4. 7. 2023
Pojedeme trajektem, zněl dnešní plán. A není to spíš přívoz? A nepoplujeme spíš? Je to tak. Sice tomu hodně lidí říká trajekt, ale přestože se jedná o loď převážející kromě osob i vozidla a zidany, tak pokud pluje po řece, je to vždy přívoz. A tak jsme jeli přívozem, ehm pluli.
Ale abychom navázali na konec včerejšího zideníčku, šotolinový kopec od cigánplatzu jsme úspěšně vyjeli. Oběma to sice málem přivodilo infarkt, protože představa zidanu padajícího se srázu nebyla úplně příjemná, ale povedlo se. “Zapnutá kontrola trakce, vypínající motor uprostřed kopce není eso v rukávu,” hlásí Fidel po úspěšném výjezdu.
K přívozu to nebylo daleko, stačilo ujet asi 20 km a ladnými serpentinami klesnout asi o 400 výškových metrů až do městečka Fierze, nacházejícího se pod velkou přehradou, která slouží jako vodní elektrárna.
Pak stačilo jen počkat, až naše loď přirazí k improvizovanému molu na břehu řeky Driny. Mezi tím jsme si krátili čas diskusí se slovinskými zidanisty, kteří okolo nás projížděli již včera na cestě horami. Vyklubali se z nich fajn chlápci, jeden z nich žije v Mnichově a je na cestě už měsíc, jeho kamarád se k němu v průbehu připojil.
Přívoz měl odrážet ve 13:00. S ohledem na dosavadní zkušenosti z této krásné země jsme čas pokládali za velmi orientační, avšak ukázalo se, že místní bocmani mají plavbu velmi dobře zvládnutou. Okolo 12:00 loď přistávala ke břehu, doslova se zakousla do hlíny a nedočkaví pasažéři začli vybíhat ven, řidiči připlavených vozidel nezůstali pozadu a snažili se prokličkovat mezi vybíhajícími pěšími. Stejně překotně, jako se všichni hrnuli ven, začali se hrnout všichni plavbychtiví na palubu. Tomu učinili přítrž lodníci, kteří proud zastavili a mávli na nás. Jelikož zidan má výhodu nejen v kolonách, ale i k lístku na malý přívoz dostane priority boarding. Lodníkům je třeba přičíst k dobru, že všechna vozidla umí mistrně zaparkovat na centimetry tak, aby se jich do lodi vešlo co nejvíce. Plavba stála asi 600 Kč za zidana se zidanistou, nemile nás ale překvalilo, že před vjezdem na loď jsme museli každý zaplatit 100 LEK údajně jako port fee. Je pravda, že na palubním lístku je napsáno, že port fees are not included, ale celé to bylo divné. Přišel chlápek s ruličkou bankovek v ruce a z ničeho nic si od nás žádal peníze. Nehledě na to, že prakticky o žádný přístav nejde, loď jednoduše přirazí ke břehu, nájezdovou rampu zapíchne do něj, a pak asi metr před sebou tlačí hlínu. No nic, jde v přepočtu asi o 50 Kč, tak jsme to dál neřešili a dali mu je.
Po celou dobu plavby jsme koukali na majestátní masivy okolo nás, se slovinci probírali všechno možné a hezky po albánsku popíjeli pivko. Ani slovinští chlapci s pivem nezaháleli.
Fun fact: Víte jak se močí ve vlaku? Tak na přívozu je to významně příjemnější, protože frekvence otřesů je o hodně vyšší, takže to nehoupe, jenom třese.
Plavba trvá 2,5 hodiny a člověk se opravdu nenudí, tohle se prostě neokouká, více ve fotkách. Loď má dokonce i mezistanici! Asi 30 minut před cílem zase zapíchne rampu do hlíny a mohou nastoupit či vystoupit pěší pasažéři. Mají na to asi tak 2 minuty. Přistoupilo několik lidí, od pohledu spíše místních, a vystoupila pouze dvě děvčata s batohy. Dvě samotné turistky na cestě Albánií, to je odvaha hodná obdivu.
Výjezd z lodi proběhl bez obtíží, až na několik albánců, kteří zatarasili svými Mercedesy cestu z lodi. Hned za přístavem pokračuje cesta do tunelu ve skále, kterým se objede přehrada s další vodní elektrárnou a na dohled je městečko Koman. Od něj vede jediná cesta směrem do Skadaru, kterou Jimbo okomentoval slovy: “Jo, pořád stejně v hajzlu jako před 12 lety.” Našim zidanům horší cesty moc nevadí, zato slovinci měli trochu problémy. Na cestu Albánií nezvolili vhodné stroje – Honda VFR a Yamaha Tracer 900GT jsou spíše silničního rázu, a to se tu moc nenosí. Asi po hodině lehčího offroadu nám konečně skřížila cestu restaruace s možností platby kartou, kde se naše cesty po vydatném obědě zase rozdělily. Slovinci pokračovali nejkratší cestou do hotelu v černohorské Podgorici a my zacigánili v kempu u Skadarského jezera.
Zítra nás čeká poslední den v této divoké zemi a dále budeme pokračovat po silnici SH20 do národního parku Durmitor, který už je na území Černé hory.
Od zítra to bude se zideníčkem zřejmě trochu složitější, podobně jako včera, ovšem důvodem nebude nedostatek signálu, ale absence místních SIM karet.
Pivo máme, čumil bude čumět smutně, neboť máme Skanderbega, což je místní brandy (čumil).
Stav tachometru 128 521 km, najeto 102 km po silnici a 31 km po řece, celková průměrná rychlost 61 km/h.
