Dneska by to šlo! V mírně podroušeném stavu jsme sjeli ze zidanvlaku a po nacigánění všech cajků se vydali směr ukrajinský hraniční přechod Velykyi Bereznyi. Cesta krásně ubíhala, celou cestu v podhůří Karpat jsme si náramně užili. Před hranicí nebyla prakticky žádná kolona a po sdělení počtu najetých kilometrů a množství benzínu v nádrži (fakt nechápem k čemu jim tyhle informace jsou) slovenskému celníkovi následovala ukrajinská část hraničního přechodu. “To bude pohoda,” povídá Jimbo, ale fronta přechoduchtivých lidí u okýnka napověděla, že to nebude zadarmo. A taky že ne. Naprosto inertní celnice se vrhla na Jimba s tím, ať otevře kufry. To se stalo, jenže se pak začla přehrabovat ve všech zavazadlech. Zajímaly jí zbraně, drogy, lékárna, tu prolezla celou a na každý prášek se ptala, k čemu je. Výsledkem byl prakticky odstrojený zidan okolo kterého se všude nacházely Jimbovy věci. Když se zeptala na co je židlička, podívala se do obalu s tarpem, znova se zeptala na drogy a zbraně, které chtěla opět vidět, nechala Jimba na pokoji a jala se otravovat Dona. Než to Jimbo nacigánil zpět na zidan, Donova kontrola byla u konce. Mezi tím Jimbo předběhl celou tu frontu lidí a odevzdal pas do okýnka jiné paní, která jej opět podrobila kontrole, tentokrát té byrokratické. Po ní přišla na řadu další kontrola o pár metrů dále, její význam nám byl však skryt, celník si vzal pas a asi na 15 minut s ním zmizel někde v útrobách celnice. V průběhu čekání Don projevil po předběhnutí celé fronty lidí opravdové gentlemanství a se slovy: “Tak pojď, kočičko,” pustil před sebe mladou ukrajinku.
Konec dobrý, všechno dobré, přímou cestou na frontu nás neposlali, a tak jsme tu!
Dvakrát sláva Ukrajině!
Hned za hranicí byl plán si dát oběd v nějaké putyce a poté nakoupit proviant na večer. Vesnice Velykyi Bereznyi není vůbec velykyi, jak by se z názvu mohlo zdát. Magazinů s jídlem je tu dost, ale hospoda žádná. Za těžké ukrajinské Hřivny nakoupili jsme jídlo a vydali se směr polonina Runa, na jejímž vrcholu máme v plánu dnes spát. Překvapilo nás, jak je na Ukrajině draho, lidé tu stále jezdí žiguliky, chodí v umolousaných hadrech, ale ceny za jídlo i pohonné hmoty jsou mírně vyšší než v naší kotlině. Po nákupu tedy hladoví vyhlížíme odbočku na vesnici Lypovets, kterou prochází cesta na zmíněnou poloninu. Tato polonina je již zidanům známa, jelikož sem se vydala parta v roce 2017, aby v bunkru, který je na jejím vrcholu složila hlavy. Tehdy nás zde stihla bouřka až apokalyptických rozměrů. A tak teď s lvovským pivem v jedné a Medoff horilkou v ruce druhé sedíme při pomalém západu slunce v bunkru a doufáme, že dnes v noci nepřijde takový mordor jako tenkrát. Poslední Buchanka s turisty odjela asi v 17 hodin, takže je tu božský klid a mír.
Čumila jsme dopili ve vlaku, dalšího jsme nevezli, vždyť jsme v zemi, kam by to bylo jako nosit čumila do lesa.
Stav tachometru 136013 km
Najeto 198 km po silnici a cca 705 km po kolejích.
