Turecko 2023 – Z Turecka do Řecka

Ranní probuzení nás překvapilo Jaradovou větou: „Je devět hodin ráno, pojďme na snídani.“ Původní plán byl totiž vyrazit v devět ráno směrem k dalšímu dobrodružství.

Po perfektní snídani složené ze švédského stolu s prvky turecké kuchyně jsme se vypakovali z ubytování. Dnes jsme měli naplánovány dva cíle: přejet do asijské části Istanbulu a dostat se do Řecka.

Nečekali jsme, jak složité bude překonat Bospor. První výzvou byla místní doprava v centru. Museli jsme si osvojit několik místních pravidel pro bezpečnou jízdu. Pokud chce člověk projet bezpečně jako místní, musí informovat ostatní účastníky dopravy před sebou troubením. V případě, že chcete urychlit manévr, tak pomocí teatrální mávání rukama, a pokud se zdá, že je to stále příliš pomalé, můžete vykřikovat náhodná slova v turečtině. Jediné slovo z arabského světa, které znám, je Al Jazeera (arabská televize). Díky tomuto řidičskému stylu se nám podařilo jednoduše projet ucpaným Istanbulem.

Malý problém nastal při přejezdu přes Bospor, protože byl zpoplatněn a neměli jsme možnost zaplatit mýto na místě. Na internetu jsme našli informaci, že místní dálniční známku lze zakoupit na čerpací stanici, poště nebo v bance. Rozhodli jsme se zajet na čerpací stanici, protože nám byla tématicky blízká. Chyba! Na čerpací stanici samozřejmě netušili, že mají něco takového prodávat. Na nedaleké poště nám řekli, že to neprodávají a že musíme jít na jinou poštu, což jsme udělali. Na druhé podstatě úplně stejné poště se nám podařilo zakoupit místní známku pro dálniční mýtné. Než jsme vše vyřídili, bylo půl jedné.

Sedli jsme na naše motorky a mířili jsme směrem k Çamlıca Hill skrz podmořský tunel, kde jsme pod největší vlajkou Turecka (vysoká stožáru 110 metrů) měli lehký oběd s výhledem na evropskou část Istanbulu.

Dalších 240 kilometrů bylo jasných – přesun do řeckého Alexandroupoli. Největší obava byla z přejezdu turecko-řecké hranice, protože jsme před odjezdem četli zprávy o hodinových frontách na hranicích. Naštěstí se nic takového nestalo, jen kromě toho, že jsme museli čekat půl hodiny, jelikož když jsme dorazili, probíhala změna služby u řeckých celníků.

Po překročení hranice nám zbývalo ujet jen 50 kilometrů až do kempu, což se zdárně podařilo a v půl deváté večer. Teď sedíme v místní taverně s rakií v ruce a plánujeme přejezd Řecka.

English:

Our morning awakening was a surprise, with Jarda saying, „It’s nine in the morning; let’s have breakfast.“ The original plan was to set out at nine in the morning towards the next adventure.

After a perfect breakfast composed of a buffet with elements of Turkish cuisine, we checked out of our accommodation. Today, we had two goals in mind: to cross into the Asian part of Istanbul and make our way to Greece.

We didn’t anticipate how challenging it would be to cross the Bosphorus. The first challenge was the local traffic in the city center. We had to adapt to several local rules for safe driving. If someone wants to navigate safely like a local, they must inform other traffic participants ahead by honking. In case you want to speed up a maneuver, theatrical waving of hands helps, and if it still seems too slow, you can shout random words in Turkish. The only word I know from the Arab world is Al Jazeera (Arabic television). Thanks to this driving style, we managed to easily navigate through the congested streets of Istanbul.

A minor issue arose when crossing the Bosphorus because it was tolled, and we didn’t have the option to pay the toll on the spot. We found information online that local toll stickers could be purchased at gas stations, post offices, or banks. We decided to go to a gas station since it seemed thematically relevant to us. Mistake! At the gas station, they had no idea they were supposed to sell such stickers. At a nearby post office, we were told they didn’t sell them, and we had to go to another post office, which we did. On the second essentially identical post office, we managed to purchase a local toll sticker. It took us until half past one to sort it all out.

We hopped on our motorcycles and headed toward Çamlıca Hill through an underwater tunnel, where we had a light lunch with a view of the European part of Istanbul under the largest Turkish flag (a high pole of 110 meters).

The next 240 kilometers were clear – a transfer to Greek Alexandroupoli. Our biggest concern was the crossing of the Turkish-Greek border because we had read news before departure about hour-long queues at the borders. Fortunately, nothing like that happened, except that we had to wait half an hour because when we arrived, there was a shift change among the Greek customs officials.

After crossing the border, we had only 50 kilometers left to reach the campsite, which we successfully did by half past eight in the evening. Now we’re sitting in a local tavern with raki in hand, planning our journey through Greece.