Jen co včera ve 1480 m.n.m. zašlo slunce, udělala se zima. Hřebeny zakarpatských polonin jsou holé, rostou na nich pouze nízké křáky a tráva, sem tam nějaká malá jedlička. Sehnat tedy dřevo pro otop je kumšt. My našli malý kmen staré břízky, kterou si sem za stejným účelem někdo asi přivezl a pár suchých větví. U skomírajícího ohně jsme se moc neohřáli, a tak už okolo 9. večerní uléháme do spacáků. Došlo i na Jägerovo teplé prádlo, jelikož teploty v noci a ráno dosahovaly bodu mrazu.
O to příjemnější bylo ranní slunce, které svými paprsky rozehřálo mírně omrzlou zem a usnadnilo nám nacigánění všech věcí na zidany.
Vyrážíme až v půl dvanácté, a výjimečně, ale opravdu výjimečně to nebylo kvůli Jimbovi. Ten vstal už před osmou a užíval horského slunce. Když Dona vzbudili bunkr procházející Ukrajinci, dali se dva zidani do pohybu.
Byla by velká škoda, jet rovnou zpátky do údolí. Už večer jsme se domluvili, že si to tu trochu projezdíme. Kdy jindy se člověku poštěstí offroad po hřebenech hor? Tady se stačí podívat, ukázat prstem na blízký vrcholek a najednou, zidan stojí vedle křížku a zidanista s rohlíkem na xichtě kouká do údolí.
Superlativy jsme dnes opravdu nešetřili, počasí vyšlo naprosto dokonale, jiná cesta dolů nevede, a tak nadšeni sjíždíme po panelce přes Lypovec a dále šotolinou do údolí, ze kterého jsme včera vyjeli.
Po malém tankodromu sháníme benzínku v nedaleké Svaljavě a dále hledáme, kde naplnit své žaludky. První vyšlo (benzín za 52 hřiven, asi 31 Kč), druhé se nezdařilo, tak se snažíme najet na státovku M-06 táhnoucí se z Mukačeva na Lvov. Projeli jsme celé město, abychom pak po miniaturní šotolině mezi domy, přes dvě řeky po mostech pro pěší a tunýlkem pod železnicí konečně našli nájezd (credit mapy.cz).
V městečku Nižní Vorota máme uhýbat na Volovec, na benzínce před vojenskou kontrolou zatím bezúspěšně sháníme MPZtku (takovou tu bílou samolepku s Mezinárodní Poznávací Značkou státu), ale ono to vyjde. Kdekoliv se Jimbo ptá, tam vědí, co chce, leč nemají. Před odbočkou musíme vojákovi s AK-74 na prsou sdělit, kam jedeme a proč, zkontroluje razítko v pasu, usměje se a zamává na cestu. “Když to půjde celou dobu takhle, tak jsme v suchu, protože ze 4 kontrol nás brali poprvé,” hlásí Jimbo do interkomu. Chvíli před tím než zastavuje u další kontroly. Skóre je tedy zatím 2:3 pro nezastavení.
Výhled stíhá výhled, obzvlášť výjezd nad vesnici Volovec a následný koch krajinou stojí za to. Už je celkem pozdě, takže po rychlém nákupu v Rukavičce, místním magazinu, a pokecu s místními hodně zabahněnými zidanisty, šlapem na zmizík směr národní park Siněvir.
Cca v půl osmé přijíždíme k bráně na cestě k Siněvirskému jezeru, avšak akcija už se tu nekoná. Závora je zavřena, v budce sedí chlápek, který nekompromisně říká, že dál jedině pěšky. No tak to bohužel dopobáčeňja.
Bereme první fajnový přístřešek u řeky, kde rozbíjíme tábor. Jak jinak než s ohněm, horilkou, česnekem, sýrem a okurkou. Tady se nám bude taky dobře spinkat.
Ani dnes nás přímou cestou na frontu nikdo neposlal, tak to budeme zkoušet zase zítra.
Medovova horilka nám už jedna došla, ale máme naštěstí druhou.
Stav počítadla: 136231 km
Najeto: 218 km
