Jak včerejší zideníček pravil, jeli jsme k moři. Ne že bychom offroadu a albánských hor měli dost, ale jednoduše už nemáme čas. Chtě nechtě se musíme začít vracet směr domov. Povinnosti volají, ale to neznamená, že si ještě něco neužijeme. Měli jsme tak včera na výběr, zda pojedeme přes Černou horu severem skrz Srbsko do Bosny, nebo se zajedeme trochu ohřát a vykoupat do Jaderského moře. Letmý pohled na deštěm zalitý sever Montenegra a celou ubrečenou Bosnu vše vyřešil. Na Pelješac to bylo něco přes 200 km, navíc nás lákalo za jeden den projet 4 balkánské státy.
Z Albánie jsme přešli hraniční přechod Božaj, projeli okolo Podgorici, Nikšiče a přes hraniční přechod Klobuk přejeli do Bosny a Hercegoviny. Co nevidět jsme parádními zatáčkami přijeli na hranice s Chorvatskem u vesnice Čepikuče, spadli z hor k moři rovnou na Pelješac a pěknou novou silnicí skrz několik tunelů se vyloupli v kempu na pobřeží.
Jelikož se dnes nic tak moc zajímavého nestalo, stejně jako loni si něco povíme o sbírání MPZtek. Máme takovou úchylku, že si na své kufry lepíme samolepky. Kromě těch, které si vyrábíme na každý větší výlet, si tam lepíme i ty, které dostaneme od cestovatelů po cestě. Jeden kufr máme také vyhrazen pro MPZ, tedy pro samolepky, které označují příslušnost vozidla k danému státu. V dnešní době je celkem kumšt takovou samolepku získat, a tak se nám ještě nikdy nepodařilo získat třeba maďarskou. Srbskou jsme letos také nesehnali, už si nepamatujeme, kde se nám ji podařilo získat loni, takže jí má na kufru jen Fidel. Nicméně taková Černá hora, to je pro pacienta sbírajícího tyto artefakty hotový ráj. Hned druhá čerpací stanice měla cenný artikl v nabídce. “Kolik jich kdo chcete?”, ptá se v interkomu Fidel, který šel zjistit dostupnost. Každý jsme si vzali rovnou dvě, jednu nalepili a druhou do zásoby, kdyby náhodou zase nějaký kufr potkal Ramize.
Cesta k moři, ač nebyla vzdálenostně tak dlouhá, trvala nám i s obědem asi 7 hodin. Nevíme proč to bylo tak namáhavé, ale stálo to za to. Možná za to může granát kruhových objezdů okolo Podgorici, možná pizza, kterou jsme si v pěkném bosenském městě Trebinje dali. Když si každý z nás objednal pizzu, nikdo z obsluhy nedovedl pochopit, že jí opravdu chceme. Několikrát jsme museli vysvětlovat, že si uvědomujeme, co je to 50 cm v průměru. Celou jí do sebe nasoukal jen Pírko, Jimbo s Fidelem si dva slicy vzali s sebou. Zbydou asi ke snídani, ještě teď nemáme hlad, a to je 23:30.
Pro pivo jsme dojeli do marketu. Ožujsko za 1,75 EUR za plechovku. Jestli vám někdo bude tvrdit, že s přechodem na Euro se ceny nezvýší, prachsprostě lže, my tu loni byli. Co naplat, ekonomika se musí otáčet.
My ale večerní pivo k čumilovi potřebujeme, pořád na to ještě máme, tak si taky dopřejeme.
Stav počítadla: 134 141 km
Najeto: 289 km
Spotřeba: 4,9 L / 100 km
Albánské slovíčko k rozšíření slovníčků: shitet. Ne, to není popis stavu místních silnic, ani nadávka v protisměru jedoucímu albánci. Znamená to “prodám”, a tady se prodává úplně vše. Od aut po bunkry, je to jedno z nejčastějších slov, které okolo sebe vídáme.
Do technického okénka dnes nemáme co psát.
