasádu. Dodnes jsou však v některých bytech skříně, záclony a kamna. Pokud je tedy už nezničili a neodnesli sběrači kovů.
Široko daleko není kromě westernového vodojemu vůbec nic. Cesta na pláň je otřesná i pro offroad a stavení jsou odhadem 40-50+ let stará. Důvod jejich existence na takovém místě se asi nikdy nedozvíme. Dojem z přírodních krás i prozkoumávání budov kazí kromě rumunského bordelu ten zjevně český. Nespočet poházených plechovek od piva značek Kozel, Plzeň, Radegast (dvanáctka i Ratar) nebo Svijany připomněl, že tu nejsme první češi. Několik samolepek s nápisem gumbalkan pravděpodobně vysvětluje, kde se tady tahle prasata z naší domoviny vzala. “Jako je tam fakt bordel, ale nemusíš na půdě ve čtvrtym patře najít plechovku Svijany,” okomentoval to Don.
Dolů z hor to šlo ráz na ráz, cesta už skoro není offroad, neboť vede okolo stavby nové přehrady. Stavět se začala v roce 1987 a ještě není dokončena. Z jedné strany jsou na sebe postupně pokládány betonové bloky a ze strany druhé je skládána břidlice do vysokých schodů. Zajímavé je, že k ní neteče žádná větší řeka a nemá žádný přepad ani výpust. Naším tipem je, že má pouze přehradit údolí, které bude zatopeno odjinud. Odkud, nám ale mapa neprozradila. Tuto hypotézu trochu nahlodává fakt, že úplně dole je jakýsi tunel. Do něj jsme se však nedostali, protože všude byli dělníci, psi a zákazy. Snažili jsme se o ní dohledat nějaké další informace, avšak Google mlčí. Třeba bude vědět nekdo ze čtenářů, poznatky prosíme do komentářů.
Dolů do vesnice Mara vede panelová cesta až k silnici, začíná nepříjemně pršet, takže se snažíme nepřízni počasí ujet. Když už to vypadá, že se to povedlo, zkoušíme místní stánek s pizzou. To, co nám přistálo na stole opravdu nevypadalo jako na obrázku v menu. Pizza Donovi letos opravdu nejde. Hlad je ale nejlepší kuchař, se sebezapřením to spořádáme a valíme směr město Borsa, před kterým nás osud dostihl. Nasazujeme nepromoky a dalších 20 km jedeme v dešti, když už to dál fakt nejde, jako dočasné útočiště poslouží zastřešený vchod do Kauflandu.
Bouřka naštěstí rychle přešla a po mokré silnici pokračujeme dále. Po cestě uvažujeme, jak vlastně dnes budeme spát. Chceme cigánit, ale je zima, prší a nebezpečně rychle se stmívá. Proto je jedna z možností i nějaký penzion. Zkoušíme první vytipovaný cigánplatz a ono to vychází. Vede k němu nepřijemný kus cesty po šutrech, ale nic co bychom po dnešku nezvládli.
Parkujeme na malém travnatém plácku nedaleko domu. “Mně se to moc nelíbí, nerad takhle cigánim někomu pod okny,” povídá Jimbo. “Hele, když někdo přijde, dostane 30 Lei a bude to,” rozhodně reaguje Don. Rozřešení na sebe nenechalo čekat, rumun s čelovkou se přišel podívat, kdo mu to tu loupe perníček.
Zde útržek konverzace:
Don: “Možno, kemp, tady, my?”
Rumun: “Kemp, bla bla.” A kýve u toho hlavou.
Don: “Super, díky, počkej, počkej.” A jde do tašky s pivem, ze které bere dvě plechovky.
Jimbo: “Dej mu ještě samolepku.”
Don nese dvě piva, rumun je nejdřív s úsměvem odmítá, Don je neoblomný, tak nejdříve bere jedno, a pak i druhé. Samolepka se mu taky líbí.
Tak jsme tu dnes dokonce i legálně. Sedíme pod plachtou, protože nad našimi hlavami se honí čerti s ďábly a střídavě prší.
Kam zítra? To určí počasí až ráno.
Horilku jsme včera nechali spát, dneska máme pivo Ciucas (asi jelen) a Ursus, což znamená medvěd. Ani jednoho z nich jsme ještě nepotkali.
ODO: 136816 km
Najeto 162 km z toho 57 km offroad
PS.: Snad je to, Jardo, dost dlouhé, kdyby ne, dej vědět a tady máš přídavek. 🙂
Příprava masa a cibule: Hovězí maso nakrájejte na kostky (asi 2×2 cm). Cibuli nakrájejte nadrobno.
2. Smažení cibule: Na sádle (nebo oleji) osmahněte cibuli dozlatova. To je klíčový krok pro chutný guláš. Dále přidejte kmín a krátce orestujte.
3. Přidání masa a papriky: Do osmahnuté cibule přidejte nakrájené maso a restujte, dokud se maso nezatáhne (získá zlatavou barvu). Pak přidejte mletou sladkou papriku a rajčatový protlak, zamíchejte a nechte krátce opéct (asi 1 minutu, aby paprika nezhořkla).
4. Vaření guláše: Zalijte vývarem nebo vodou tak, aby bylo maso potopené. Osolte, opepřete, přidejte utřený česnek a přikryté vařte na mírném ohni 1,5 až 2 hodiny, dokud maso nezměkne. Občas promíchejte a dolijte vodu, pokud by se guláš příliš zredukoval.
5. Zahuštění: Když je maso měkké, zahustěte guláš lžící mouky rozmíchané ve studené vodě. Přilijte směs do guláše a nechte ještě asi 10 minut provařit.
6. Dochucení: Na závěr přidejte majoránku a případně dosolte a opepřete podle chuti.
Dobrý :D, ale mám k tomu dvě výhrady.. 1) Jimbo to lehce položí a neni fotka? 2) Nenašel jsem v postupu krok kdy je třeba kotlík zalít vodou po okraj..
1) nejak to nedopadlo, jsem toho zidana drzel 😀
2) na ti musi odpovedet Don, ktery pripravoval recept