Ráno nebylo nijak špatné. Celkem jsme se vyspali a hned přesunuli včera vyprané hadry ven na sluníčko. Ano, v tom ubytku byla pračka s připraveným přáškem i aviváží. Na improvizovaných věšácích z paracordů natažených jako pavučina přes celý byt totiž moc neuschly.
Nutně musela proběhnout údržba řetězem poháněných zidanů, takže Jimbo si jen sednul na vernadu a koukal.
Než se všechno usušilo, namazalo a sbalilo, bylo zase poledne. První zastávka byla ještě v Elbasanu na benzínce, hledali a našli jsme takovou, na které se dalo platit kartou. Albánské benzínky jsou stejně dost zábavná místa. Cca 50 % jich již nefunguje, slouží jako parkoviště, seníky nebo prostě jen chátrají. Když uvážíme jen ty stále funkční, většinou se na nich nedá platit kartou, typicky v menších městech kartou nezaplatíme.
Když už to kartou jde, nic dalšího tam nemají, místo pro shop by tam bylo, ale tam se dá koupit tak maximálně Schrödingerův olej. Tady u té benzínky bylo bistro s prodejnou tabákových výrobků. Pírko se po natankování už hrnul koupit kuřivo a pitivo, avšak tam už kartou zaplatit nešlo. Tedy, nakonec to albánci vyřešili, protože prodejce z krámku se domluvil s pumpařem, že se to zaplatí na terminál od benzínky a pumpař to pak prodejci dal cash. Byla to dost složitá situace, takže Jimbo s Fidelem už jí pak znova radši neopakovali.
Měli jsme to asi 20 km do městečka Librazhd, kde nám zbraslavští kamarádi nechali před cca dvěma týdny zábavnou kešku. Na náměstí jsme dle indicií a zaslaného videa šli na jistotu. Ve schovce pod kamenem mezi slepicemi a kuřaty nás čekal pěkný vzkaz.
Z Librazhdu jsme vyrazili po silnici veducí na sever. Nemá žádné SH číslo a celkem rychle jsme vyrozumněli proč. Kousek za městem se totiž z asfaltu znenadání stává šotolina.
“Kolik nám ještě zbývá kilometrů na křižovatku s SH6?”, ptá se Jimbo. Bylo jich asi 46. Celé jsme to odjeli prakticky ve stoje, přejížděli jsme hory vyšší než 1000 metrů nad mořem. Semtam se široká šotolina připravená na položení asfaltu stala potokem. Často jsme při sjezdech, ale i výjezdech, museli řvát výkooon, protože rychlost zidanu řeší v terénu tolik problémů. Zhruba v polovině už je položeno asi 8 km asfaltu a nachází se tam sádky s restaurací.
Tolik pstruhů jsme snad nikdy pohromadě neviděli. Plavou tam úplně všude a lákají návštěvníky k ochutnání. Neodolali jsme, každému přistál na stole grilovaný pstruh se salátem.
Po jídle nás čekala další část offrad cesty, místy sjízdná lépe, místy hůře.
Abychom byli spravedliví, Fidel s Jimbem čekali, že to nebude asfaltová cesta. V loňském roce jí totiž chtěli jet po Jimbově srážce s Ramizem, ale otočili to kousek od křižovatky s hlavní silnicí SH6 vedoucí do Tirany. Byla to ta křižovatka, kde jim nějaká albánka říkala nějaké nesrozumitelné věty italsky.
Po dalších 25 km v terénu, kdy bylo často bezpečnější jet na trojku 70 km/h, jsme dorazili na zmíněnou křižovatku.
Až nám to skoro bylo líto, ty šotoliny nás tak baví.
Již bylo okolo páté odpolední, takže proběhla debata co s načatým večerem. Dostali jsme se do celkem prekérní situace. Známý cigánplatz byl od nás jen 30 km, to bylo málo, ale Skadar, kde víme o dalším, byl zase daleko.
Vzhledem k tomu, že už nás celkem začíná tlačit čas, rozhodli jsme, že pojedeme co nejdál a zkusíme dojet až do kempu Lake Shkodra kousek za Skaradem. Ten byl od nás vzdálen 169 km.
To není zas tak moc, řekl by si jeden, ale to by to nesmělo být po albánských okreskách. Naskočili jsme tedy na SH6 a jeli po ní až do vesnice Milot kousek nad Tiranou. Místy je to velká a příjemná silnice (když si odmyslíme všudypřítomné albánce, co nás chtějí každou sekundou zabít), ale místy se stává cestou jak na horské dráze. Popadané mosty, ujetá silnice o 2 metry ze svahu dolů jsou jen třešničkou na dortu k dírám a albáncům v náklaďácích v protisměru.
Z Milotu tak už jedeme úplně za tmy, nebylo to jedno z nejbezpečnějších rozhodnutí, ale v tu chvíli asi jediné možné. Jízda na zidanu v Albánii je, jak jsme již mnohokráte psali, dost adrenalinovým zážitkem i za světla. Za tmy to má ale úplně jiný drive. Cesty nejsou z většiny osvětlené ani ve městech a albánci jezdí stejným způsobem jako ve dne. Mnoho z nich ještě neobjevilo vymoženost moderního světa, které my říkáme světla, takže ti zážitek z jízdy ještě umocňují. K dobrému pocitu z jízdy nepřidají neviditelní chodci či jezdci na kolech a zvířatech, co se naprosto náhodně objevují před řidítky, stejně jako mopedisté jedoucí u kraje v protisměru. Na jedné rovince se těsně před Fidelem objevil bíločervený terčík, který třímala v ruce do žlutého trikotu oblečená osoba. Fidel nestihl reagovat tak rychle (osoba byla vidět až na poslední chvíli), terčík mistrně objel a zastavil asi po 20 metrech, Pírko a Jimbo za ním. Ta osoba byl samozřejmě albánský policista, svědomitě bdící nad bezpečností na pozemních komunikacích. Jak by to tu bez nich na silnicích vypadalo, jsme se mohli již mnohokrát přesvědčit, naposledy dnes v jedné vesnici. Při pauze okolo nás jeden z příslušníků kroužil v autě, vůbec jej neovládal, auto vydávalo nepěkné zvuky, a po 15 minutách “rovnání” svého vozidla jej zaparkoval tak, že jsme ani my málem neprojeli. Pak šel pokutovat špatně stojící vozidla. O těch, kteří se nás snažili zabít svou jízdou jsme již také psali.
Ten, který zastavil nás, byl ale naštěstí z auta venku a k nám byl shovívavý. S úsměvem Jimbovi naznačil, že nejsme vůbec vidět, a že musíme mít na sobě reflexni vesty. K finálnímu pochopení jeho požadavku, jakož i k tomu, že tentokrát nás pokutovat nebude, pomohl až překladač. Natáhli jsme na sebe tedy reflexní vesty, byli vidět úplně stejně blbě a s díky odpověděli na policajtovo přání pěkného večera a šťastné cesty.
Zbytek nočního přesunu dopadl, snad díky reflexním vestám a Jimbovým přídavným světlometům, dobře a ve 21:45 jsme dorazili do nám známeho kempu.
Stamina na bodu mrazu způsobila, že po jídle už jsme se zmohli jen na jedno pivo a zideníček dopisujeme ráno. Jimbo u psaní totiž usnul.
Co bude zítra? Jedeme k moři!
Stav tachometru: 133 852 km
Najeto: 260 km (z toho cca 46 km offroad)
Spotřeba:
Albánské slovíčko pro dnešní den je “kujdes”, neboli pozor. Je všude na cedulích okolo silnic a skrývá se v něm velká pravda.
Do létající rubriky Albánské mosty, přidáváme dva nové kusy. První je na bezejmenné cestě, je v dobrém stavu a vede přes nádherné údolí.
Ten druhý už má nejlepší léta za sebou, přestože byl postaven minimálně o desítky až stovky let později než ten předchozí, dle tabulky u mostu v roce 2017.
Pírkovo stručné technické okénko: O ranním mazání řetežu již řeč byla. Cca kilometr po nájezdu na offroad cestu jsme zastavili, abychom se protijedoucích zidanistů zeptali, jak to dál s cestou vypadá. Již dříve opravené zpětné zrcátko izolační páskou vypovědělo službu, i ten poslední malý plastový kousek, na kterém drželo, se uklepal. Oprava nemožná, zrcátko bylo hozeno do tankvaku a pokračovali jsme v cestě. Naštěstí se jedná jen o pravé zrcátko, takže to méně důležité. Stal jsem se tak již druhým zidanistou, co si založil kufr na díly.
Byl jsem tu a přijdu zas!