9. 7. 2023
Ranní koupačka v pískovně Halámky byla epesní, jen by nám k tomu nemusely vyřvávat dvě rusácké rodiny od rána popíjející stakany. Dnešek už byl pohoda, domů to bylo okolo 200 km, což je v našem celkovém nájezdu kapka v moři.
V posledním zideníčku je místo pro zhodnocení celého výletu. Tak tady je.
V Albánii, která byla naším hlavním cílem, je nutno vypíchnout několik věcí.
Je to krásná země, kterou úplně zbytečně ničí človek svou leností a neandrtálstvím. Neexistuje místo bez odpadků. Sice je vidět, že v turističtějších oblastech už se albánci, zřejmě pod tíhou západního turismu, snaží trochu uklízet, ale to je tak na pár hezkých fotek. Stačí se s foťákem otočit o 180 stupňů, kde se pravděpodobně bude nacházet skládka, v lepším případě kontejnery přetékající netříděným bordelem. Fidel to u jedné z takových skládek v národním parku trefně okomentoval: “To je jako kdybys přijel na Pravčickou bránu a vyblil do ní kontejner plastu, to není o tom, že nemůžeš, ale prostě něco takovýho neuděláš.”
Naproti tomu jsou albánci velmi milí a pohostinní lidé. Ostatně jako i jinde na Balkáně. Po celou dobu jsme se nikde necítili ani trochu nebezpečně. S výjimkou albánských silnic samozřejmě, ale o těch bylo již v zideníčcích napsáno dost.
Fidel: “Jak jsme jezdili od dvora ke dvoru, když jsme se snažili opravit tvýho zidana, nikdy bys tam sám nezajel, protože to tam vypadá tak, že se odtamtud už nedostaneš. Že tě rozřežou a prodaj’ na orgány, ale pak se na tebe smějou a přinesou ti zmrzlinu.”
Prostě jiný svět, sic jen 1200 km od nás.
K dopravě však ještě poslední zmínka, přecijen jsme strávili většinu času v sedle našich strojů:
Tam, kam si myslíš, že se dostaneš za půl hodiny, tam jedeš 3 dny, a tam kam si myslíš, že pojedeš 3 dny, tam jsi za 20 minut.
Ve srovnání s dobou před deseti lety, kdy tu byl Jimbo poprvé, je to úplně jiná země. Pořád sice divoká, ale je vidět, že albánci se čím dál tím víc přizpůsobují západnímu turismu. Stále pracují na infrastruktuře, bourají pomníčky Hodžova režimu, bunkry, kterých je zde znatelně méně než bývalo. Staví silnice, dálnice, tunely, opravují budovy, přibývá možností platby kartou i bankomatů a k našemu velkému překvapení, v podstatě všichni mladší obyvatelé mluví obstojně anglicky. Ještě mají před sebou však velmi dalekou cestu. A je to tak dobře, protože jenom tak může člověk nasát tu správnou atmosféru nekonformního světa s nezištnými lidmi, kteří jej nechtějí na každém kroku obrat o co nejvíc peněz, jak to už známe například z Chorvatska.
Dále je třeba zmínit Kosovo, které, ač bylo pro nás tranzitní zemí, pozvedalo obočí většině cestovatelů, o které jsme zavadili. Přestože naše média hovoří jinak, situace pro obyčejného človeka je tam z hlediska bezpečnosti naprosto klidná. Ve srovnání s dobou před deseti lety zmizely zátarasy na mostech v Kosovské Mitrovici, aut bez SPZ jezdí méně, i když pořád dost, a pro turistu to tam není o nic nebezpečnější než v Albánii.
A co se nám na cestě nejvíc líbilo? Jednoznačně příroda. Když se podaří se oprostit od všudypřítomného nepořádku, dostane se návštěvníkovi všechno. Louky, lesy, skály, řeky, dechberoucí výhledy, zima, vedro, hory, mokřady… A nám, zidanistům, albánská “SHčka”, tedy cesty, které mohou být totálním offroadem, ale i asfaltkami skoro bez provozu, kde srdce zidanistovo zaplesá. Tento fakt nám nedokázali zprotivit ani albánští řidiči.
Nakonec bychom rádi poděkovali našim zidanům, že nás bez poruchy nezpůsobené třetí stranou bezpečně dovezly domů. Obrovské díky patří Jimbovu baworáku, který vyhrál souboj s Mercedesem a s přidrátovaným vstřikem dojel další tisíce kilometrů. O Fidelově Hondě není co psát, dostála svému jménu, nechá si líbit úplně všechno, neremcá a jede.
Zároveň bychom rádi poděkovali i našim drahým polovičkám a ratolestem, které jsme nechali v domovině, za to, že nám tuto cestu umožnili. Snad se o nás moc nebáli a zideníček i jim každý den udělal radost.
Všechny čtenáře zideníčku moc zdravíme, děkujeme za přízeň, a budeme se těšit u dalších dobrodružství. Od klávesnice se loučí Jimbo & Fidel.
Stav tachometru 130 075 km, najeto 186 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.
Pivo dáme doma, od čumila si dáme chvilku pauzu.
PS: ještě malé statistické okénko:
Celkem ujeto 4124 km.
Spotřebováno 286 litrů (BMW) a TBD litrů (Honda) benzínu.
2 dny a 19,6 hodiny čistého času v sedle.
Co jsme ztratili, rozbili, případně někde zapomněli:
- 1x píchlá guma hned v Maďarsku
- 1x zapomenutá powerbanka s nabíječkou v kempu u Skadarského jezera
- 1x uklepaná mlhovka z BMW
- 1x odřené Ferrari
- 1x přepálený gumicuk
- 1x prostřílený kanystr na vodu
- Cca 18 kg sraženého, rozplácnutého, snědeného, otráveného a upáleného nebo jinak zmasakrovaného hmyzu
